„Když jedeme do Žitavy, je to vždy něco výjimečného. Setkáváme se tam s přáteli, a to nejen s hudebními kolegy. Hraní před postním plátnem je zvlášť výjimečné, měli jsme tam mnoho krásných koncertů. Ta atmosféra – spolu s hřbitovem a kostelem – je skutečně něco jedinečného,“ svěřil se nám Čeněk Svoboda hned na začátku rozhovoru.

S Čeňkem Svobodou jsme se setkali, abychom hovořili o nadcházejícím vystoupení souboru Madrigalion Praga při Poctě Hammerschmidtovi v Žitavě a o jeho jedinečném vztahu k hudbě. Na schůzku jsme dorazili na místo, kde na počátku 90. let jeho hudební kariéra začala – na Gymnáziu F. X. Šaldy v Liberci.

„V roce 1991 jsme měli svobodu začít něco nového. Atmosféra ve sboru byla výjimečná – studenti a učitelé spolu tvořili neobvyklou komunitu. Bylo nás asi osm učitelů a osm studentů, hráli jsme jazz, populární hudbu i klasiku. Tak to všechno začalo. Jsem tak trochu samouk; k hudbě jsem se dostal sám. Měl jsem základy ve hře na housle a zpěvu, ale studoval jsem ekonomii, kterou jsem nakonec nedokončil. Pak jsem odešel do Prahy za hudbou, kde jsem studoval dirigování sboru a hudební pedagogiku,“ vzpomíná.

Vše, co podnikal dál, ho stále více sbližovalo s hudbou, především s hudbou historickou. V letech 2004 až 2016 působil jako umělecký vedoucí souboru Collegium 419 a v roce 2018 založil soubor Madrigalion, zaměřený na hudbu pozdní renesance a raného baroka. Je také zakládajícím a stále aktivním členem Collegium Vocale 1704. Během své kariéry spolupracoval s řadou významných souborů, včetně Musica Florea, Collegium Marianum a Drážďanského komorního sboru. „Měl jsem štěstí, že jsem potkal ty správné lidi. Vždy to záleží na lidech. A tak mě život zavedl ke staré hudbě.“

Čeněk Svoboda je dnes jednou z významných osobností staré hudby, mezinárodně uznávaným tenoristou a sólistou, který vystupuje s prestižními soubory po celém světě. Současně vyučuje hudební estetiku a dějiny hudby na Univerzitě Karlově v Praze. Ve své disertační práci se zaměřil na autentickou interpretaci staré vokální hudby. Jako sbormistr nyní vede studentský soubor Cum decore na Gymnáziu F. X. Šaldy v Liberci, kde ve studentech probouzí nadšení pro starou hudbu.

Spojuje Liberec s Prahou a Evropou a s nadšením a jiskrou v očích popisuje počátky moderní písně ve Florencii. „Studentům teď říkám, že hudba, jak ji dnes chápeme, se ve skutečnosti zrodila v 16. století. Hudba předtím byla úplně jiná. Když si dnes vezmete zpěvník, sednete za klavír, hrajete akordy a zpíváte – přesně to dělali skladatelé kolem roku 1600. To je už naše hudba, takhle ji chápeme. Doprovázíme melodii několika akordy na kytaru nebo klavíru."

Jako bychom už nebyli dost pohlceni jeho slovy, pokračuje ve vyprávění o své fascinaci starou hudbou a jejím významu ve svém životě – a je snadné pochopit, jak jeho vášeň přechází na mladé posluchače. „Starou hudbu nelze jednoduše popsat – existuje mnoho jejích podob. Představme si to na příkladu Johanna Sebastiana Bacha a jeho hudebního světa. Bach v tomhle nemá konkurenci; dokáže zachytit nebeský řád. Na první pohled to může působit racionálně, ale ve skutečnosti je tam vyváženost mezi rozumem a emocemi. Možná emocionální stránku nevnímáme hned, ale je tam přítomná. Na počátku je slovo, a to slovo nese obsah, který nás ovlivňuje. Význam toho slova působí na naše emoce. Italové to nazývají affetto dell’animo – pohyb našich duší.“

„Andreas Hammerschmidt je jedním z těch skladatelů, kteří ve své tvorbě přijali nový hudební styl vznikající kolem roku 1600 v Itálii – monodii, tedy sólový zpěv s akordickým instrumentálním doprovodem. Patřil k barokním skladatelům. Heinrich Schütz byl o něco významnější, měl větší vliv a pracoval rychleji. Hammerschmidt byl jako jeho mladší bratr – tvořil podobným způsobem, ale v menším měřítku než Schütz. Navíc Hammerschmidt neodmyslitelně patří k tomuto regionu.“

„Halle má Händela, Lipsko má Bacha, Drážďany mají Schütze a Žitava má Hammerschmidta. Prostě to tak je.“

„Hammerschmidt už většinou skládal v němčině. Ta není pro zpěv nejvhodnější, protože obsahuje mnoho souhlásek a německý hlas je posazen hlouběji v hrdle ve srovnání třeba s italštinou, což je spíše jazyk zpěvný. Přesto skladatelé jako Heinrich Schütz, Johann Sebastian Bach nebo Andreas Hammerschmidt věřili, že němčina je pro zpěv vhodná, což tehdy nebylo samozřejmé.“

„Letos při Poctě Hammerschmidtovi zazní zhudebnění Písně Šalamounovy (také nazývané Píseň písní) od Andrease Hammerschmidta a Orlanda di Lassa. „Poctu Hammerschmidtovi jsem už dříve pořádal s panem Stanislavem Janáčkem. Vždy se snažíme uvést Hammerschmidtovu hudbu do širšího kontextu. Pokud bychom hráli jen jeho díla, mohlo by to dnešnímu publiku připadat příliš vzdálené. Když však jeho tvorbu zasadíme do souvislostí s dalšími skladateli, například Heinrichem Schützem, Johannem Hermannem Scheinem, nebo tentokrát s Orlandem di Lassem, stává se posluchačům přístupnější a zajímavější.“

„Proč tedy Orlando di Lasso? Tento skladatel patří do Hammerschmidtovy doby a je jakýmsi pradědečkem německé hudby. Přestože se narodil v belgickém Monsu a své italské jméno získal v Itálii, nakonec působil u bavorského kurfiřta v Mnichově. Mnozí Němci ho považují za zakladatele německé hudby. Orlando di Lasso ovlivnil celou generaci raně barokních skladatelů.“

„Pohybujeme se na pomezí renesanční a barokní hudby. Mezi oběma skladateli je jistý rozdíl, ale sjednocujícím prvkem bude Píseň Šalamounova, zhudebnění textů ze Starého zákona. Píseň Šalamounova je mimochodem fascinující text – obsahuje snad nejkrásnější milostné básně, v nichž si muž a žena střídavě zpívají o své lásce. Je to zároveň jeden z nejpozemštějších textů v Bibli. A přesto vždy existovala cesta, jak tyto verše ponechat ve Starém zákoně.“

„Skvělé! Teď mám něco zazpívat, nebo jak?“

Děkujeme za příjemný rozhovor a těšíme se s Čeňkem Svobodou na nadcházející koncerty.