Tvořit jsi začala hlavně v době pandemie covidu, řekni nám víc...

„Šla jsem hodně do sebe, byla jsem zavřená mezi čtyřmi stěnami, měla tříletého syna a cítila jsem, že ze sebe potřebuji něco vydat. Proto jsem začala tvořit na větší plátna. Dostala jsem chuť prozkoumávat nové techniky, jít dál a dělat větší formáty. Zajímavé taky je, že když mám pochmurnou náladu a maluji, tak ty obrazy na lidi působí ve výsledku nejvíc.“

Jsi tedy samouk?

Jsem samouk, maluji, protože mě to baví, hnacím motorem pro mě je to, že stále toužím dosahovat lepších výsledků, někdy vyjádřit myšlenku, jindy emoce, vždy jdu za nějakým vyšším cílem. Výrazným zlomem v mé tvorbě bylo seznámení s českolipským malířem Michalem Janovským, ten mě v rámci workshopu učil olejomalbu a posunul mě o level výš. Je to malíř s velkým M, který je pro mě velkou inspirací.“ 

V Kreimusikschule Dreiländereck v Žitavě budeš mít výstavu. Co na ní bude?

„Výstava se jmenuje „Vzduch, který dýchám“ a budou na ní k vidění jak abstraktní obrazy, na kterých zkouším nové techniky, kombinaci akrylu a oleje. Některé obrazy jsou i plné detailů, na jednom je znázorněn ideální, čistý a láskyplný svět. K obrazům připravuji popisky s názvy, i když ráda nechávám na divákovi a jeho představivosti, co si v daném obrazu najde za význam. Výstava v Kreismusikschule Dreiländereck je mou čtvrtou výstavou, ale první v zahraničí, moc se těším na nové místo.“

Bude možné si obrazy i koupit?

„Ano, jedná se o prodejní výstavu a pracuji i na zakázku.“

Čemu ses věnovala dříve, jaká byla tvá studijní cesta?

„Studovala jsem v Liberci Střední průmyslovou školu textilní, můj obor byl víc zaměřen na podnikatelství, strojírenství, což nebylo úplně to, co by mě naplňovalo. Dnes mě mrzí, že jsem se víc neřídila svým srdcem a nešla uměleckým směrem. Studovala jsem Vysokou školu ekonomickou, moji rodiče podnikají, takže jsem šla v jejich stopách.“

Narodila ses v Raspenavě, teď máte s manželem domek kousek od tvého rodného domu. Věděla jsi vždycky, že tohle je tvoje místo pro život?

„Když jsem dospívala, měla jsem tendenci odtud utíkat, chvíli jsem byla v Praze, asi jsem se potřebovala vyřádit, najít sama sebe a zjistit, kam patřím. Po vysoké škole jsem se ale vrátila zpátky domů – proč hledat ve světě, když velké nebo důležité věci můžu dělat i ve své domovině? Někdy člověk musí jít pryč, aby zjistil, že doma je to nejlepší.“

Z okna koukáš na panoráma Jizerek. Co pro tebe znamená tohle místo a celkově Frýdlantský výběžek?

„Je to místo, kde se mohu schovat, dobíjet baterky skrze přírodu, tvořit, čerpat inspiraci a především být svá.“