Dobrý den, paní Kyrianová, mohla byste nám přiblížit mezinárodní projekty, které probíhají v České Kamenici a Rabštejnském údolí?

Dobrý den. Ráda! Prvních čtrnáct dní v září se v České Kamenici a Rabštejnském údolí uskutečnil již počtvrté mezinárodní workcamp. Díky spolupráci našeho města jako hostitelské organizace a neziskové organizace INEX-SDA jsme zde přivítali deset dobrovolníků a tři vedoucí z různých zemí, například z Německa, Polska, Španělska, Francie, Finska, ale také z Vietnamu nebo Tchaj-wanu. Tito dobrovolníci na severu Čech pomáhali s úklidem českokamenického Domu kultury během rekonstrukce, údržbou turistických cest a také s údržbou místa bývalého koncentračního a internačního tábora v Rabštejnském údolí.

Zmiňujete Rabštejnské údolí. Proč je toto místo tak významné?

Rabštejn u České Kamenice je skutečně výjimečné místo. Můžeme zde najít stopy po průmyslovém rozmachu 19. století, následně po hrůzách obou světových válek, složité poválečné době, sovětské okupaci a nakonec i revoluci roku 89 a postrevoluční době. V posledních letech se tu vede diskuze o budoucím využití tohoto území. Naším cílem je vytvořit zde kulturně-vzdělávací centrum. Workcampy a další akce přispívají k této diskuzi, což je velmi důležité.

Kromě workcampu zde proběhl také mezigenerační vzdělávací projekt. Můžete nám o něm říct více?

Ano, ve dnech 3. až 5. září 2024 se ve spolupráci s německou organizací Aktion Zivilcourage uskutečnil vzdělávací projekt zaměřený na historii Rabštejna a okolního regionu. Projekt zahrnoval návštěvu muzeí, přednášky, workshopy a setkání účastníků z Česka a Německa, včetně dobrovolníků, studentů místního gymnázia i zahraničních škol. Hlavním cílem bylo sdílet a zachovat paměť místa a propojit různé generace v diskuzi o minulosti.

To zní velmi zajímavě. Jaká je role historiků a pamětníků v tomto projektu?

Do projektu jsme zapojili odborníky jako profesora Jörga Skriebeleita, ředitele Památníku koncentračního tábora Flossenbürg, nebo profesora Helmuta Schmidta, který je rodákem z České Kamenice a organizuje návštěvu dalších německy mluvících obyvatel, kteří do války nebo i o něco déle žili v dnešních severních Čechách. Tito odborníci a pamětníci se podíleli na přednáškách a rozhovorech s mladou generací, v nichž sdíleli své zkušenosti a vzpomínky. Rozhovory byly zaznamenány a později budou zpřístupněny veřejnosti.

Co zažili účastníci projektu po těchto setkáních?

Studenti z českého, německého a mezinárodního gymnázia a skupina workcamperů měli možnost své zážitky reflektovat ve workshopu vedeném organizací Aktion Zivilcourage, která se zabývá podporou demokracie ve společnosti a politickým vzděláváním. Během workshopu se společně zamýšleli se nad tím, jak připomínat novodobou regionální historii prostřednictvím různých forem (nejen uměleckého) vyjádření. Dekonstruovali pojem památníku a paměti a vytvářeli myšlenkové mapy a 3D modely jejich nových pojetí. Zamýšleli se nad tím, jak s místem jako je Rabštejn do budoucna pracovat, co by se zde mělo dít. Jistá podoba připomínkové pietní akce se slavnostními projevy a živou hudbou v Rabštejně proběhla již 4. září odpoledne. Doufáme, že výsledky projektu nás jako město a obec nasměřují v úvahách o Rabštejnu dále. Nasbírali jsme opravdu hodně podnětů a čeká nás o tom další diskuze, do které chceme postupně zapojit širokou veřejnost.

Projekt tedy přesahuje lokální rámec a má i mezinárodní význam. Jak je financován?

Projekt „Rabštejn 2024“ je částečně financován z Fondu malých projektů EEL v rámci programu INTERREG Sasko-Česko, který spolufinancuje Evropská unie. Realizaci workcampu pak podporuje Ústecká komunitní nadace prostřednictvím fondu AIR PRODUCTS.

Zmínila jste spolupráci s německou organizací a obecně přeshraniční aktivity. Mohla byste nám něco říct o vašem působení v rámci projektu „Rok na hranici“, který inicioval Česko-německý fond budoucnosti?

Ano, tento program mi umožnil poznat spoustu zajímavých organizací nebo iniciativ nedaleko česko-německých hranic a zjistit jejich zájem a kapacitu o překračování těchto hranic směrem k sousedům aktivním v podobných oblastech jako jsou oni/ony sami/y. Takže jsem měla možnost nahlédnout do různých sfér činností lidí, kteří jsou v příhraničí aktivní a kteří se nebojí vykračovat ze své komfortní zóny a třeba právě poprvé nebo po nějaké – např. covidem způsobené – pauze se pustit do rozvíjení přeshraničních kontaktů. Ať už si od toho slibují „jen“ seznámení, obyčejné přátelské setkání, sdílení zkušeností a vzájemného know-how nebo i spolupráci na konkrétním projektu nebo třeba i dlouhodobější partnerství. Konkrétně jsem ve „své“ části česko-německé hranice propojovala – snad aspoň částečně úspěšně – nízkoprahové kluby pracující s mládeží, komunitní centra, organizace pracující s lidmi s duševním onemocněním, ekologické farmy, šachisty a romské fotbalisty, nezávislé podnikatelky, knihovny nebo kulturní organizace a festivaly.

A jak vy osobně vnímáte pohraničí? Co pro vás znamená?

Pro mě asi znamená pohraničí svobodný prostor pro rozvoj, něčeho, co možná ještě není, ale (snad) může být. Takže je tu možné sladce snít o budoucnosti, a zároveň se neustále vypořádávat se všemi úskalími přítomnosti. Ale je tu každopádně prostor pro rozvoj, hlavně sebe sama, ale i vztahů, a to nejen mezi lidmi, ale i vůči krajině a všem nelidským bytostem, také předkům a budoucím generacím. Prostor pro rozvoj zde existujících obcí, jejich (ne)existující infrastruktury a vzájemné (ne)propojenosti, jejich občanů a komunit, které tu jsou a nejsou, rodí se a odcházejí, vznikají a zanikají. Pohraničí nabízí hodně prostoru pro rozvoj jeho vlastní atraktivity pro život v něm. Ale i nekonečný prostor pro rozvoj (vlastní) vzdělanosti a kultury v tom nejširším slova smyslu. Je to místo, které je potřeba zažít, vracet se sem a vnímat zdejší každodennost a její specifika, a nakonec tu třeba i zůstat a žít tu udržitelným způsobem v souladu s okolím ten nejlepší možný život a také pro něj spoluvytvářet dobré podmínky. To jsou možná až moc vzletná slova…

Pohraničím je ale vlastně většina České republiky, protože většina krajů ČR sousedí s dalšími zeměmi a většina naší země je vlastně mimo centrum, na okraji jiných zemí a kultur. Takže pohraničí je naše česká realita, na periferii je de facto celá republika, a to je danost, kterou ale vnímám jako výhodu a potenciál, protože nás přirozeně vybízí k tomu se více otevírat než zavírat – pokud nechceme zůstat jen ve své těsné české ulitě zcela mimo realitu. Vybízí nás to k tomu vyrazit trochu za vlastní hranice, domluvit se i jinak než jen vlastní řečí, poznat své sousedy a vnímat blízkost jiného života, jiné kultury, historie a názorů a často i jiné životní reality jako příležitost k vlastnímu rozvoji. Každý jsme přece jiný, i u nás a mezi svými, a jinakost, která je možná v pohraničí víc nápadná, je zcela normální.

Jak byste popsala současné vztahy mezi Čechy, Němci a Poláky v tomto regionu?

Nechci zevšeobecňovat, protože to je past, do které se nechci chytit. Tedy těžko říct. Všechno je to vždycky o lidech. Tedy o konkrétních lidech a o tom, jak se vůči sobě kdy chovají, jak se snaží nebo nesnaží sobě navzájem porozumět a vyjít si či nevyjít si vstříc. A také je důležité, jaké pro to mají zrovna podmínky, jestli k tomu mají vůbec příležitost, jestli si ji vytvoří, jestli na to mají a dají svůj čas a sílu, energii, prostředky, také finanční.

Děkuji za rozhovor a přeji úspěšnou realizaci projektů.