Dvě umělkyně, jedna z Česka a druhá z Ukrajiny, proměnily dvoupatrový soukromý dům v Žitavě ve skutečný moderní kulturní objekt. Na jeho stěny namalovaly dvě obří barevné nástěnné malby. Slovo mural se v běžném jazyce často nepoužívá, takže zjednodušeně řečeno jde o nástěnnou malbu na zdi budovy.
Muraly se obvykle nachází v městské zástavě a díky své nápaditosti a barevnému provedení se často stávají turistickými cíly. Tyto konkrétní nástěnné malby v Žitavě však nebyly namalovány pro zvídavé oči turistů, ale spíše pro potěchu a rozvíjení fantazie obyvatelů domu. Iniciativa patří české výtvarnici Ále Plíhalové.

"Majitelé domu mají dvě malé děti, takže malujeme přátelské motivy. Moje díla mají často erotický obsah nebo jsou expresivnější - s velkými zuby nebo očima, proto si myslím, že tato malba je jednou z mých nejpřátelštějších a určitě je největší. Nerada svá díla pojmenovávám, protože chci nechat pracovat fantazii diváků. Když kreslím, dávám lidem možnost, aby do kresby vložili svůj vlastní příběh a nápad." vysvětluje Ála.

Ála maluje ve svém libereckém ateliéru a v zimě 2024 připravila výstavu svých děl v Hillerische Villa v Žitavě. Autorčina díla zobrazují postavy, většinou kreslené tuší na plátno. Vytvoření takhle velkého murálu je pro ni premiérou.Tento nápad se zrodil před dvěma lety, kdy se Ála setkala s výtvarnicí Irynou Vodolazchenko, která tehdy poprvé přijela do Žitavy.

Iryna Vodolazchenko je umělkyně z Charkova, ukrajinského města ležícího blízko hranic s Ruskem, a tedy momentálně i na válečné frontě. Irynino tvůrčí portfolio zahrnuje stovky obrazů, maleb a graffiti, ale specializuje se především na muralismus.

S Irynou jsme si podrobněji povídali o obrazech a projektech, které již byly v Německu realizovány:

Irino, v domě v Žitavě jste s Álou Plíhalovou zobrazily dvě bytosti. Velký sedící obr vyfukuje ze svého sloního chobotu proud vody, ve kterém se na druhé stěně domu koupe velryba. Je zřejmé, že velrybě se toto prostředí líbí, protože je zobrazena v jasném gradientu. Mohla bys nám přiblížit proces vzniku tohoto projektu?

Nejdříve si připravíme téma, barevnou paletu, pak skicu a následně nakoupíme potřebné množství materiálu. Jedná se o umělecký akryl, který je však vhodný i pro malbu v exteriéru. Pokud ji nalakujete, bude poměrně trvanlivá. Od 3 do 5 let, v závislosti na přímém slunečním záření. Déšť na něj nemá vliv. Takže jsme se sešly na čaj, udělaly si skici, dohodly se na tématu a druhý den jsme měly zapůjčené veškeré vybavení, začaly jsme s křídovou skicou.

Jak tě napadlo vyobrazit velrybu, jak k tobě přišla?

Když jsem začala dělat skicu pro tuto práci, objevily se velmi zajímavé mraky, které se točily ve víru. Už od dětství mě inspiroval Van Gogh. Našla jsem si svůj vlastní styl, který se částečně podobá Van Goghovým vírům a na druhou stranu je to moje vlastní grafika s vlastní barevnou paletou. Tento styl jsem použila k zobrazení velryby jako nástěnné malby. Hledání stylu však probíhá po celý život umělce. I malé experimenty mohou přinést velmi nečekaný cool výsledek a formovat konečný styl a identitu.

Téma identity je pro Ukrajinky a Ukrajince v současnosti tématem číslo jedna a dá se říci, že ve světě je jakýsi "boom" všeho ukrajinského - stylu, umění, hudby. Jakou roli hraje toto téma ve tvojí současné tvorbě?

Obecně je pro mě jako pro Ukrajinku téma identity velmi důležité. Hodně o tom přemýšlím a také dělám projekty, které zahrnují využívání některých ukrajinských ornamentů a technik. Například malování Petrykivky - myslím, že je velmi důležité o ní mluvit, pořádat tvůrčí kurzy, učit ji další lidi. Aby se tradice a kultura udržovala a předávala z generace na generaci.

Malba Petrykivky je pro současného muralistu opravdu vzácnou volbou ornamentu. Nevzpomínám si na žádnou nástěnnou malbu s Petrykivkovou malbou, ačkoli šlo především o typ malby, techniku používanou k výmalbě stěn domů. Ale kurzy pro výuku této techniky jsou nyní stále populárnější. Jak ji vnímají účastníci tvých workshopů, jak se tuto techniku učí?

V Hillersche Villa jsem uspořádala tři workshopy. Zúčastnili se jich Ukrajinci i Němci. Hodně lidí říká, že se při nich cítí velmi uvolněně, že je to jako meditace. Kurz je obvykle naplánován na dvě hodiny, ale zkušenost ukazuje, že vždy zůstáváme déle. Lidem se prostě nechce odejít. Pokud ji srovnáme s jinými technikami a malbami, je technika Petrykivka podobná čínské a japonské kaligrafii. Člověk se také musí soustředit, aby zdokonalil určitý tah, a když se mu to začne dařit, vzniká určitý stav soustředění, který člověku usnadňuje zklidnění.

Zní to jako arteterapie...

Studovala jsem monumentální malbu na Charkovské národní akademii výtvarných umění. Poté jsem získala magisterský titul v oboru umělecko-pedagogické terapie. Mohu vyučovat pedagogické postupy s využitím výtvarných technik, ale nemohu provozovat arteterapii, protože ta vyžaduje specializované psychologické vzdělání. Umělecké postupy, které jsou zaměřené na práci ve skupině - jsou zaměřené na to, aby spolu lidé nekomunikovali, ale aby své prožitky a emoce z neverbální komunikace převedli do umění, vyjádřili emoce, které v sobě nosí a možná o nich ani s psychologem nemluví.

Existují nějaká věková omezení pro workshopy, které pořádáš?

Ne, neexistují. Nedávno jsem například vedla workshop graffiti, při kterém jsme malovali přímo na školní plot. První den tam bylo 12 dětí z 1.-2. třídy. Druhý den byly děti o něco starší - byli to žáci 2. a 4. třídy. Malovali jsme na plot Grundschule Emila Ufera Olbersdorf.

Je graffiti také arteterapie?

Graffiti je "tvrdá" kultura. Pro mě je to vědomá činnost a člověk, který ji dělá, musí chápat kontext. Nemůžeš si jen tak malovat, kam se ti zachce. Nebude to umění, nebude to street art, bude to jen "chtěla jsem to udělat". Mám mnoho přátel architektů a vedla jsem s nimi mnoho diskusí o městském prostoru, o tom, komu patří, kdo tam co může dělat. Myslím, že fenomén graffiti je cool a měl by existovat, protože je to hlavně metoda, jak upozornit veřejnost na některé akutní problémy. A velmi často se graffiti objevuje na místech, kde je něco zanedbané a potřebuje to pozornost úřadů. Mohou to být například staré opuštěné budovy, které potřebují opravit a zrestaurovat.

Maluješ v Německu graffiti?

V roce 2022 jsem namalovala abstrakci na plot pro Wohngruppe Maxi.

V centru města je také stěna s díly grafitti umělců. Namalovala jsem tam portrét chlapíka s velkýma očima a pseudonymem "Graf963". Je to pseudonym mého kamaráda z Ukrajiny, který maluje lidi s velkýma očima. Psal se rok 2022 a já jsem toto graffiti vytvořila na jeho podporu, protože se rozhodl jít bojovat jako dobrovolník na frontu a my jsme potřebovali získat peníze na jeho vybavení.

Jak to s ním teď vypadá?

Stále bojuje na frontě.

Jak jsi se dostala do Německa a začala zde malovat?

Před ruskou invazí na Ukrajinu jsem dlouho snila o tom, že v Německu vytvořím nástěnnou malbu. Když pak začala válka, pozvali mě sem, uspořádali jsme v Hamburku výstavu obrazů ukrajinských umělců a já jsem tam, a pak i v Žitavě, vytvořila nástěnnou malbu.

Souvisela nástěnná malba v Hamburku nějak s válkou?

Když začala invaze v plném rozsahu, uvědomila jsem si, že nikde není bezpečí a že je velmi těžké ho vůbec v neustálém stresu najít. V Hamburku jsem pak dostala zeď, na kterou jsem si mohla namalovat, co jsem chtěla, a začala jsem svůj pocit bezpečí zkoumat prostřednictvím obrazu moře a postav s ním spojených. Tak vznikla medúza s ptačí hlavou. A můj pocit bezpečí pramenil z procesu jejího kreslení. Mezera mezi mnou a zdí je moje bezpečí. Tehdy jsem se ještě velmi bála zvuků letadel, ohňostrojů a dětského křiku, které jsem v Hamburku slyšela. Ale tento okamžik, kdy jsem malovala, byl pro mě bezpečným ostrůvkem. Když jsem pak přijela do Žitavy, zajímalo mě pokračování tohoto tématu, ale z jiného úhlu.

Jak jsi se ocitla v Žitavě a jak tu začala tvoje práce?

Pozvala mě sem Karin Kayser. Znaly jsme se ze sociálních sítí. Nejprve jsme se zabývaly pokračováním výstavy "Unbreakable", která se konala v Hamburku, ale v novém složení 16 umělců. Já jsem byla spolu s Karin jednou z kurátorek této výstavy. Výstava se konala ve staré budově na Amalienstraße v centru Žitavy, kterou vlastní architekt Benjamin Pfefferkorn. Lidé přicházeli na výstavu a v přízemí je vítala moje nástěnná malba, naproti ní visela moje další díla a v dalších dvou patrech byla díla dalších umělců.

Namalovala jsi tuhle nástěnnou malbu na zakázku? O čem je?

Byla to improvizace. V tomto díle jsem zkoumala pocit něhy. Impulsem byly tragické a těžké události na Ukrajině. Hledala jsem opak násilí a nenávisti, kterých je tam všude plno a uvědomila jsem si, že něha je nejvyšším stupněm lásky a tolerance. Chtěla jsem také vytvořit kontrast mezi tvarem a barvou. Odpudivý tvor se spoustou očí je plný světlých a jemných barev, čímž vyvolává v člověku kontrast pocitů.

Nejdřív si říkáte, páni, to vypadá jako západ slunce, jako moje dětství, a hned na to, páni, to je nějaká fantaskní příšera. A díky tomuto kontrastu nepůsobí tento tvor agresivně, jen cizorodě. Chtěla jsem dosáhnout takového efektu, aby barva tohoto tvora vibrovala, aby odrážela světlo, proto jsem na některých místech použila fluorescenční barvu.

Můžeme tedy říci, že se ti splnil sen namalovat mural v Německu. Ale proč právě Německo? 

Pro mě je Německo místem, které ukazuje sílu umění jako kulturní reakce na politické aktivity v historickém kontextu. Pouliční umění se zde vyvinulo v uznávanou uměleckou formu, která má významný vliv na identitu. Inspiruje mě, protože v poválečném období umění působilo jako mocný nástroj sociální změny. 
Ukrajinci v současné době prožívají mnoho těžkých událostí spojených s plnou invazí, které rezonují s historickými událostmi v Německu. A já věřím, že jednoho dne se Charkov stane ukrajinským Berlínem.

Co se týče projektů na Ukrajině: který z nich je ti osobně nejbližší a je nejúspěšnější?

Jednalo se o projekt na platformě Charkovský občanský portál, který slouží pro občanské iniciativy města. Lidé, kteří byli na této platformě zaregistrováni, mohli hlasovat pro různé projekty a vítězný projekt byl pak realizován z městského rozpočtu. Před pěti lety jsem se podílela na projektu "Amulety Charkova" – vytvořila jsem dvě umělecké objekty: Malého lesního muže na Vorobjově ulici a Zajíce meditujícího v souladu s přírodou v Trojičné uličce - Oba byly vyrobeny z pěnového polystyrenu a slouží jako částečná izolace domu. Tento projekt je pro mě důležitý, protože je zcela originální, je to čistě moje tvůrčí práce, je velmi dobře začleněna do kontextu z hlediska barevnosti a umístění na konkrétním místě. Malovala jsem ho s pomocí Alexeje Pasturgy, Alexeje Filipova a Denise Stadnika.

V jakém stavu jsou tvoje práce na Ukrajině v současnosti?

Mám zvláštní zážitek, který souvisí s poškozením mých děl. V sousední ulici došlo k explozi, výbuch částečně poničil i budovy na kterých byly mé murály, ale murál „Malý lesní muž“ zůstal neporušen. Je to pro mě symbolické, protože jsem chtěla, aby tento „amulet“ symbolizoval odolnost.
I meditující zajíc zůstal částečně neporušený. Jako vše v Charkově. Jako lidé, umění, město samotné. Je velmi užitečné vidět, že dílo je nyní ve stavu, kdy tvář zajíce a část jeho ruky už odpadly, ale to jen odráží běh dějin. Jsou to změny, které se dějí i nám. Jde o určitý druh traumatizace, a zároveň o odolnost, kterou díky těmto traumatům získáváme.

Dnes je malování nástěnných maleb na Ukrajině, ve městě vzdáleném několik desítek kilometrů od frontové linie, téměř nemožné, říká Iryna. Veškeré její úsilí a finanční prostředky musí neustále směřovat k obnově toho, co bylo zničeno ruskými zbraněmi. A tak Iryna jako pravá potápěčka (Vodolaz - ukrajinsky potápěč) dál zkoumá hlubiny současných obrazů pro street art a hledá projekty v zahraničí. Projekty, které by u nás zaplnily domy uměním a doma pomohly vybudovat zcela nové bezpečné zdi.