Setkáváme se vždy v úterý. Tak to je už od založení našeho spolku. První zkoušku mají ti nejmenší, kterým říkáme špičičky. Tento název se odvozuje od názvu našeho spolku Patašpička (Zehe-Verse). Mám na mysli děti z mateřské školy až do čtvrté třídy základní školy. Tento rok se k nám přidalo tolik nových dětí, že jsme je museli rozdělit do dvou skupin. Každá skupina čítá asi deset dětí, které dnes mají svou první zkoušku. Vytváříme taneční vystoupení inspirované příběhem „Momo“ od Michaela Enda. Naše učitelka, Barbora Spalová, jim vypráví příběh o tomto úžasném děvčeti.

Momo žije v amfiteátru v Římě a nemá nic jiného než nastavené ucho pro ty, kteří se potřebují svěřit, spoustu času pro osamělé lidi a nejlepší nápady na hry pro děti ve městě, které ji vždy navštíví, když si chtějí hrát.

Po tomto vysvětlení se děti snaží improvizovaně vytvořit scénu, kde si s Momo hrají na plavbu lodí. Jsou jakoby námořníci na velké lodi. Stěžně lodi představují dvě stoličky. Hudbu vybírá naše učitelka. Děti se smějí a vypadají velmi šťastně. Baví je představovat si vymyšlenou situaci. To dělají často.

Po třičtvrtě hodině je řada na nás. My, Patičky, ti větší. Patřím do skupiny asi patnácti mladých lidí od páté třídy do osmnácti let. Každou hodinu začínáme rozcvičkou. Tuto vedou dcery naší učitelky. Obě k běžné rozcvičce s protahováním přidaly i posilování. Je to náročné. Všichni stojíme v kruhu a opakujeme cvičení, která nám ukážou. Poté přichází něco nového. Obvykle se učíme novou choreografii nebo trénujeme klasický balet. Dnes nám ale učitelka připravila něco jiného, na co jsem se už moc těšila. Postavili jsme se podél šířky sálu do tří řad po pěti. Na rozdíl od minulého týdne začala hrát jazzová hudba. Naše učitelka nás učí různé kroky a pohyby jazzu. Někteří se cítí trochu nejistě a drží se zpátky, protože je to pro ně trochu trapné. Ale většina si to užívá, i já. Zejména mladší žáci se nenechají od ostatních rušit a tančí veseleji než obvykle.

Poté nám učitelka rozdá kelímky a ukáže nám choreografii, která obsahuje právě naučené jazzové kroky. Máme si představit, že je zima, a s kelímkem kávy hledáme své přátele v přeplněné kavárně. Choreografie nás všechny baví, myslím. Rozdělíme se do skupin a jedna polovina předvede choreografii, zatímco druhá sleduje, dává zpětnou vazbu a návrhy na zlepšení.

Už jsme několikrát zkoušeli různé tance. Každý rok k nám například přijede flamencová tanečnice ze Španělska, přítelkyně naší učitelky, a uspořádá s námi flamenco workshop. Před nějakým časem nás také navštívil taneční učitel, který učil tradiční a latinskoamerické tance. Setkali jsme se s ním dva dny po sobě a učili se nové tance.

Na některých akcích předvádíme různé tance z celého světa a zveme i veřejnost do našeho kruhu. Třeba jsme se už učili tance jako „Every Man's Chance“ z Irska. Možná nás někteří viděli při Spectaculu v Žitavě, nebo dokonce tancovali s námi. Umíme také mnoho dalších tanců. Nejnovější, který jsme se naučili, pochází z Islandu. Naše skupina totiž hodně cestuje po světě a přináší tance z různých zemí. Nebo když nás nějaký tanec obzvlášť fascinuje, naučí se ho naše učitelka a pak nás ho naučí. Tak například tanec z Islandu.

Často jsme se také účastnili Europeade, festivalu, který se každoročně koná v jiném evropském státě. Setkávají se tam taneční skupiny z celé Evropy a předvádějí své tance. Většinou přitom nosí tradiční kroje. Minulé léto se festival konal na Sardinii v Itálii. Velmi mě baví sledovat, jak tančí lidé z jiných zemí. Zvlášť mě zajímají jejich hudební a taneční styly.

Na Sardinii jsme vystupovali s naším tancem „Tanec smrti“.

Ráda bych poznamenala, že na Sardinii bylo většinou přes třicet stupňů Celsia a tančit české tance v takových vedrech byla skutečná výzva. Tančili jsme český tanec „Obkročák“, který spočívá v rychlých krocích během krátké doby. Vypadá to jednoduše, ale není to vůbec snadné.

Začali jsme jezdit na Europeade, protože na začátku našeho spolku, když nám bylo čtyři nebo pět let, jsme tancovali folklor. Výrazový tanec je pro tak malé děti ještě dost těžký. A protože Europeade je folklorní festival, byl to pro nás ideální začátek.

Začala jsem tančit ve třech nebo čtyřech letech. Všichni moji tehdejší přátelé tancovali ve spolku už od dvou let a já jsem svou maminku prosila, aby mě tam také vzala. Už jsem ve spolku více než deset let a zažila jsem s ním už mnoho vystoupení. Nejvíc se mi zatím líbily představení „Tajná zahrada“ podle knihy Frances Burnett, naše vystoupení „Coming of Age“ z počátku tohoto roku a „Rondo“ z loňska. U představení „Rondo“ jsme se vžili do rolí rostlin. To byla asi naše akrobaticky nejnáročnější produkce.

Jak již bylo zmíněno, tématem našeho příštího představení bude „Momo“ od Michaela Enda. Téma našeho každého nového vystoupení vybírá naše učitelka. Důvodem je většinou její inspirace. Pro Momo se rozhodla, protože tuto knihu má moc ráda. Barbora ji četla jako dítě a teď si na ni vzpomněla.

Zatímco malé děti inscenovaly scénu ze hry, my si vzali hádku dvou mužů v amfiteátru, kde Momo žije.

V knize jde o to, že se dva muži pohádali a poslali je za Momo, aby jejich spor urovnala. Na začátku jsou oba muži neskutečně naštvaní a urážejí se na celé divadlo, zatímco Momo jen sedí na schodech a poslouchá. Na konci scény jsou ale opět přátelé, svůj spor urovnali, obejmou Momo a děkují jí.

Tuto scénu jsme měli zatančit, každý v páru a před ostatními. Dvě dívky z mé skupiny si přinesly vysoké podpatky na hodinu jazzu, a tak scénu ztvárnily jako hádku mezi dvěma ženami.

Bylo zajímavé je sledovat. Nevím, jestli to víte, ale běhání v podpatcích je dost obtížné. A pro naši zábavu se to neobešlo bez několika pádů. Po dalším ženském páru přišli na řadu jediní kluci v naší skupině. Jsou to dva bratři s rozdílem asi dvou let. A ve srovnání s duety ostatních bylo jasně vidět, že to je hádka mezi kluky.

Jak jsme již zmínili, Barbora nás začala zasvěcovat do umění výuky tance a vedla jakýsi kurz o taneční pedagogice. Naučil jsem se také hodnotit ostatní, jak tančí, a dávat jim rady a tipy na zlepšení. Sedli jsme si společně a říkali si, co se nám líbilo, a co bychom mohli zlepšit. Na závěr se protáhneme, abychom druhý den neměli svalovku.