K osobě Golde Grunske

• narodila se v roce 1975 a vyrostla v Lipsku
• v roce 1999 promovala na Humboldtově univerzitě v Berlíně, a stala se tak kvalifikovanou knihovnicí pro akademické knihovny

Nadšení pro neviditelné

Golde a já jedeme společně v jejím Mercedesu Sprinter do dolu, abychom se tam nechali unášet. Nechat se propadnout do krajiny a setkání, která na místě najdeme.

„Dérive“ je pojmenování této metody zpochybňování pokroku. Ta umožňuje pojmout danou krajinu nikoli jako danou strukturu, ale spíše jako prostor plný afektů. Metoda, která se využívá také v kvalitativním výzkumu v etnografických oborech. Tento den je dnem plným afektů. Mimořádný den nejen proto, že obsah, o kterém se budeme bavit, se točí kolem domova a útěku, pocitu bezpečí a toho, co to vlastně kultura je. Ale také historický den, 24. únor 2022, den, kdy proběhla ruská invaze na Ukrajinu.

S Golde jsem se osobně poznala téměř přesně před třemi lety s cílem realizovat společný taneční projekt pro děti a mládež. Náš první osobní rozhovor byl v jejím studiu v tanečních dílnách v Cottbusu a naším dnešním cílem je zjistit, co má tanec vlastně společného s povrchovou těžbou v dolech ve spojitosti s probíhající strukturální změnou v Lužici.

Golde nepochází z Lužice, vyrůstala v Lipsku. Její umělecké milníky ji v roce 2003 zavedly společně s manželem a dětmi přes berlínská pódia a studia do Cotbusu - Chotěbuzi. Říká, že po příjezdu do Chotěbuzi "Lužici moc nechápala jako Lužici", a že si přála pochopit Lužici jako svůj nový domov. Tématem vykořenění se zabývá od mládí a následné otázky o ztrátě vlasti a útěku jsou od roku 2015 také tématem jejích choreografií.

„Jen jednou jsem neměl slov. Tehdy se mě někdo zeptal: "Kdo jsi?" (Khalil Gibran)

Nejprve se necháme unášet skrze malou vesničkou Schlichow. Nachází se na okraji bývalého povrchového dolu Cottbus-Nord/sever a je vzdálená asi pět kilometrů od centra města. Schlichowská vesnická cesta nás vede nejprve k protihlukové zábraně a tím k tzv. Schlichowskému výhledu na „Baltské moře“. Slunce a vítr dnes ráno podtrhují daleké výhledy na měsíční krajinu bývalého povrchového dolu až po stále aktivní „dělové hlavně“ povrchového dolu Jänschwalde.

Jakmile se dostane na vrchol přehrady, začne Golde vyprávět o výzkumných pracích z roku 2015. Jak ona a její skupina slezli do povrchového dolu, aby vynesli písek a uhlí, materiál, který byl později použit v díle "Příjezd". Připouští jiskru ilegality při této lezecké akci. Nicméně použití tohoto materiálu pro představení mělo v tu chvíli nejvyšší prioritu.

Vystoupení tanečního souboru Golde G. se nekonají na klasických scénách. Za tímto účelem jsou lidé konfrontováni s uměním a tancem přímo na místě, v ideálním případě i na jejich vlastním prahu. V muzeích, průmyslových halách, na tržištích nebo ve starém vesnickém hostinci by se diváci měli nechat představeními inspirovat, napínat, vzrušovat a unášet.

Ještě před oficiálním rozhodnutím odstoupení od další těžby uhlí v roce 2018 byly strukturální změny elementárním tématem Goldeiny práce. Její soubor mimo jiné vystoupil před obyvateli postiženými přesídlením z malé obce Horno v „novém“ Hornoském hostinci. Reakce místních lidí byla velmi emotivní. Umělcům se dostalo velké vlny vděku; protože tanec, ať už je aktivně provozován nebo se jen pasivně sleduje, vždy zasáhne duši. "A to samotné duchovní nelze nikdy nahradit" říká Golde.

Kde lze znovu nalézt pocit domova?

Při pohledu na okraj břehu si klade otázku, jaký hluk tu musel být pro obyvatele, a co vše museli mnoho let snášet. A teď je tu tato zdánlivá idyla. Váš pohled bloudí do dálky po zmizelých místech, která sežrala uhelná rypadla. „Příběh ztráty domova. Kde začít? Kde skončit? Rozbití země. Co odnést? Čeho se vzdát, a co už se nikdy nevrátí. Je to opravdu pryč,“ popisuje Golde. Co ji tehdy při výzkumu obzvlášť zaměstnávalo, byla především otázka, co by se stalo, kdybyste už nikdy nemohla navštívit svou rodnou zemi. Golde se velmi emocionálně spojuje s pojmem 'domov', který pro ni zahrnuje pocit bezpečí, útočiště, vzpomínky, pocity a vazby na lidi. Stejně jako zpěvák Gerhard Gundermann ve svých hornických písních otevřeně vyjadřuje city ke svému rodnému kraji, Golde ve své umělecké práci zkoumá, co pro ni osobně znamená 'domov'. Toto hluboké téma zahrnuje otázky identity, vykořenění a hledání nového smyslu 'domova', který Golde prostřednictvím tance a umění sdílí s diváky ve venkovských oblastech. Této otázce identity se Golde věnovala i ve hře „V dobách jako tyto“. Během rozhovoru a výzkumných procesů si uvědomila, že výpovědi a vnímání uprchlíků či lépe řečeno vysídlených osob jsou v zásadě stejné, bez ohledu na to, odkud byli vykořeněni a kam byli vyhnáni. Všichni hledají a chtějí dorazit. Velmi hluboké téma, které navíc vybízí k rozsévání rozporů.

Památné místo pro Klein Lieskow a vybagrovaný domov. (© Claudia Arndt)

Pracovat v "oblasti".

Pro Golde je proto důležité přinést tanec, spojený s kulturou vzpomínání, na každodenní jeviště venkova. Umění a kulturu najdeme hojně v městských oblastech, zvláště pokud jde o vysokou kulturu. Venkovské oblasti, které byly často deklarovány jako provincie, jsou nyní stále více ceněny. Takzvaný „exodus z města“, tedy „z města na venkov do zeleně“, se stal nejen atraktivním, ale také nesmírně sexy. Před deseti lety si to sotva někdo dokázal představit, a proto bylo pro Golde velkou výzvou obhajovat to, co nazývala „oblast“ jako kulturní místo. Pracovat v "oblasti" znamená sdílet umění a kulturu i mimo velká města. Často se setkává s pocitem, že se lidé v „oblasti“ neberou vážně nebo je mají městští obyvatelé tendenci ponižovat. Nejde jí o to, ukazovat, jak se dělá „to“ umění, ale spíše o vytváření impulsů pro jiné formy setkávání s kulturou a tancem, aby ty pak existovaly i v době po představení.

I provozování umění je „dřina“!

Příklad venkova není jen výzvou v lidském setkávání a přijímání představení. Golde spíše umělce ve svém souboru nešetří. To znamená, že tanečníci musí ve svém vystoupení čelit nejrůznějším povětrnostním vlivům, což mimochodem vždy obnáší vysoký podíl improvizace. Pod jejich nohama a rukama není měkký a hladký taneční koberec, ale beton, písek a občas střepy. Taneční soubor Golde G. si to při svých vystoupeních rozhodně neusnadňuje. Zvyk, který je vlastní i mnoha obyvatelům Lužice. Proto jsou reakce publika, i přes vnímané setkání jiného druhu, většinou pozitivní a otevřené. Není neobvyklé, že po představeních následují dotazy a diskuze.

Pro Golde je důležité usnadnit přístup k umění a kultuře lidem, kteří by nešli nebo nemohou chodit do divadla, ale kteří by se mohli třeba jen tak jednoduše zastavit a zjistit to, co vše vlastně tanec dokáže. Proto je také důležité nabízet příležitosti pro umění ve veřejném prostoru. A především nastavit umělecko-estetický protějšek na veřejná místa, která jsou často využívána pro pravicově extremistické myšlenky či tzv. „procházky“.

A teď? "Jak to bude dál?"

Golde zůstává i nadále ve svém dalším projektu "Tóny Lužice" věrná tématu „Strukturální změna se setkává s uměním“. I zde mají být vyvolány vzpomínky obyvatel Lužice , ty pak mají být zaznamenány do hudební kompozice, reinterpretovány a uspořádány do zvukové kulisy krajiny. Spolu s tím je vytvořena choreografie, která vytváří rámec pro tanečníky a světelné umění. I s tímto projektem Golde a její skupina navštívili různá místa, zejména ve venkovských oblastech, tančili a otevírali nové zvukové vjemy a úhly pohledu na Lužici. Zvláštním způsobem je zde středem pozornosti také změna identity prostřednictvím změny přírody a ekonomiky.

Mějte tedy oči otevřené při procházce vlastní vesnicí v letních měsících nebo při nákupu na malé městské tržnici v Horní či Dolní Lužici.