
Radosti a strasti Jizerské magistrály
Radosti a strasti Jizerské magistrály
Sport
»Jakmile dorazím na lyžařský stadion v Bedřichově, nemohu si nevšimnout několika sněžných děl chrlících ztuhlé kapičky vody na ohromnou hromadu sněhu. Jde o zásobu technického sněhu na případné oblevy, a hlavně na blížící se věhlasnou „padinu“, rozuměj Jizerskou padesátku.«
Přivítá mě usměvavý Martin Kunc (*1983), jenž čtyři roky zastává pozici ředitele v organizaci Jizerská, obecně prospěšná společnost, která od roku 2000 pečuje o tratě Jizerské magistrály. Martin, bedřichovský rodák, do ní nastoupil v 18 letech coby řidič rolby a zůstal jí věrný plných 25 let. Za ono čtvrtstoletí zná magistrálu jako své boty, takže je nejpovolanější osobou k poskytování veškerých zásadních informací.
Letošní zimní sezona začala na Jizerské magistrále poměrně brzy, první úprava proběhla 30. listopadu. Martin mi objasňuje, že o tom, kdy rolby mohou vjet na lesní cesty, rozhodují kromě potřebné vrstvy sněhu především příslušné lesní správy Lesů ČR, tedy jakmile v horách dokončí hospodářskou činnost, jako jsou třeba odvozy kulatiny. Navíc spravované úseky tratí podléhají povolení a požadavkům ze strany Správy CHKO Jizerské hory.
Vysvětluje mi, že lyžařské tratě magistrály se upravují po částech, nejdříve prvních 120 km, pak 170 km až po úctyhodnou síť cest v celkové délce 250 km! Některé komplikované úseky dlouhé 9–12 km se upravovat nesmí, např. U Červené ruky, u Závor, na Vysokém hřebeni, nejezdí se ani k novoměstské Kyselce. Jizerská magistrála se rovněž napojuje na běžecké tratě v polské části pohoří, konkrétně pod Jizerkou u Karlova mostu, kde pokračuje do Orle a dál po polských cestách. A tak se nabízí vypravit se vlakem z Liberce či Jablonce do Jakušic (Jakuszyce) a odtamtud přejet polskou a českou část pohoří zpět. Nabídka výletu je samozřejmě myšlena na celý den, a pak spíše pro zkušenější dálkové běžkaře.
Nástupních míst na Jizerskou magistrálu je celkem 23. Snahou provozovatelů tratí je, aby všechny byly využívány rovnoměrně a nedocházelo ke kolapsům v těch nejznámějších horských střediscích jako je Bedřichov, Hrabětice, Jizerka či Smědava.
Martin velice kvituje, že návštěvníci magistrály čím dál častěji využívají městskou hromadnou dopravu z Liberce a Jablonce, odkud jezdí autobusy do Bedřichova každou hodinu. A mnozí již také častěji nasedají na výše zmíněnou horskou železnici Liberec–Jablonec nad Nisou–Tanvald–Harrachov–Szklarska Poręba.

Svědčí o tom sčítače na vybraných lokalitách, kde se zaznamenávají jednotlivé návštěvy. Stále však vede bedřichovský stadion, kde je ve špičce denní průjezd 3,5–4 000 lyžařů, menší čísla jsou zaznamenána na Jizerce či Protržené přehradě, kam byl pro lyžaře umístěn i satelitní internet. Za celé zimní období pak magistrála pojme milion běžkařů, tedy 99 % všech návštěvníků Jizerských hor.
Dozvím se, že Jizerská, o. p. s., provozuje po celou zimu 4 rolby; dvě v Bedřichově, které udržují páteřní trať Jizerské 50, a po jedné na Jizerce a v úseku Protržené přehrady a Desné. Na jednu rolbu tedy připadá zhruba 50 km stop. Jedno rolbování zabere 4–6 h, někdy i déle (záleží na podkladu) a jezdí se nejméně 3x týdně, častější výjezdy jsou prý i proto, aby se sníh víc zhutnil a vydržel déle. Když nachumelí nový sníh, rolby vyjíždějí v brzkých ranních hodinách, jinak se stopy vyřezávají až v noci. Najdou se však i problematické úseky, kde je buď malé množství sněhu a brzy tam taje, což je úsek od točky u Krásné Maří ke Žďárku, nebo naopak s nadměrnými sněhovými srážkami v osadě Peklo a na Mariánské Hoře.
Náklady navyšují i investice do techniky, což je pro bezproblémové a bezpečné fungování podstatné, a tak třeba nedávno „opéeska“ pořídila na dvě rolby gumové pásy. Ty na cestách umožňují šetrnější provoz oproti původním kovovým, které se zabořují do sněhu 10 cm, a pak s nimi jde provést návrat po běžné silnici.

A k tomu, jak je organizována samotná servisní společnost, Martin říká: „V „opéesce“ nás pracuje sedm, z toho čtyři zaměstnanci jsou převážně na zimní sezonu. Přes léto se připravuje technika, chystají závody, na cestách likvidují nálety… Máme mladý tým, jednak aby si vytvořili k této práci vztah a pak, abychom si vychovávali nástupce.“
Doptávám se ředitele Martina Kunce, zda plánují nějaký další rozvoj Jizerské magistrály, načež sděluje: „Připravujeme zasněžování na dvoukilometrovém úseku ze stadionu k Buku, kde je výškový rozdíl 100 m, což je na uchování souvislé vrstvy sněhu už znát. Díky tomuto systému bude možné připravit 4–6km kolo. Máme také hotový projekt nové budovy na stadionu, v němž běžkaři najdou šatny a sprchy. Už je vystaveno platné stavební povolení, ale čekáme na dotace, aby se na jaře 2026 mohlo začít stavět,“ říká optimisticky Martin.

Všichni si uvědomujeme, že díky Jizerské magistrále se z Jizerek stal jeden z největších běžeckých areálů s milionem návštěvníků. Mnozí kritizují, že na upravených tratích, kterými jsou celé hory „prošpikované“, zbývá jen malý prostor pro vycházkáře či pěší turisty, nemluvě pro ty s psími mazlíčky.
A tak se Martina ptám, co s tím a zda to má nějaké kompromisní řešení? „Tyhle nešvary, co jsou s pěšími turisty si uvědomujeme, ale čtyřmetrové cesty neumožňují, aby na všech místech vedle vyřezaných stop vznikl ještě pruh pro pěší turistiku. Na to jsou připraveny smíšené provozy, kde je cesta přizpůsobena pěším turistům i lyžařům. My nemůžeme nikomu zakázat vstupovat na cesty, jen na lidi apelujeme, aby stopy neničili. Daleko větší problém je ale při tak velkém provozu lyžařů s bezpečností. Mnohde jsou prudší sjezdy a lyžaři dosahují větších rychlostí, a ne všichni jsou dobří lyžaři, aby se pěším vyhnuli.“ s pokrčením ramen uvádí Martin a ještě dodává, „taky apelujeme na pejskaře, kteří by měli za chování svého psa nést zodpovědnost. Už jsou případy, kdy pes způsobil zranění a vše mělo soudní dohru.
Pak přibývá případů, kdy jsou lidi k sobě neohleduplní až zlí, netolerance je mezi běžkaři lyžujícími klasicky a bruslaři. Prostě se na trati potkávají zdatní se začátečníky, děti, mládež, senioři. Z důvodu bezpečnosti a klidu pro zvěř nám vadí i noční lyžování po 22 h, ale někteří tzv. „čelovkáři“ tuto hodinu prostě nedodržují,“ uzavírá Martin.
Dozvídám se ještě, že Jizerská, o. p. s., navíc organizuje běžecké akce pro školy, firmy, sportovce. Jejich hlavním závodem, tzv. zahajovacím závodem sezony je Night Light Marathon, který se koná vždy druhý víkend v lednu, a letos proběhl už 17. ročník při účasti více jak 700 závodníků. Všechny věkové kategorie startují v podvečer a končí právě do 22 h, aby šli ostatním „čelovkářům“ příkladem.
Naše hodinové povídání, během něhož musí Martin řešit několik naléhavých telefonátů, se pomalu nachýlilo k závěru. A tak se ještě zeptám, zda se i on, který má Jizerské hory za součást svého domova, vůbec někdy dostane do stopy.
„Nepamatuju si, kdy jsem si vzal přes zimu volno a někam odjel. Nejraději jezdím na snowboardu, běžky občas nazouvám a spíše jako turista, ale přes zimu toho moc nestihnu,“ poznamená Martin, v pořadí již osmý ředitel „opéesky“, a dodá, „tady se prostě pracuje o víkendech i o svátcích… a já to hlavně neberu jako obyčejnou práci, je to srdeční záležitost, a navíc mě pořád baví!“
Foto archiv
