Jsem navrátilec, říka o sobě Daniel Elias Böhm. Cestoval jsem sem a tam o Velikonocích a na Vánoce. To je vždycky ten čas, kdy se člověk vrací domů. Ale teď je to skutečný návrat domů. Kdysi jsem napsal píseň: "Milé pozdravy z Žitavy". Stál jsem na balkoně a vzpomínal na všechny ty večírky, které jsme zde uspořádali. To propojení s domovem tady bylo vždycky. Vlastně tě napadá, že jsi na konci světa. Protože člověk má pocit, že tady čas běží pomaleji. V prvních letech rodiče nechali můj pokoj přesně tak, jak jsem ho opustil. To bylo opravdu děsivé. Bylo to jako vzpomínka. Jako kdybych znovu prožíval milostné zklamání po mé první lásce, která se se mnou rozešla na tomhle balkoně. To bylo divné!

Nyní se mi otevřely dveře. Za pár let můžu vést bowlingový bar mého otce. Vlastně bych rád dál cestoval. Vždycky jsem se ptal: a to bylo jako všechno? Viděl jsem už všechno? Na divadelní škole jsem měl takový nápad, zahrát si alespoň jednou v každé spolkové zemi. Pak jsem ale jednoduše změnil svůj cíl: nyní zde hraji jako hostující herec a stále můžu toto přání zrealizovat. Nejsem žádný velký cestovatel, ale myslím, že Německo má tolik zajímavých koutů - dialektů, lidí, zvyků, jídla.

Když jsme se, společně s mojí přítelkyní, rozhodli, že se vrátíme zpět, tak jsem nejdříve pochyboval a přemýšlel, jestli to opravdu bylo to správné rozhodnutí. Protože jsem si myslel, že už tady znám všechno. Ale protože už neexistují žádné státní hranice, tak vidím, že tady přeci jenom neznám vše - zejména v sousedních zemích. Můj nejlepší přítel žije nyní v Liberci, a díky němu jsem potkal nové lidi, kteří mluví česky, anglicky a německy. Znovu se seznámovat s domovem, to je domov ver. 2.0. To také znamená, že jsem si sem s sebou přinesl i to, co jsem se naučil za posledních osm let. Teď jsem ve věku, kdy mohu říci: Teď se budu na něčem spolupodílet a přinesu čerstvý vítr do této oblasti. Tahle možnost něco vytvářet, je to dobré na tomto regionu. Výhodou navrátilce je, že zde stále ještě existují jeho předešlé vazby. Ať už jsou to lidé z minulosti nebo lidé, se kterými se seznámím. Mám nyní mnohem více kontaktů a vzájemně se podporujeme. To je tu výhoda. Protože v Esslingenu jsem skoro nikoho neznal - kromě lidí v mém divadelním světě.

Méně je víc

Vlastně je mi jedno, kde jsem. Otázkou je, jak spoluvytvářím oblast, ve které žiji, co nového mohu poznat? Líbí se mi, že se v tomto malém regionu toho tolik děje. V létě jsou všude festivaly, v každé vesnici se něco děje - a lidé tam jdou. Divadlo je populární, což není samozřejmé. V některých oblastech lidé jen stěží chodí do divadla. Jsou zde živé kapely, příroda za humny – je zde všechno. V Esslingenu mě ráno budila auta, teď mě probouzí krávy. Někdy mám ten pocit, že tady je svět ještě v pořádku. I když někteří lidé říkají, že Žitava je mrtvá a prázdná. Ale je tu dost jiných lidí, kteří to vidí jinak. Možná, že se tady vydělává méně, než v ostatních spolkových zemích. Mít méně a přesto se cítit lépe - to tady ještě pořád jde. Mám pocit, že existuje mnoho lidí, kteří vědí, že zde nezbohatnou, ale přesto jsou se životem spokojeni.

Společně bez hranic

Oceňuji venkovskou oblast. Ve městě často dochází k převisu nabídky, ale tady může vznikat ještě něco nového. Rád bych vytvořil nabídku pro rodiny v oblasti dětského a mládežnického divadla. Také chci nabídnout hudební akce, které lidem poskytují prostor, kde mohou být uvolnění a otevření. Dobré je, že zde můžete být kreativní. Mrzí mě, že mnozí nejsou schopni objednat si v české restauraci v češtině. Začal jsem se učit česky, ale zatím neumím tvořit věty. Je to ale začátek, jak ukázat sousedům, že se člověk snaží - a to oni ocení. Jednou jsem stál na pumpě a řekl jedno slovo špatně a jedna Češka mě opravila. To je prostě hezké soužití. To mi dělá radost. Pořád se říká, že jsme jen malý region. Avšak existuje tak mnoho způsobů, jak se navzájem setkat. V bowlingovém baru mého otce by se mohlo nabízet mnohem více akcí také pro české a polské sousedy. Musíme je jenom o tom informovat.