Jsi celkem zaneprázdněný člověk – učitel, trenér, manžel, otec. Kdy máš čas na psaní?
To je dobrá otázka. Trvalo mi tři roky, než jsem doplul na okraj této knihy. Nejraději píšu ráno, to je pak všechno jasné a přehledné. Večer se mi hůř soustředí. Tehdy jen čtu, abych si nastínil plán a rozsah svého historického bádání. Historik je detektiv, který řeší záhady minulosti a načrtává si postup.

Proč název „Město vyhnanců“?
S názvem jsem měl problém. Jak čtenáře zaujmout a zároveň nepřekročit tenkou hranici. Název mě napadl při psaní kapitoly o Řecích a Makedoncích. Tehdy mě napadlo, jak knihu pojmenovat. Drama města, v němž se reálně střetly čtyři národy, jsem pochopil s pojmem „vyhnanství“. Z rozhodnutí jednoho muže, Stalina, byli nuceni vydat se na tragickou odyseu při hledání nového domova. Němci museli opustit Görlitz-Ost, Poláci a polští Židé východní pohraničí a Řekové a Makedonci slunečnou Helladu. Město Görlitz - Zgorzelec, rozdělené na dvě části, se stalo epicentrem demografických otřesů, které následovaly po skončení druhé světové války v Evropě. Opakovala se tak historie. Odkaz na období velkého stěhování národů v době pádu Římské říše. Po druhé světové válce však byla rychlost tohoto přesunu - sedm měsíců - jakousi abstrakcí. Něco takového se předtím v historii nikdy nestalo. Bylo to neproveditelné. Přesto se tento projekt uskutečnil. Proto tolik obětí a lidských dramat.

Jsou roky 1945–1950 nejzajímavějším obdobím v dějinách Zgorzelce / Görlitz?
Nejzajímavějším obdobím v životě města ve 20. století jsou samozřejmě léta 1945-1950. Pro Poláky bylo klíčové. Shodou fascinujících okolností jsme se stali obyvateli východní části Görlitz. Je pozoruhodné, jak k tomu došlo. Tento fenomén vysvětlují první kapitoly knihy Město vyhnanců.

Myslíš si, že se historie opakuje?
Na hodinách dějepisu vždy uvádím k tématu citát. V tomto případě bych použil slova anglického romantika George Gordona Byrona:
„Taková je morálka všech našich dějin. 

To, co bylo, stále se opakuje. 

Ač historie listy obrací, má jen jednu stránku.“

Myslím, že v tom citátu je odpověď na tvou otázku. Čas stále plyne, mění se jen postavy a scéna.

Překvapivý geopolitický moment – válka s Československem v roce 1945 na vlásku. Jak se na to díváš? Vždyť Češi (prismatem Švejka) nám nejsou spojováni s jakoukoli agresí.

Musíme si připomenout, co se stalo v Československu v roce 1938. Praha byla zrazena v Mnichově Velkou Británií a Francií. Polsko se rozhodlo této situace využít. 1. října 1938 polská vláda předložila Československu ultimátum, v němž požadovala vrácení Těšínska, které Československo obsadilo silou v roce 1919. Důvěryhodnost Polska na mezinárodní scéně tím výrazně utrpěla. Neoficiální spojenectví s Hitlerem vrhlo temný stín na polský obraz ve světě. Pokus o vytvoření mocnosti ve středovýchodní Evropě, který prosazovala sanace, se rychle zhroutil. Češi nám to nezapomněli. Rozhodli se revidovat stanovené hranice. Měli k tomu historické důvody – už od roku 1620 patřilo Slezsko k jejich království, téměř tři sta let byla tato území jejich. V roce 1945 zabránil válce Stalinův zásah. Při hodnocení těchto událostí musíme mít na paměti, že obě země se právě vynořovaly z temnoty německé okupace. Potřebovaly úspěch na mezinárodní scéně i přijetí domácí veřejnosti.

Lužický stát. Měl šanci? Co by se stalo, kdyby vznikl?

To je smutná historie. Lužičtí Srbové v této hře neměli silné karty. Generalissimus Stalin je považoval za tiché spojence Hitlera. V mnoha pramenech jsem našel tvrzení, že je měl za fašisty, což nebyla pravda. Budyšín se vyslovil pro myšlenku nezávislosti s odvoláním na Stalinovo prohlášení o právu každého slovanského národa na sebeurčení. Bierut lavíroval, vyčkával a nepřijímal závazná rozhodnutí. Nechtěl přijít o Horní Lužici. V roce 1946 náměstek ministra zahraničních věcí Zygmunt Modzelewski naznačil Lužickosrbské národní radě, aby se oficiálně vzdala jakýchkoli nároků na území východně od Nisy. Výměnou za to by Polsko podpořilo široce pojatý lužický projekt, včetně vytvoření vzdělávací instituce v Zhořelci. Tento pokus o politické vydírání se nezdařil. Lužičtí Srbové polskou nabídku odmítli.

Bohužel se jejich situace každým měsícem zhoršovala. Masové přesídlování Němců z polských území na území obývané Lužickými Srby narušilo převahu autochtonního obyvatelstva v celé Lužici. Konečné rozhodnutí o budoucnosti Lužice padlo v roce 1948. Stalin využil neochoty samotných Němců k realizaci tohoto projektu. Dne 23. března 1948 Saský zemský sněm uznal Lužické Srby jako národnostní menšinu. Podpora myšlenky vytvoření lužického státu nebyla v zájmu ani Němců, ani Poláků. Lužičtí Srbové se ocitli ve špatném politickém klimatu, které je připravilo o sen o nezávislosti.

Podepsání dohody o hranici na Odře a Lužické Nise s Německou demokratickou republikou v Zhořelci téma nezávislosti Lužice definitivně uzavřelo. Pokud bychom se chtěli pustit do futurologie a předpokládat, že by lužický stát vznikl, polský Zhořelec by neexistoval a tento náš rozhovor by se nikdy neuskutečnil.

V našem rozhovoru se neustále objevuje Stalin jako geniální stratég. Změnilo se po letech nějak toto hodnocení?

Josif Vissarionovič Džugašvili, zvaný Stalin, byl zločinec. Prohnaný člověk, který nikomu nevěřil. Měl to štěstí, že na druhé straně světového konfliktu nebyla osobnost ani síla, která by dokázala zastavit ruský imperialismus. Rok 1945 byl vrcholem jeho kariéry. Rudá armáda dosáhla největších vítězství v ruských dějinách, větších než porážka Napoleona v roce 1813. Syn obyčejného ševce rozhodoval o osudu světa.

Bohužel musím souhlasit s tvrzením, že vznik polského Zhořelce byl doprovázen Stalinovým stínem. Nejednal však z dobrého srdce. Diktátor věděl, že tím, že předá východní území Třetí říše polským komunistům, odsoudí Polsko k servilitě ve vztazích s Moskvou. Byl si dobře vědom toho, že bez jeho podpory by Varšava nebyla schopna udržet nově získaná území na západě. Zpočátku tento ďábelský plán přinášel docela dobré výsledky.

Postupem času se však, již po smrti tyrana, začala realita měnit. Působení času se ukázalo jako nejlepší lék na historické křivdy mezi Poláky a Němci. Stačilo čtyřicet pět let, aby jaltský pořádek erodoval. Bohužel dnes, osmdesát let po skončení druhé světové války, se objevila snaha oživit ruské impérium. Válka na Ukrajině ukázala, že Stalinovo dílo má své následovníky.

Naštěstí se Polsko v roce 1999 připojilo k NATO, což – doufejme – nám poskytuje bezpečnostní záruky.

Polský Zgorzelec a německé Görlitz – je to jedno město?
Není pochyb o tom, že město a jeho historické dědictví byly německé. Nicméně po osmdesáti letech správy východní části města Polsko významně přispělo k jeho rozvoji. Historie často slouží politikům k manipulaci s pamětí, což nemůžeme ovlivnit. Důležité ale je, že německá strana vlivem času a historické reflexe nový hraniční uspořádání akceptovala a představitelé obou měst šli ve vztazích našich národů ještě dál.

Místní samosprávy Zhořelce a Görlitz posílily partnerské vztahy. Dne 5. května 1998 vyhlásily projekt vzniku Evropského města Görlitz-Zgorzelec. To je obrovský oboustranný úspěch. Trvalo mnoho let, než obyvatelé tohoto historicky rozděleného města začali o něm uvažovat společně. Jak důležitý byl tento krok v poválečné historii města, ukazuje například koncept Města vyhnanců.

Myslím, že obyvatelé Zhořelce i Görlitz dokázali, že i přes jazykové a kulturní bariéry umí společně přemýšlet o budoucnosti města, které se nazývá perlou Horní Lužice. Navzdory antiněmecké rétorice se ukázalo, že lze budovat společnou budoucnost. Stále více Poláků dnes žije na německé straně města.

Lidé, kteří z obou stran hranice nepřijímají tu druhou – nikdy nepřekročí hranici. Co si o nich myslíš?
Možná je to důsledek traumatu, které prožili jejich rodiče a prarodiče během války. Protineměcká rétorika, předávaná z generace na generaci, stále přetrvává. Bude třeba ještě mnoho let, aby se tato narace změnila.

Uvedu příklad: Obviňují dnes Poláci Švédy za křivdy, které Polsku způsobili? Vždyť v 17. a 18. století jsme neustále bojovali proti švédské okupaci. Přesto dnes nikdo Švédům nepřipomíná „potopu“, největší hospodářsko-demografickou katastrofu v dějinách První republiky.

Opakuji, je zapotřebí více času, aby se zahladily spory, které nás ve 20. století tak rozdělily. Ksenofobie provází lidskou společnost od nepaměti. Další příklad: Když Měšek I. přijal křest od Čechů, politické elity byly proti tomuto rozhodnutí. Domnívaly se, že bychom měli zůstat věrní víře předků. Otevřenost vůči vnějším vlivům byla vnímána jako hrozba, která by mohla ohrozit jejich postavení ve společnosti.

Lidé se vždy bojí nového a neznámého. Naši předkové měli ještě dvě stě let problém s přijetím nové víry. Dnes je Polsko jedním z evropských bastionů křesťanství.

Pocit dočasnosti jako Damoklův meč nad celým regionem. Je to už minulost?

Pocit dočasnosti, který provázel první osadníky po skončení války, byl běžným jevem jak na německé, tak na polské straně. To, co nejvíce zatěžovalo psychiku jak Poláků, tak Němců, byl nedostatek stability. Obdivuji ty lidi. Poláky v roce 1945 nikdo nevítal květinami. Ve Görlitz-Ost tehdy žilo téměř tři tisíce Němců. V samotném Polsku se v lednu 1945 o západních územích ještě vážně neuvažovalo. Společnost se tehdy obávala o Lvov a Vilnius.

Na Horní Lužici jako první dorazili vojáci z okolních zajateckých táborů a vězni koncentračních táborů. Později přijeli vojáci 2. armády Polského vojska a jejich rodiny. Následovali vojáci Zemské armády (Armia Krajowa), kteří ve strachu před zatčením hromadně přijížděli na Dolní Slezsko do polského Zhořelce. Nejpočetnější skupinu však tvořili rabující lidé a dobrodruzi, kteří se chtěli rychle obohatit. Pokud k tomu připočteme opilé a kradoucí vojáky Rudé armády a německé dezertéry, vidíme obraz a rozsah hrůzy, s níž se museli noví osadníci vypořádat.

Visel Damoklův meč nad Zhořelcem? Samozřejmě, že ano. Vstupovali jsme do období studené války. Němečtí duchovní i nově vzniklá Spolková republika Německo neuznávali Zhořeleckou dohodu z července 1950. Polští komunisté postavili první polskou budovu ve Zhořelci až v roce 1958, když bylo rozhodnuto o výstavbě elektrárny Turów. To svědčí o tom, že si nebyli jisti naší přítomností v tomto regionu. Potvrzením této teze byl pokus vyměnit Žitavský výběžek s Československem za Oravu a Spiš. Komunisté, navzdory tomu, co říkali, sami nevěřili, že by se to mohlo podařit.

A co se týče druhé části otázky? Nevím. V historii není nic jisté. Podle Hérakleita z Efesu: Panta rhei (vše plyne).

Proč jsi napsal knihu o počátcích Zhořelce?

Byla to náhoda. Původně jsem chtěl napsat historii zhořeleckého basketbalu a zmínit počátky sportu ve městě. Potřeboval jsem však více informací o našem městě, a tak jsem se zúčastnil vědecké konference v Evropském centru věnované památce Romana Zgłobického, autora knihy Tábory a válečné hřbitovy ve Zhořelci.

Během debaty hosté opakovaně zdůrazňovali, že městu Zhořelec chybí vlastní identita. Podle nich to souviselo s jeho vznikem na troskách německého dědictví. To mě zaujalo.

Jako neústupný člověk jsem začal své pátrání. Chtěl jsem zjistit, zda je tato teze pravdivá. A tak jsem tři roky hledal odpovědi na otázky, které mě fascinovaly. Teď mohu říct, že se mi to snad podařilo.