Když jsme vešli do dílny, ovanul nás teplý vzduch. Sklárny jsou v zimě tím, čím muzea v létě. Osvěžením pro tělo i ducha. Kolem procházejí muži v tričkách, šortkách a sandálech. Ze tří pecí se line jasná bílá záře. Na dlouhých sklářských píšťalách a kovových podstavcích se otáčejí rozžhavené tvary.

Toho rána jsme měli se Svenem schůzku s Davidem Pastvou, manažerem pro turismus v Crystal Valley – Křišťálového údolí. Rozhodl se, že udělá vše pro to, aby byly sklárny z Lužických hor a Krkonoš známé ve světě, a dnes nám představí několik menších rodinných podniků v okolí Nového Boru. Každá z těchto skláren opatruje tradiční řemeslo sklářů svým vlastním způsobem.

Jiří Pačinek mezitím odložil eliptický tvar stranou a ukazuje na paletu s hotovými díly: „To bude lustr pro hotel. Skládá se z několika těchto oválných základních tvarů, z nichž každý má svůj vlastní povrch a barvu.“ Jiří Pačinek je vedoucím sklárny Pačinek v Kunraticích u Cvikova. S několika dlouholetými kolegy a rodinou přestavěl v roce 2015 starou halu na motory a traktory na sklárnu. Jeho první vlastní dílna v domě v Lindavě praskala ve švech. "Tady mám se všemi svými kolegy prostor pro práci. A nejen to. Kromě kanceláře a kuchyně je v podkrovním prostoru také místo pro showroom.“

Tři pece jsou zahřívány plynem. Chladicí pec běží na elektřinu. Sklárna je moderně zařízena. To je samozřejmě velmi pohodlné. Dnes. V minulosti by se zde muselo každý den spálit několik kubíků dřeva. Pomalé chlazení hotových skleněných produktů by bylo velmi problematické.

Jedním z těch, kdo zná velmi dobře historii skláren v Čechách a jejich technický vývoj je Jiří Haidl ve Svojkově. Už během studia na skláře se velmi zajímal o historii. Od něho se dozvídáme, že sklárny v severních Čechách jsou známé již od počátku 15. století. Pravděpodobně ty v této oblasti existují ještě mnohem déle. Zde našli naši předci to, co potřebovali pro výrobu skla, ten správný písek a dostatek dřeva. Křemenný písek s tím správným přídavkem přírodního vápníku. Jako rostlinný popel posloužil popel z buků. Měli své hutě v lesích kolem Nového Boru. Když docházelo dřevo, sklárna se zavřela a postavili ji na jiném místě lesa. Dokonce ani pro obchodníky nebylo často jednoduché jí najít.

Jiří Haidl se jako sklář věnuje své vášní pro tradiční řemeslo. Ve „Sklárně Svojkov“ vyrábí se svým synem Jakubem Haidlem sklenice podle historických modelů. A k tomu také používá nazelenalé a namodralé třpytivé sklo, protože v písku byly obvykle obsaženy i stopy oxidu železa. V minulosti je nebylo možné odfiltrovat. Křišťálově čisté sklo se do regionu dostalo až později s bratry Johannem a Wenzelem Fischerovými, kteří po pětiletém pobytu v Benátkách a po mnoha experimentech mohli v roce 1711 představit slavné „turnovské sklo“. Ale to je jen jeden z příběhů o historii výroby skla v severních Čechách.

Na svých cestách po Evropě a ve spolupráci s muzei sbíral Jiří Haidl formy na skleněné poháry z různých regionů a epoch. Zkoumal společně s historiky a archeology techniky a složení skla. "Ve srovnání s italskými výrobci skla používáme na severu studené sklo. To musí být zpracováno rychle a často se znovu mezitím zahřívat. “

Během toho, co mluvíme o výrobě skla a různých technikách, dělá mnoho na sebe navazujících zručných hmatů. A tak tvoří jeden skleněný pohár za druhým. Počítadlo s dřevěnými korálky na zdi ukazuje 22. Po těch všech procesech lze předem uhodnout další kroky a také nástroj, který se použije jako další. Nyní vyfoukne rozpálený zářící polotovar. Krátké otáčení na kovovém stole. Krátký pohyb nahoru, opět trochu dofouknout. Mezitím je připravena otevřená forma. A polotovar je v ní poté dotvořen dechem skláře do zamýšleného tvaru. Otec a syn jsou dokonale sehraní. To celé má v sobě něco hluboce uvolněného.

Mezitím přináší paní Haidlová vodu a pečivo a zatímco stojím a můj pohled bloudí po krajině, tak si uvědomuji, že v ruce držím sklenici na pití, která je stejná jako ta, která se zde právě vyrábí. Vytvořená rukama dvou sklářů, jejich dovednostmi a dobře promyšlenými, staletími nahromaděnými, znalostmi.

V Haidlově dílně jsou sklenice vyráběny jak podle keltských vzorů, tak z období renesance, z českého královského dvora i podle Vikingů. Po vikingských sklenicích je poptávka především ve Skandinávii. Mezi nimi jsou také ty jediné vícebarevné nádoby. Šedesát procent produkce Sklárny Svojkov jde do severní Evropy.

Mezitím je nůžkami tvarován do délky kus skla, který byl právě vytažen z pece. Špičatý konec je připevněn ke spodní části již hotové skleněné části. Otáčením se ze zářící hmoty uvolňuje rovnoměrné vlákno. A rolováním tak vznikne noha sklenice. Vypadá to snadně. A přesto je to spojeno s mnoha zkušenostmi a dovednostmi. Krátce nato je pohár připraven a vložen do chladící pece. Dozvěděli jsme se, že její teplota může být pouze o 30 stupňů nižší než teplota zpracovaného skla. Při vyšší teplotě by se pohár zhroutil. A nadto může takto čerstvě vytvořená nádoba kvůli vnitřnímu pnutí prasknout.

Na rozdíl od Haidlů pracují skláři v Pačinkově huti podle svých vlastních návrhů. Jiří Pačinek miluje tvary z přírody a inspiruje se jimi během svých procházek. Nejraději vyrábí zvířata. V showroomu v podkroví jsou nápadná vyobrazení zvířat, přičemž zvláštní místo zaujímají koně. V poslední době ho však přitahují především mořští tvorové. Ryby, vodní rostliny. Ze stropu visí lampa ve tvaru medúzy. Většina z nich je jeho dílem. „Ale“, prohodí, „většinou jde o naše společné dílo.“ Někdo z nás má nápad nebo k nám přijde zákazník s nápadem, a poté pracujeme s kolegy na předlohách a technikách tak dlouho, až naše představa získá konkrétní tvar. Pak to trvá ještě až půl dne, než se dílna připraví, dokončí se přípravy a může se skutečně začít.

A díky této rodině sklářů vznikla sklárna a zahrada kolem ní, svět ze skla. "Nejprve jsme na zahradu dávali jen rozbité nebo nevyzvednuté skleněné objekty, protože jsme je nechtěli vyhodit. Později jsme zahradu začali záměrně tvořit. Zasadili keře, vysadili stromy.“ Mezitím se zahrada rozrostla do showroomu pod širým nebem. Třpytivé modravé bubliny se houpají ve větru a tiše o sobe cinkají. Od magického stromu snů se vine cesta, kolem tyčících se ledových krystalů a stále nových keřů a obrovských modrých květů, až k plameňákům v nyní vyschlém korytu řeky. "Na jaře a v létě se prolíná skleněná tvorba s přírodou." Nyní dominují rostliny ze skla. Někdy přesadí některé kousky do zahrad zákazníků. Vytváří se tak prostor pro nové věci a zahrada se tak časem proměňuje. Sklárnu a její okolí vnímá jako celkový zážitek. „Z pohledu návštěvníka by mělo být hezké pozvat vás sem na jednodenní výlet.“

Jindy je tu docela hodně návštěvníků, turistických skupin a rodin. Mezitím se zapojil také jeden ze sousedů a pronajímá vedle zahrady rekreační apartmány. Další soused ho následoval a také renovoval svůj dům. "Trochu se bojím, že to bude pro vesnici moc, protože se tu se sklárnou mnoho změnilo." A skutečně, když procházíte vesnicí, najdete další plastiky a mnoho detailů vyrobených ze skla. U vchodu do kostela stojí bílý skleněný strom. Na plotových sloupech před kostelem jsou svícny a lampa nad vchodem má tvar květiny. A v samotném kostele je umělecká sbírka obrazů, soch a objektů ze skla. Svět plný fantazie - krásný a inspirativní.

Vypadá to, že se soužití podaří. Lidé mluví o svém kostele a rádi se zastaví v dílně - včetně dětí. "Doufám, že několik z nich dokážu inspirovat, stejně jako jsem se v dětství inspiroval já. Vlastně jsem byl zápasník, v řecko-římském stylu. A pak běžel v televizi ten seriál „Jakub, sklář“. Viděl jsem všechny jeho díly. Poté mě kamarád pozval do Nového Boru a šli jsme se podívat do jedné ze skláren. A tím bylo jasné, že budu sklář. No, a když mi bylo 15, nastoupil jsem do učení.“ A zatímco mluví, můžete cítít, že z jeho nadšení se pranic neztratilo.

Petr Červený je jedním z lidí, kteří začínali jako skláři na volné noze po sametové revoluci. Do roku 1994 pracoval v jedné ze skláren v Novém Boru. Někteří z jeho kolegů tam zůstali. On se chopil příležitosti a založil Florianovu huť v Častolovicích. Dnes zná mnoho způsobů zpracování skla, jeho typů a výrobních procesy z různých historických období. A to není vše. Ve své sklárně zaměstnává zpracovatele cínu a brusiče skla, s jejichž pomocí je možné vytvářet i propracované figury a kombinace z kovu a skla.

Když se po zastávce v brusírně dostáváme z kanceláře přes sklad do cínové dílny a s malou zastávkou před vitrínou, dojdeme konečně do srdce sklárny. Je zřejmé, že Petr Červený se nevyhýbá žádným výzvám. Je pro něj tedy těžké popsat, co vše Florianova huť dělá. Vedle secesních amfor, klasicistních misek a petrolejových lamp různého původu, zde najdete snad všechny druhy užitkových sklenic. Propracované svícny, Art Deco vázy, futuristické nástěnné lampy, džbány na pivo k výročím, speciální objednávky z celého světa. Pravděpodobně neexistuje nic, co by nedělal. V jedné místnosti nám ukazuje starožitné kousky, vzory pro repliky. Nachází je na bleších trzích. Nebo mu zákazníci k objednávce replik přinesou vzory. Upřednostňuje výrobu podle požadavků zákazníka, přičemž se zabývá různými procesy výroby. Na otázku, zda také vyrábí sklenice podle vlastních představ, mávne rukou. "Už to tady všechno bylo. Po 5.000 letech již zde byly sklenice všech tvarů a velikostí.“

Má dobrou náladu, a zatímco mluví, můžete na něm poznat, že jeho nadšení ho staví před nové výzvy. "Dílna běží jedenáct měsíců bez přestání." A na naše tázavé pohledy odpovídá: "Hned začíná moje druhá směna. Můj syn nyní plní pec a pak začíná tavení skla. Písek, vápno, potaš a podle barvy správný oxid kovu. Sklo si vyrábíme sami. V jednu v noci je mým posledním pracovním úkonem zvýšení teploty.“ A s mrknutím dodává: „Srpen máme volno.“

Děkujeme Davidu Pastvovi za laskavou podporu.