Míra brutality, která holocaustu dominuje, sebou nese jednoznačnou snahu nacistického režimu dehumanizovat své oběti. Postupnými kroky zbavit „nechtěné“ lidské důstojnosti a možnosti participace na společenském, hospodářském, kulturním a sociálním životě společnosti. Z lidí se stávala čísla, čímž ztráceli svou individualitu, osobitost a důstojnost. Jejich příběhy měly trvale zmizet z „paměti lidské civilizace“. V případě Liberce byl proces zapomínání velmi rychlý. Do města se po konci druhé světové války vrátil a trvale zůstal pouhý zlomek původní židovské komunity. V důsledku procesu vysídlení valné většiny německy mluvících obyvatel z města zmizeli i ti, kteří by na dotyčné mohli vzpomínat. Proces zapomínání byl završen vývojem po únorovém převzetí de facto monopolu moci ve státě komunistickou stranou.

Venkovní výstava před knihovnou. Cílem této výstavy je vrátit do „paměti“ města několik z těch, kteří museli Liberec nuceně opustit a jejichž životy zásadním a často nezvratným způsobem holocaust zasáhl.