Jak jsi s kolem začal?

To už bude asi dvacet let. Úplně náhodou, protože jsem byl antitalent na všechny sporty. Když jsem měl kopnout do míče, málem jsem si zlomil nohu. Jediné, co mě tehdy bavilo, bylo brát stará kola, co jsme měli doma po garážích, postavit si nějaký kicker z toho, co dům dal, a skákat. Samozřejmě, žádné kolo to nevydrželo, takže jsem hledal něco, co by to přežilo. Internet tehdy ještě nebyl, takže najít něco nebylo tak jednoduché jako dnes. Navíc, mnoho z těchto sportů teprve začínalo, všechno bylo v plenkách.

Tím, že jsem z Hrádku, kde cyklotrial měl tradici díky panu Antošovi, který ho tady vedl ještě za komunismu, jsem se přes něj dostal k cyklotrialovému kolu, které ty mé experimenty mělo vydržet. O tom sportu jsem do té doby nic nevěděl. Na začátku mi hodně pomohla rodina. Začal jsem na dvou paletách na zahradě a takhle před těmi dvaceti lety to všechno začalo. Postupně se to vyvíjelo, nabalovalo, přišli první závody, první úspěchy, první exhibice, až tady dneska sedíme a děláme tenhle super rozhovor.

Co tě na biketrialu nejvíc bavilo a baví?

H: Baví mě na tom, že k tomu nepotřebuješ žádný speciální skatepark nebo drahou trať. Stačí ti najít nějakou zídku ve městě nebo pár palet a můžeš se na tom celý den zabavit. Navíc si můžeš vymýšlet spoustu věcí, co jezdit, jak na sebe jednotlivé triky napojovat. Tenhle sport je krásný v tom, že se nikdy nemůžeš naučit všechno. Pořád máš co trénovat, nikdy není konec. Nemůže tě to omrzet, protože se pořád můžeš zlepšovat.

J: Dnes máš vlastní bikeshow. Jak ses k tomu dostal?

H: Postupně, jak jsem začal jezdit víc a víc, vyrazil jsem na první závody a hltal všechny informace z časopisů, jsem začal poznávat nové lidí, co tenhle sport dělali taky. Rideři z časopisů, kteří jezdili exibice, se stali mými vzory, ke kterým jsem vzhlížel. Pro mě bylo v tu chvíli nepředstavitelné, že bych někdy stál před lidmi a ukazoval jim, co umím. Měl jsem trému i před kamarády. Ale časem jsem se přes svého kamaráda Martina Šimůnka, který mě v tu dobu trénoval, dostal k tomu, že jsem začal jezdit exhibice s ním. On tehdy dělal ty největší akce v Česku. Postupně jsem se ale osamostatnil. Jsme pořád kamarádi a občas dáme exhibici spolu, oba ale máme hodně práce, takže už pár let fungujeme spíš samostatně. Když je ale šance svézt se společně, vždy to stojí za to.

A kdyby si někdo chtěl objednat tvou bikeshow, co může očekávat?

To je jednoduché. Může čekat stoprocentní zábavu a stoprocentně akční show. Moje bikeshow není jen sportovní vystoupení, ale má i prvky stand-up comedy. Celou dobu jezdím s mikrofonem a všechno si sám komentuju. Tahám dobrovolníky na přeskakování, dělám s nimi různé vtípky. Chci ukázat nejen dobrý sportovní výkon, ale i pobavit lidi, aby odcházeli s úsměvem a pozitivní energií.

Přeskakuješ děti...

Přeskakuju děti, jejich rodiče, ale třeba i managery velkých firem… přejíždím je, když je potřeba! (smích) Ne, to je samozřejmě vtip. Dělám různé srandičky, protože lidi mají rádi, když vidí, že je tam trochu riziko. Přeskakování přes lidi, skákání na střechy aut – to je pro diváky nejatraktivnější.

Děláš bikeshow jen v češtině?

H: Hlavně v češtině, ale umím dát celou show i v angličtině. Často jezdím na firemní akce, kde je zahraniční vedení, takže někdy mluvím česky i anglicky. Jezdím i do Saska, kde mám německého moderátora, protože komentář je pro tu show klíčový. Kdybych jen jezdil a skákal, bude to fajn, ale s akčním a vtipným komentářem je to o hodně lepší.

Žiješ v Hrádku, vyrostl jsi tu...

Ano, jsem Hrádečák od narození, s malou pauzou v Liberci. Teď už jsem zase tři roky zpátky v Hrádku, kde jsme si postavili domek, takže tu mám už v definitivně zůstat. Mám to tady rád, jsem patriot. Projel jsem celou Českou republiku, od velkých měst po nejmenší vesničky, takže vím, jak to vypadá jinde. A myslím, že Hrádek je opravdu skvělý místo pro život.

Využíváš nějak výhod života v Trojzemí?

H: Ano, třeba jezdím na kolo často právě sem do Olbersdorfu k jezeru, a mám rád i Kristýnu v Hrádku. Na Kristýně mám spoustu přátel, kteří tam provozovali bistra, ale v létě bývá přeplněná, takže někdy radši uteču do Olbersdorfu. Tam mám klid, dobré spoty na ježdění a fajn atmosféru u jezera. Občas tam zajdu na dvě hodinky zajezdit, abych si vyčistil hlavu. A běžně jezdíme nakupovat do Žitavy. Líbí se mi ten pocit, že stačí vyjet kousek za hranice a už jsi jako v cizině, aniž bys musel létat letadlem.

Četla jsem na tvém webu, že pořádáš workshopy.

Ano, to vzniklo tak, že na show za mnou chodili lidé, hlavně teenageři, a ptali se, jestli si to můžou vyzkoušet. Nechtěl jsem jim půjčovat své kolo, a tak jsem začal přemýšlet, jak to udělat. Vnímám, že technické ježdění na horském kole je čím dál populárnější, a to má s mým sportem hodně společného. Tak jsem začal nabízet workshopy, kde lidé mohou zkoušet, co takové kolo dokáže. Dovezu překážky, kola, přilby a vše potřebné. Stačí mi k tomu jen plácek, ideálně na trávě. Lidi si můžou vyzkoušet techniky, které je běžně nenapadnou, a já jim pomůžu opravit jejich chyby, třeba jak správně držet řídítka, jak pracovat s těžištěm, a další základní věci, které ale hodně pomohou získat na kole větší jistotu.

Co zranění?

H: Zranění se nevyhneš, když skáčeš na kole. Ale biketrial se nejezdí ve velkých rychlostech, takže se postupně naučíš odhadnout, kdy kolo zahodit a jak správně padat. Zkušenosti ti pomůžou zranění eliminovat. Ale tělo trochu trpí a je potřeba se o něj starat. Mám pocit, že my bikeři se tak trochu dělíme na „kolenáře“ nebo „zádaře“. Já jsem zádař. A k tomu i samoléčitel, vím, co na mě funguje, a tak i když mám něco zlomeného nebo vyvrknutého, a není to nic fatálního, většinou to zvládnu sám. Prášky na bolest ale vozím v autě radši pořád 😊

Je streettrial drahý sport?

Není. Určitě jsou mnohem dražší sporty. Začít můžeš na normálním horském kole. Já začínal na úplné plečce. Mladým klukům vždycky říkám: „Hraj s tím, co máš. Ukaž, že to fakt chceš dělat. Koupit si drahé kolo umí každý, ale když se k němu propracuješ, budeš z něj mít mnohem větší radost.“

Máš za sebou spoustu úspěchů. Z čeho máš největší radost?

Mám radost z vítězství v Českém poháru. Ale co mě těší nejvíc, je, že ti hrdinové, ke kterým jsem jako malej vzhlížel, jsou dneska všichni moji kamarádi. Děláme spolu exhibice a jezdíme spolu. Každý rok na městských slavnostech v Hrádku dělám exhibici, kde se sejdeme s přáteli a ukazujeme naše triky. Lidi mají šanci vidět mistry světa jako Vaška Koláře nebo Petra Krause a další. A to je skvělý pocit! Tak dorazte příští rok na Hrádecké slavnosti!