Dne 21. září 1973, tedy přesně před 50 lety, se poprvé pro veřejnost otevřely brány horského hotelu a televizního vysílače na Ještědu. Oficiální dokončení a předání stavby se však uskutečnilo o něco dříve, 9. července, ale již od 1. května 1971 se začal z věže, vysoké 96 m a o průměru půdorysu 33 m, šířit televizní signál.

Ještědská věž ve tvaru rotačního hyperboloidu pak viděna z dálky elegantně protahuje původní siluetu hory Ještědu do špice, čímž se neodmyslitelně zapsala jako jedinečný krajinný prvek do zvlněné oblasti na severu Čech. Objekt se stal rovněž symbolem celého Libereckého kraje a Liberec získal přídomek „město pod Ještědem“.

Stavbu navrhl liberecký architekt Karel Hubáček a o její originálnosti svědčí, že Ještěd získal v roce 2000 titul Nejvýznamnější česká stavba 20. století a také že je od 1. ledna 2006 prohlášena za národní kulturní památku ČR. V současnosti se čeká, zda se nominace Ještědu promění v zápis na Seznam světového dědictví UNESCO.

Pro liberecké občany i obyvatele Podještědí měla hora Ještěd (1 012 m) vždy svůj magický význam. Od poloviny 19. století bylo na samotném vrcholu provozováno v různých chatách občerstvení a rozhlížet se dalo z dřevěné rozhledny. Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory se však rozhodl vybudovat zde reprezentativní kamennou chatu. Slavnostně byla dána do provozu 31. ledna 1907 a stala se velmi oblíbenou, zvláště, když od roku 1933 začala návštěvníky přibližovat visutá lanová dráha. Jenže při neopatrném rozmrazování potrubí 31. ledna 1963 chata vyhořela.

Tehdy se rozhodlo, že se postaví nový hotel s restaurací a věž bude sloužit rovněž pro televizní vysílání. Celkem se do architektonické soutěže přihlásilo 11 projektů a za vítězný návrh označila odborná porota projekt Ing. arch. Karla Hubáčka (1924–2011) z libereckého ateliéru SIAL. Přitom architekt Hubáček jako jediný ze všech návrhů nedodržel podmínky architektonické soutěže. V zadání se totiž požadovaly dvě stavby, aby na Ještědu stál zvlášť vysílač a hotel, ale on obě funkce originálně spojil do jednoho objektu. Kromě hlavního architekta projektoval statiku stavby Ing. Zdeněk Patrman (1927–2001) a vybavení interiérů navrhoval architekt Otakar Binar (1931), který přizval další přední české umělce a designéry.

Základní kámen nové stavby byl položen 30. července 1966. Samotné vybudování objektu bylo svěřeno Pozemním stavbám Liberec a náklady se vyšplhaly na 64 mil. Korun československých (Kčs). Už v průběhu stavby si výjimečná stavba hotelu a vysílače získala pozornost světových architektů a v roce 1969 Mezinárodní unie architektů udělila Karlu Hubáčkovi Cenu Augusta Perreta (komunistický režim mu však neumožnil cenu v Argentině převzít).

Pár dní po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 se Ještěd stal od 25. do 27. srpna místem vysílání rozhlasu Svobodné studio Sever. Poslední den jeho zdejšího vysílání v jeho programu promluvili také herec Jan Tříska a dramatik Václav Havel, pozdější československý a první český prezident. Na památku je v těch místech umístěna pamětní tabule. V roce 2006 si objekt na Ještědu zahrál jednu z „hlavních rolí“ v celovečerní komedii Grandhotel režiséra Davida Ondříčka podle stejnojmenného románu Jaroslava Rudiše. Filmaři zde točili tři měsíce a díky tomu vznikly jedinečné záběry na Ještěd a také z Ještědu.

V současnosti probíhá k 50. výročí Ještědu výstava v libereckém Severočeském muzeu a potrvá do 18. října. Návštěvníci se mohou seznámit se všemi nevybranými návrhy ve trojrozměrném provedení včetně mnoha dobových fotografií, které jsou zde vystaveny poprvé.

Dominanta na Ještědu zůstává i po půlstoletí výrazem moderní architektury. Po havárii kabiny lanovky se nyní uvažuje o jejím protažení až ke konečné stanici tramvaje, ale na obnovení provozu si musíme ještě nějaký ten rok počkat. Vydat se tam však můžete po svých po několika trasách z liberecké kotliny, ale i z malebného Podještědí. Až dorazíte na vrchol Ještědu budete určitě mile překvapení, že se dá odtud dohlédnout třeba až na hřebeny Krkonoš a Jizerských hor, do Polska i Německa.

foto: Matyáš Gál, Jan Pikous, Jan Schejbal, archiv Severočeského muzea a autor