Elitka100 - Rozhovor s Kateřinou Šedou

Elitka100 - Rozhovor s Kateřinou Šedou

Kulturní informant

»Ve Varnsdorfu se bude děkovat za celoživotní práci«

Kateřina Šedá patří mezi světoznámé umělkyně. Její nejaktuálnější počin se poslední dva roky odehrává ve Varnsdorfu, kde vyvrcholí 23.-25. května 2024. Série akcí se ponese v duchu „poděkování za celoživotní práci“ všem bývalým zaměstnancům a zaměstnankyním továrny Elite k jejímu nedožitému 100. výročí založení. Oslavy vybídnou širokou veřejnost nejen k účasti, ale také k promýšlení a proměně toho, co v našich životech znamenají práce a vztahy.

Bývalý areál továrny Elite foto Jakub Čáp

red: Jsi jednou z nejznámějších i nejoceňovanějších českých umělkyň, autorkou řady veřejných realizací v Česku i v zahraničí. V roce 2011 jsi měla sólovou výstavu v jedné z nejznámějších galerií světa, Tate Modern v Londýně, a jsi držitelkou mnoha prestižních ocenění. Proč ses jako umělkyně pracující s lidmi ve veřejném prostoru vydala právě do Varnsdorfu?

Oslovila mě producentka Tereza Swadoschová, která z Varnsdorfu pochází a kde žije její rodina s nápadem na projekt ve Varnsdorfu, který by propojil různé generace a skupiny lidí, kteří zde žijí. Zaujala mě velkolepá a dramatická historie města i to, jak se proměnilo poté, co se postupem času rozpustily velké podniky, které po dekády tvořily pilíře zdejšího života. Ukázalo se, že pro mnoho skupin lidí se zánikem velkých provozů zmizely i možnosti setkávání se, rytmus společenského života i jistota vztahů velkých kolektivů, které v továrnách pracovaly. Jako umělkyně se snažím o obnovování, proměnu či vytváření nových vazeb mezi lidmi. Ve Varnsdorfu jsem hledala způsob, na čem postavit projekt, který by lidi opět přivedl k sobě navzájem a město oživil. Ve výsledku jde v našich životech hlavně o vztahy s druhými lidmi, na tom se celé dějiny lidstva ani v daleké budoucnosti nic nemění.

red: Ve Varnsdorfu bylo možné zabývat se mnoha věcmi. Město například trpí absencí srozumitelného centra, kdysi z něj byli vyhnáni Němci, kteří tvořili jeho podstatnou část a vztahy s nimi se dodnes příliš neobnovily, porevoluční dekáda byla dramatická v mnoha ohledech, ať už mluvíme o korupci nebo vztazích s Romy. Tady by se dalo zabývat ledasčím. Proč ses nakonec zaměřila na továrnu Elite a její bývalé zaměstnance a zaměstnankyně?


Zásadním momentem pro měl byl den, kdy probíhalo rozloučení s Elitkou a já se v davech bývalých zaměstnanců a zaměstnankyň prodírala místnostmi, kancelářemi i halami jedné z nejslavnějších továren Česka. Poslouchala jsem útržky vzpomínek, sledovala, jak lidé poznávají své židle, pracovní stoly, zažloutlé kalendáře, co v nich probouzí pohledy z oken, z nichž se kolikrát dívali několik desetiletí. Taky jsem ale kolikrát zaslechla lítost, že je po dekádách provozu továrny a jejich práce tento středobod jejich života najednou prostě pryč. V ten deštivý den mi došlo, jak neuzavřené dějiny Elitka má. A taky jaká podivná prázdnota vznikne, když se jen tak ze dne na den uzavře podnik, v němž během století pracoval někdo z každé varnsdorfské rodiny. Lidé svázali svůj život s Elitkou a ta najednou zastavila stroje a uzavřela bránu rok před stoletým výročím svého vzniku. To byl pro mě moment, během kterého jsem se rozhodla uchopit sociální život ve Varnsdorfu skrze továrnu na punčochy, která prorostla životy prakticky všech zdejších lidí. Uvědomila jsem si taky, co těch 99 let Elitky obsáhlo - např. to, že to až do poválečného znárodnění žádná Elite nebyla, že to byla továrna německé rodiny Kunertových, která se velmi zasazovala o politický a sociální smír ve městě 20. a 30. let. Byli to progresivní majitelé, kteří do Varnsdorfu přinesli modernitu, která si nijak nezadala s Baťou. Vtiskli tvář městu jak architekturou, tak modernizací výroby. Žít tehdy ve Varnsdorfu něco znamenalo.

Bývalý areál továrny Elite foto Jakub Čáp 2

red: Varnsdorfský projekt připravuješ od roku 2022 a vyvrcholí letos na konci května třídenním programem oslav, část je jen pro přihlášené pracovníky a pracovnice Elite, a část otevřená veřejnosti. Zorganizovat víkendovou akci ke stoletému výročí Elitky by trvalo několik týdnů. Ty jsi ale na projektu pracovala přes dva roky. Mluvila jsi se stovkami lidí z Varnsdorfu, kteří byli s továrnou spjati. Co tě k tomu vedlo a co toto intenzivní setkávání přineslo? A jak jsi ty lidi vůbec našla?

V první fázi projektu jsem se svými spolupracovníky a spolupracovnicemi hledala všechny Eliťáky a Eliťačky, které bych do projektu zapojila. K tomu jsme použili výzvu na našem webu a sběrné papírové boxy ve Varnsdorfu a Krásné Lípě, kde značka Elite pokračuje v Schindlerově pletárně. Přihlásilo se nám přes 700 lidí, se kterými jsme se postupně od listopadu 2023 setkávali. Společně jsme sdíleli osobní vzpomínky na výrobu, pracovní kolektiv i volnočasové aktivity. Vzpomínalo se na Eliťácký klub, Punčochářský karneval, zábavy v Lidovém domě nebo dovolené Na Výsluní. Postupně se ukázalo, že tou největší odměnou za práci v Elitce jsou pro mnoho lidí krásné vzpomínky, které kazí jedna zásadní věc - a tím byl odchod z továrny. Od roku 1989 došlo k postupnému propouštění zaměstnanců, které plynule pokračovalo následujících třicet let. Spousta Eliťaček a Eliťáků se tak během vzpomínání neubránila slzám a podrobně popisovali, jak ze dne na den dostali výpověď a jak těžce nesou, když mají dnes kolem továrny procházet. Současně tím odkryli téma, které se týká mnoha dalších podniků napříč republikou, které postupně zavřeli a často nenašli čas ani finance se důstojně se svými zaměstnanci rozloučit a poděkovat jim. Po zkušenostech ve Varnsdorfu to vnímám jako určitou křivdu a ráda bych ji pomohla napravit. Proto se během oslav v pátek 24. května 2024 v 16 hodin znovu otevře hlavní brána Elitky, aby naposledy přivítala své bývalé zaměstnance a společně zopakujeme poslední den v továrně Elite. Poslední směna tentokrát proběhne podle úplně jiného scénáře a pevně doufám, že si z ní všichni odnesou tu největší možnou odměnu: hezké vzpomínky.

Z historie Elitky dokončovacího úseku foto Fritz Gürtler

red: Hlavní akce programu se tedy jmenuje Poslední směna. Evidentně se ještě jednou a skutečně naposled vrátíme do práce v Elitce. Právě tady má dojít k “poděkování za celoživotní práci” a oslavě továrny, která svůj provoz loni ukončila. Jaký to má smysl?

Ono to může znít absurdně - proč slavit něco, co už neexistuje? Oslavíme ale to, co existuje právě ve vzpomínkách stále žijících lidí, kteří jsou s fabrikou spjati. Dokud jsou tady oni, fenomén továrního města existuje a je jedno, jestli ještě stojí budovy provozů nebo hučí stroje. Oslavy nedožitých 100 let Elitky pojímám zároveň jako poděkování lidem za celoživotní práci. Výplata nemůže zůstat jediným oceněním, protože lidé věnovali továrně kolikrát celé své životy a ona zároveň naplňovala ten jejich. Není to jen jednostranný vztah. Nechtěla jsem se smířit s obrazem, ve kterém lidé procházejí rychle pustnoucími prostory Elitky, krčí rameny nad zmarem a možná i nad tím, že jejich celoživotní dílo má nakonec výsledek dobrý leda tak ke zbourání - a to má být všechno. Čpí nad tím pocit, jakoby veškerá ta práce byla vlastně zbytečná a že životy za tím vyzněly tak nějak naprázdno, když za sebou vidíme ruiny. Cítila jsem, že mi - ale hlavně jim - chybí rituál, skrze který se stoletá historie Elitky důstojně uzavře. A důstojně pro mě znamená společně. Lidé do továrny chodili pracovat v obrovském kolektivu a stejně tak se s ní měli rozloučit - a ona s nimi. Samozřejmě, není a nebyla to moje továrna, a nemám zodpovědnost za to, jak ukončila svou činnost, a jak se rozloučila nebo nerozloučila se svými lidmi. Cítím ale jako důležité narovnat způsoby, jak se sebou navzájem zacházíme a na alespoň tomto prostoru do toho chci přinést respekt a vděk. Všichni, kdo něčemu věnovali celý život, si to zaslouží.

Z historie Elitky Balící úsek foto Fritz Gürtler

red: U rituálů jsme zvyklí, že jsou “staré”, “tradiční” a nemáme jich moc takových, které by se týkaly novodobých dějů a fenoménů. Vzpomenu si na vítání občánků jako na moderní vynález, ale rozhodně nemáme žádné rituály týkající se zavírání továren. Proč je to potřeba?

Při setkáních a rozhovorech s Eliťáky a Eliťačkami se ukázalo, že nevíme, jak se loučit, ani to, jak by takový ceremoniál měl vlastně vypadat. Myslím, že každý člověk čeká nějaké ocenění za práci a zní naprosto šíleně, že rozloučení proběhne formou: zítra už nechoďte. Toto nezažila pouze jediná skupina Eliťáků, s kterou se vedení v roce 2023 hezky rozloučilo a rádi na to vzpomínají. V Poslední směně vidím příležitost, jak se i jinde inspirovat pro novodobý rituál, díky kterému bychom se naučili navzájem si děkovat za práci a navzájem se loučit. Přijde mi to opravdu jako podstatné, protože bez rituálu se žádná etapa života dobře uzavřít nedá. Neuzavřené dějiny a absence poděkování zdaleka není jen specialita Varnsdorfu, to se nejspíš děje v myslích všech lidí napříč republikou, kteří svůj život nějaké továrně věnovali, spojili s ní své vztahy a každodennost a nakonec uslyšeli “Zítra už nechoďte.” Následuje jen osamocená prázdnota. S tím je potřeba něco dělat a tohle může být jeden ze způsobů.

red: Která část programu oslav je pro tebe nejdůležitější a proč? Jak jsi dospěla k podobě programu?


Určitě jsou to dvě hlavní akce – Poslední směna a Country bál na Lidovce. Poslední směna tvoří hlavní část programu oslav celoživotní práce proto, že jsem se pokusila najít formát, jak napravit
nějakou křivdu. Svým způsobem jde o skupinovou terapii. Country bál je akce, která bývala populární až legendární a místní lidé si ho během našich rozhovorů přáli zažít znova. Chceme nedožitou stovku Elitky a jejích lidí oslavit co nejvíce tak, jak si oni sami přejí, a tomu jsme věnovali zásadní pozornost. Vzhledem k omezené kapacitě prostorů musíme tyto dvě hlavní akce omezit pouze pro Eliťáky a Eliťačky. Ostatní srdečně zveme na další akce určené širší veřejnosti, které probíhají od čtvrtka do soboty a půjde o přednášky, prohlídky, filmové projekce a podobně.

Pozvánka na oslavy

red: Co mohou účastníci oslav čekat na Poslední směně v Elitce? A co se bude dít na sobotním country bále v Lidovce?

Program Poslední směny nechci detailně prozrazovat, protože má být pro všechny překvapením. Koneckonců, nikdy nevíte, co se na směně stane a musíte být připraveni na všechno. Ale abychnebyla příliš tajemná, jako tahák naznačím aspoň to, že, k poslechu bude lidem hrát kapela Táboranka a moderovat budou Alena Smetanová a Miloš Kostlán. Pokusíme se tam znovu zprovoznit vyhlášený eliťácký bufet se svou tradiční nabídkou. Překvapení bude hodně. Co se týká country bálu na Lidovce, tak se snažíme o návrat k tomu na co Eliťáci a Eliťačky rádi vzpomínají.

red: Ve Varnsdorfu jsi zasáhla i do veřejnéhoho prostoru, připravila jsi výstavu ve výlohách obchodů. Co může taková věc proměnit v lidech, kteří ji s tebou připravovali a jak může působit na kolemjdoucí?


Od začátku jsem měla v plánu připravit výstavu, ale tápala jsem, jakým způsobem to udělat ve veřejném prostoru, protože sama nemám moc ráda nevzhledné panely v ulicích a podobné typy výstav. Během setkávání s Eliťáky a Eliťačkami se ukázalo, že často vzpomínají na to, jak kdysi korzovali hlavními ulicemi. Říkali nám, že tam často získali všechny důležité informace. Nemuseli si číst ani noviny, stačilo projít ulicí a hned se všechno dozvěděli. Chtěla jsem znovu rozžít tyto ulice. Oslovila jsem místní podnikatele, jestli by nám své výlohy uvolnili pro účely výstavy a mnoho z nich souhlasilo. Na samotné výstavě jsme spolupracovali s místními školami - ZUŠ, střední školou a vyšší odbornou školou s obory jako grafický design, produktový design a fashion design, které jsme oslovili s tím, aby připravili výlohy na téma Elitky. Měli za úkol sami vymyslet, jakým to udělají způsobem. Na dalších výlohách spolupracujeme třeba s Martinem Veselíkem, majitelem Schindlerovy pletárny v Krásné Lípě. Pro mě bylo důležité, abychom vytvořili něco, k čemu má přístup široká veřejnost, může se tam něco prohlížet, může se u těch výloh setkávat a je to přístupné komukoliv a kdykoliv.

Výstava Kateřiny Šedé ve výlohách varnsdorfských obchodů reflektující sto letou existenci továrny ve městě foto Janek Jiříček

red: Pro mnoho lidí může být záhadou, co jako umělkyně vlastně děláš, když po tobě nezůstává nic hmotného? Dokázala bys to vysvětlit na základě toho, co právě děláš a chystáš ve Varnsdorfu?

Je pravda, že jako výtvarnice nemaluji obrazy, neskládám hudbu ani netesám sochy, ale i přesto v každém projektu nějaký hmotný artefakt zůstává. Někdy to je knižní průvodce městem, jindy tisíc košil s potiskem sídliště nebo třeba ptačí budky na zahradě domova seniorů, které jsou zmenšenými kopiemi domů, kde senioři původně bydleli. V mé práci mě zajímají hlavně lidé a jejich vztahy v komunitě. Takovou komunitou může být domov pro seniory, ale také celé město. Vždy mi jde o to vztahy mezi lidmi proměnit, vybudovat, zintenzivnit a propojit lidi tak, aby se napříště chtěli setkávat i sami a něco dělat spolu. Ve Varnsdorfu jsem si všimla toho, že poměrně hodně jsou zde osamocení senioři - a po společenství přitom touží. Málokdo chce sám sedět doma. To je bolest nejspíš celé západní civilizace i naší země. Tady ve Varnsdorfu se to hodně podtrhlo tou bezprizorností po pádu Elitky. Vezměte si, že tam chodíte celý život, máte tam děti v podnikové školce, večer chodíte na diskotéku hned za tovární zdí, všichni, co znáte, tam pracují taky, a potkáváte se na spoustě kulturních a sportovních akcí, které továrna organizuje. A najednou je to fuč. Najednou chybí nějaká vůdčí síla, nějaký iniciátor setkávání. Pád továrny je šance pro komunitu, aby byla samosprávná. To ale není jednoduché udělat, respektive neudělá se to samo. Chtěla jsem v tom pomoci, protože jsem přesvědčená, že dobře žít spolu jde nakonec i bez továrny.

Přípravy bývalého areálu továrny Elite na program akce foto Janek Jiříček

red: V čem varnsdorfský projekt změnil tebe?

Našla jsem ve Varnsdorfu skvělé spolupracovníky a spolupracovnice a stali se z nás přátelé. Bez jejich nasazení bych projekt nedokázala zrealizovat. Můj dík patří především Petře Konečné, která na projektu pracovala a neúnavně Eliťáky po celou dobu obvolávala a mnoho věcí organizovala. Později do týmu přibyla Jana Vébrová a ve spojení s Petrou se staly skutečným srdcem projektu. Mezi další, kteří nám pomáhali patří Klára Vnenková, fotograf Janek Jiříček, grafička Kristína Drinková a mnozí další. Podařilo se nám skloubit práci mnohých, věřím, že tato pracovní metoda může být inspirací i pro ostatní a některé věci může nakopnout. Také mě samozřejmě ovlivnila velká skupina seniorů, s kterými jsme pracovala. Myslím, že právě tato skupina zažila spoustu věcí, ale nemá to s kým sdílet. Určitě mě to pohnulo v tom se daleko víc věnovat stáří a skupinám seniorů. Je pravda, že já jsem s tímto tématem už mnohokrát pracovala, většinou ale v domovech seniorů nebo jsem zapojovala starší generace do jiných projektů, ale tady jsem poprvé pracovala s takhle velkou skupinou. Během mnoha setkání se mi podařilo nahlédnout do toho, jak se senioři ve Varnsdorfu cítí, co je trápí a že si připadají opravdu na okraji společnosti. A netýká se to jenom Elitky. Bylo to smutné poslouchání, jak se lidi cítí a hodně mě to motivovalo v tom se pokusit tyhle věci změnit dřív, než se do toho věku dostanu sama.