Roman Weinig je malíř samouk, specializující se na velkoformátové a hyperrealistické obrazy. Pochází z Horní Lužice a od svého narození v této oblasti také žije. Svůj ateliér má v Oderwitz. A i když zde tvoří už více než 10 let, mnozí obyvatelé této vesnice o něm ani neví. Jak je to možné? Tuto otázku jsem si položila, když jsem poprvé viděla jeho impozantní díla. Nyní už to chápu. Roman není typ umělce, který by musel své ego krmit chválou nebo uznáním. Svá díla nevytváří pro obdiv nebo uznání.

Proč tedy tvoří? Roman maluje, aby maloval. Jak sám říká: „Jsem jen nástroj. Nikdy přesně nevím, jak dílo nakonec bude vypadat. Je to proces. A tento proces mě naplňuje. Nechávám se vést, nepřemýšlím o tom, jak bude výsledek vypadat. Často jsem sám překvapen, co vlastně vznikne.“ Ať už se ponoří do své práce jakkoli, po dokončení obrazu se od něj dokáže odpoutat. To dokáže, i když na jeho obrazech často figurují jemu blízcí lidé. „Obraz je vlastně jen výsledkem tvůrčího procesu.“ Tento přístup je v jeho práci klíčový – nečeká na uznání, nepřizpůsobuje se. Prostě tvoří. Důležitá je pro něj inspirace. A právě v tomto čistém tvoření je něco fascinujícího.

Své práce označuje jako hyperrealismus, umělecký styl, který se snaží co nejpřesněji napodobit realitu, ba dokonce ji i přesahovat. Tento styl je někdy označován za extrémní formu realismu, kde je každý detail zachycen s neuvěřitelnou precizností, která hraničí až s „malovanou fotografií“. Roman si ale v této oblasti hyperrealismu našel svůj vlastní styl. Daleko od pouhého fotorealistického zobrazení a přehánění reality, využívá možnosti „přesně ostře zachycené reality“ velmi cíleně. „V podstatě hledám vhodný povrch. Povrch, který nejlépe vystihuje předmět obrazu.“ Obraz je pro něj již hotový v jeho hlavě, než začne malovat. „Obraz je už vytvořený a já vím, jak bude vypadat. Nazval bych to imaginací.“ Malování tedy samo o sobě je hledáním správného zobrazení. Pomocí airbrushe, štětce, houb a dalších nástrojů, jimiž lze tvořit povrchy, hledá způsob, jak přenést vnitřní obraz na plátno.

I když jeho obrazy mají silný realistický základ, dávají divákovi prostor pro osobní interpretaci. To je to, co jeho práci činí tak silnou, tak výraznou. A tady přichází bod, který mi ukazuje úplně jiný přístup než u jiných umělců. A pokud některé obrazy mohou připomínat práci Gottfrieda Helnweina, rychle se ukáže, že na rozdíl od něj Roman Weinig nepracuje s velkými gesty nebo provokativními inscenacemi. Obrazy vyzařují vnitřní klid. Na první pohled se v nich nachází harmonie. A přesto mají neuvěřitelnou přítomnost a přitažlivou sílu. U něj nejsou dramatické nebo znepokojující zobrazení, spíše nás jeho obrazy vedou do ticha a k zamyšlení. Je to pohled portrétů, který upoutává pozornost a hledá kontakt s divákem. Úsporně umístěné světlo ostře zaměřuje pohled. Oči se snaží proniknout do stínů. Vždy nás vedou hlouběji do obrazu a odhalují další detaily.

Během našeho rozhovoru mi Roman nepopisoval pouze samotný obraz. Mluvil o procesu jeho vzniku. A to jak v technickém postupu, tak ve svých pocitech při tvoření. „Když maluji, nic nevnímám, žádný prostor, žádný čas, nepřemýšlím, prostě maluji. Často se při malování cítím skoro extaticky. Je to jako droga. Musíte být opatrní a nepřehánět to. Musím také fungovat v reálném životě.“ dodává s úsměvem.

To je asi ono – absence ega a naprostá svoboda. To je pravděpodobně to, co mi umožňuje identifikovat se s jeho prací a cítit sílu jeho děl. Roman divákovi nic nenutí, naznačuje, nechává prostor, aby si diváci vytvořili vlastní příběhy. Dává divákovi stejnou svobodu, jakou si sám dopřává při tvorbě. Myslím, že jsem se zamilovala … do pocitu. Chci vidět víc a nemohu se dočkat, až navštívím jeho žitavskou výstavu. Mám pocit, že to bude opravdu intenzivní zážitek. A na pocity, na ty já dám.