Od dob, kdy byla vystavěna babylonská věž, vládne světu jazykové zmatení. Lidé se musejí namáhat, aby si navzájem porozuměli. Mezi kolumbijskou a židovskou kulturou například zdánlivě neexistují téměř žádné styčné body. A přece jsou tu známky toho, že tyto dvě kultury k sobě mají blíž, než by se na první pohled mohlo zdát.

Zaprvé je to rytmus - latinskoamerická triola -, který se vyskytuje v písních obou kultur. Spojitosti nalezneme ale i v hospodářském vývoji, v kulinářském umění a v radosti ze života. A v neposlední řadě je tu Max Loeb García, v jehož díle hraje židovská i kolumbijská hudba mimořádnou roli. Ve skladbách vytvořených speciálně pro tento program propojuje temperamentní melancholii a živost židovské a kolumbijské kultury. Jeho jiskřivé fusion doprovází naprosto neprůstřelná argumentace, která sice ne vždy odpovídá vědeckým standardům, ale přináší překvapivé poznatky o styčných bodech obou kultur. Nit argumentace se přitom občas zamotá do své vlastní komičnosti. V Sasku se to někdy označuje slovem babeln. Nicméně tam, kde rozum vidí nepřekonatelné hranice, nachází hudba tu a tam jakoby samozřejmě podivuhodné souvislosti.