Maribor, Slovinsko

Je to slunečné ráno. Před námi leží ještě asi 300 kilometrů cesty po dálnici, než dojedeme na bosenskou hranici. My, to je moje sedmiletá dcera Johanna a já. Co tam na mě asi čeká, když po téměř 20 letech cestuji do země, kterou dobře znám a jejíž jazykem mluvím, ale kterou jsem tak dlouho nenavštívil? Severně od Bosanska Gradiška sjíždíme z dálnice. Ještě pár kilometrů, pak dojdeme k hraniční řece Save mezi Chorvatskem a Bosnou. Na hraničním přechodu je klid. Rychlý pohled na naše průkazy totožnosti a jedeme dál.

První pohled

Když někam přijedete a jste vnímaví, tak máte takový ten první dojem, první pocit. A ten můj je: radostná úzkost. Podivný mix. Na jedné straně se těším na opětovné setkání se starými kolegy a přáteli. Co se s nimi stalo? Na druhou stranu mě po už po prvních metrech zachvátil ten starý, dobře známý pocit nejistoty. Ano, takto to bylo těsně po válce. Nikdy jste nevěděli co očekávat. Zažil jsem tehdy jen několik opravdu nebezpečných situací, ale vzpomínám si na víceméně neustálé znepokojení, a jako by si mé tělo mohlo pamatovat lépe než má mysl, zažívám ten samý pocit znovu. Prašné cesty, relativně chaotický způsob řízení auta. Zapojím mou hlavu: Říkám si, je to už 20 let, dnešní Bosna není bývalá Bosna. Můj doslovně první pohled padne na opravu potřebující pravoslavný kostel. Zlatá kopule ozařuje jinak šedé domy. Tento obraz mě doprovází prvních dvě stě kilometrů v této zemi. Vidím mnoho nových kostelů a mešit. Nové mešity v severní Bosně – to znamená, že návrat vyhnaných muslimů musí fungovat. Pak se dostávám na dálnici – zcela nová placená cesta napříč přes celou Bosnu. To taky fungovalo. Vpravo a vlevo od silnice vysoké stožáry s vlajkami "Srbské republiky" (Republika Srbska, jeden ze dvou států Bosny). Po první hodině na bosenských silnicích se mé pocity stávají důvěrnějšími – často krásná, hornatá krajina se vzdálenými osadami a mezi nimi rozptýlenými jednotlivými domy a statky. Je doba mezi zimou a jarem – louky jsou stále ještě šedohnědé a stromy na horských svazích ještě stále holé, ale slunce už svítí tak, jako by chtělo vylákat zeleň. Je vidět, že hodně už bylo opraveno. Mezitím stále znovu jednotlivé ruiny, to – co dosud nebylo opraveno, se rozpadlo a zarůstá. Stopy války jsou stále viditelné na mnoha místech, ale již nejsou na první pohled patrné.

Být krátce turistou

Pak se dostaneme do centrální Bosny, krásné krajiny s lesnatými horami a malými městy se středověkými hrady v říčních údolích a horskými vesnicemi na levé i pravé straně velkých řek. U Doboje opouštíme srbsky ovládanou část Bosny. Maglaj je první zastávkou naší cesty. Malé, krásné město na Bosně se starou pevností a krásným centrem. Tehdy jsem zde byl často, a ačkoliv byly části města tvrdě zasaženy válkou, mohli jsme tušit jeho krásu. A vida, město je k nepoznání. Jdeme na procházku, slyším po letech první bosenské věty, vzpomínám si, jak tenkrát některé budovy vypadaly a fotím si je tak, jak vypadají dnes. Všiml jsem si, že na některých opravených veřejných budovách a památkách visí plakety EU. Moje dcera slyší poprvé v životě svolávání k muslimským modlitbám a je ohromená. Cítím se tak trochu jako turista, který právě vystoupil z autobusu a je ohromen, co vše je možné udělat za 20 let ze země, kde byla tak hrozná občanská válka. Pak uděláme něco, co musíte jako turista v Bosně určitě udělat: jdeme do „čevabdzinice“ a jíme „čevape“. V našich zeměpisných šířkách můžeme tyhle rolky z mletého masa koupit v supermarketu, ale nikdy se tyto čevapčiči nepřiblíží tomu, co dostanete na talíři v Bosně. V „čevabdzinici“ sedí jen muži a jakmile vstoupíme, ztichnou. Říkám první bosenská slova a dost se zadrhávám. Sedneme si, rozhlédneme se a rozhovory se pomalu obnovují. Jde v nich o výši renty a o to, že ze státního důchodu je sotva možno vyžít. Pak diskutují dál, kdo opustil město a odešel do Německa a kdo se snaží zařídit si potřebné dokumenty. „Cevape“ jsou vynikající. Moji dcerce nejvíc chutná teplý, v oleji namočený pita chléb.

Památník (Uzeirbegov Konak) v tradičním bosensko-muslimském stylu v Maglaj, vlevo krátce po válce v zimě 1996/97 a vpravo dnes.

Představy a zklamání

Co ještě v tu chvíli nemohu tušit: že témata rozhovorů těch starších pánů z „čevabdzinice“, tedy to, že můžete sotva vyžít z peněz, které dostanete, a že mnozí chtějí odejít ze země, nás budou provázet po celou cestu. A také pocit, že jsem turistou mi nezůstává. O několik dní později opustím zemi s velmi smíšenými pocity. Budu cítit, že stále miluji tuto zem a zdejší lidi, ale budu velmi zasažen beznadějí mnoha lidí, se kterými jsem se setkal. A budu mnohým zklamán. Tam, kde je zklamání, musí být předtím oklamání. Na konci mého téměř tříletého působení v Bosně jsem byl již trochu kritický k významu a účinkům humanitární práce a rozvojové pomoci. Ale na konci této cesty zcela vystřízlivím. V té době jsem byl rád, že jsem nebyl jedním z těch „osvícených idealistů“, ale že jsem měl spíš realistická očekávání a pragmatické přístupy. Ale také mohu říci, také jsem si hodně namlouval.

Ten pocit, že jsem nikdy neodešel

Ale pomalu. Před chvílí jsme ještě byli jen turisté v Maglaji. Zpátky do auta a po půlhodinové jízdě podél Bosny, dorazíme do Begov Han-vesnice, kde jsem před dvaceti lety strávil dvě léta a tři zimy. Můj bývalý kolega koupil jeden z domů, ve kterých tehdy žili někteří uprchlíci, kvůli kterým sem tehdy přišla moje bývalá organizace. Můj první dojem: všechno vypadá stejně jako tehdy, chybí však děti. Dřív bylo na návsi minimálně deset dětí, často i dvacet nebo více. Teď to byly dvě. Byli jsme srdečně přijati a jak je v Bosně zvykem: sedáme si, pijeme kávu a kouříme. Na okamžik mě přemůže pocit, že jsem nikdy neodešel. Stará důvěra s mým bývalým kolegou, vzpomínky na naše přátelství, pohledy a gesta, které jsem tak dlouho neviděl, a přesto je okamžitě poznávám. Příběhy: chodit do práce, vychovávat děti, koupit dům, vést manželství. Vycházet s málo penězi a přesto žít. V televizi běží seriál: krásná žena z bohatého domu se zamiluje do hezkého, poněkud tajemného chlapa, který pracuje jako popelář. V pozadí jsou intriky okolo investorů, kteří chtějí vzít vesnici chudým, ale upřímným lidem. Můj přítel říká: "Vidíš, to je pro bosenského dělníka, aby si dokázal představit, že se do něj nakonec zamiluje bohatá krasavice." Bavíme se dál, ale po čase začne rozhovor váznout. Není to tak, že z vás tryskají příběhy, když jste se neviděli téměř 20 let. Něco takového potřebuje svůj čas.

Bez naděje?

Pak se podívám z okna. Bosna stále teče tam, kde tekla dříve. Od doby, kdy většina uprchlíků odešla, jsou některé domy prázdné a chátrající. Srbové, kteří zde žili až do války, se nevrátili. Nevím, kolikrát jsem tehdy takto seděl u kafe, kouřil a mluvil. S tímto pocitem přichází opět i jazyk, moje slova se stávají plynulejšími. Vyprávím o svém pocitu při příjezdu: o tom, že existuje mnoho nových kostelů a mešit a že jednotlivé národní symboly jsou velmi výrazné, ale že to vypadá, že se v životě lidí téměř nic nezměnilo. Domy stále vypadají tak jako kdysi, dobře – několik z nich bylo opraveno a na některých místech bylo investováno mnoho peněz, ale jinak ... a pak jsem našel to slovo: jako by se nad zemí vznášela beznaděj. Jako by tehdy, po válce, byla naděje, která už teď není cítit. Je to jen pocit a já hledám slova, která by to popsala. A můj přítel říká: „Ano, a co chceš. Tak to je. Není tu žádná naděje. Země je taková, jaká je. Můžeš pracovat. Když budeš mít štěstí, budeš mít pojistku. Ať tak či onak, dostaneš špatně zaplaceno. “A vypráví, jak pracuje a jak jeho žena pracuje, aby umožnili svým dětem chodit do školy a, a, a. Ptám se, co se stalo s lidmi, se kterými jsme tehdy pracovali. Většina z nich se vrátila, některým se daří dobře, jiným velmi špatně.

Kdo může, odejde

Pak mi ukazuje novinové články se statistikami: Bosna má v současné době jen něco málo přes tři a půl milionu obyvatel. Bezprostředně před válkou to bylo ještě 4,2 milionu. Jen za posledních pět let opustilo zemi více než 170 000 lidí (skoro 50 000 rodin). Teď zbystřím pozornost. „Přesně tak. Doteď jsem skoro neviděl děti,“ říkám a zároveň si sám hledám informace: porodnost klesla na současných 1,36 dětí na ženu. Pro srovnání: Německo bylo dlouho na 1,4 dětí na ženu, v posledních letech porodnost vzrostla na 1,5 dítěte na ženu. "Kdo může, odchází," říká můj přítel. "Lidé jdou za prací do zahraničí. Zde se můžeš snažit, jak chceš. Nějak to tu funguje, ale vždycky jenom nějak. “A pak říká, že mnoho firem sotva najde lidi. Tenhle problém mi připadá známý. Německé firmy v tomto roce hodně mluví o nedostatku odborníků a udržení zaměstnanců. Během své cesty se ptám na dalších místech na věci týkající se personální situace a získávám dojem, že situace na Balkáně je pro firmy ještě obtížnější než v Německu.

Má Viktor Orban pravdu?

Další dva dny strávíme návštěvou starých známých a přátel. Můj přítel zná místa a ví, kam jet. Na mnohá místa si vzpomínám, ale mnoho míst bych sám nenašel. Navštívíme Danijela Milicice, ze setkání s tímto mladým mužem mám velkou radost. Zdá se, že je spokojený se svým životem a svou malou dílnou. Pijeme spolu pivo a nějakým způsobem je to nejkrásnější pivo této cesty. Později sedíme se starým známým, kterého navštívil srbský soused. Když uslyší, že pocházím z Německa a rozumím jeho řeči, tak se zeptá, jestli mu dovolím, aby mi položil otázku. Souhlasím a on se zeptal: "Má Victor Orban pravdu nebo ne?"

Z luxusu fungující instituce

Po dvou nebo třech dnech jsem „zpátky“ v zemi a v bosenském způsobu života. Řeč už je plynulá, ale všiml jsem si, že dělám chyby. Lidé jsou rádi, že se stavím. Někteří se skoro nezměnili, jiní jsou viditelně starší. Jeden z nich, s nimiž jsem doufal, že se setkáme, zemřel jen několik týdnů předtím. Náhoda tomu chtěla, že jsem potkal jeho ženu a děti a mohl jsem jim alespoň vyjádřit svou soustrast. Nemůžu se zbavit jedné myšlenky: Poznávám, jak důležité jsou rodiny. V zemi, která je stejně zkorumpovaná jako Bosna, kde se nemůžete spoléhat na instituce tak, jako v Německu, a kde " Ota Normálníspotřebitel" vydělává příliš málo na to, aby si žil dobře, je rodina jistotou. Stejně jako je na území bývalé NDR stále určité nadšení pro "starou zemi" (což znamená NDR) nebo "dobu pokoje" (což znamená buď čas před znovusjednocením nebo rostoucí globalizaci), tak stejně vidím v některých bosenských obývácích fotky Tita, partyzánského generála a pozdější hlavy státu Jugoslávie. Socialismus, s jeho někdy tvrdými institucemi, je pro mnohé lidí více žádoucí než zkorumpované nacionalistické divadlo, které nyní v Bosně vládne.

Ve městech to vypadá jinak

Moje dcera to zatím snáší dobře. Je vyčerpávající, když nerozumíte ani slovo. Sem a tam si hraje s dětmi, nebo si ji vezme jedna z našich hostesek a vaří s ní nebo si s ní hraje. A samozřejmě se jí líbí, že téměř všude jsou puštěné televize. V animovaných filmech nezáleží na tom, jestli řeči rozumíte nebo ne. Po třech dnech návštěvy u starých přátel a známých je toho však dost, pro Johannu a pro mě taky. Vydali jsme se do samoty hor. Na malebném pohoří Vlasic, uprostřed Bosny leží ještě stále půl metru sněhu. Našli jsme si malý apartment, koupili chleba, šunku a sýr, vydali se na výlet, vychutnáváme si klid a bosenské jídlo-nádherný den a pauza po všech těch setkáních, rozhovorech a myšlenkách. Další den se vracíme z hor. Naší další zastávkou je Travnik, což je podle mě nejkrásnější město v Bosně. Je zde vše pohromadě: se starým hradem a mnoha, zčásti velmi krásnými mešitami a hezkými domy leží malebně mezi vysokými horami. Ve skutečnosti je to malé městečko, ale stále plné života. Sedí se zde dobře v kavárnách a čevapčiči jsou zde prý nejlepší v Bosně. Jsou dobré, toho jsme si všimli i my, a je hezké procházet se městem, nakupovat a sedět na konci února pod neobvykle teplým odpoledním sluncem v malém parku. Je potřeba jít do měst a potkáte se s jinými lidmi, aspoň si to myslím. Po pohnutých, ale někdy i depresivních dojmech z prvních dnů, je to příjemné.

Travnik byl v dávném starověku sídlem guvernéra sultána. Dnes je Travnik malé, ale krásné město mezi vysokými horami. V nezvykle teplém únorovém slunci nás Travnik opravdu oslnil.

Krása života

V Travniku se setkávám se zajímavým partnerem pro rozhovor. Náš hostitel je starší pán, který vypadá mladší, než je. Začneme se bavit a skončíme až o několik hodin později. Píše román, ze kterého mi předčítá. Naslouchám pozorně, je to o krásných aspektech bosenského života. Text je velmi živě psaný a já vidím postavy z románu před sebou jak tančí, mluví, milují se, dostávají se do konfliktů, zabývající se okolnostmi války - a neztrácejí naději. Poetický jazyk mého protějšku mě doslova přenese do jiného světa. Pak přijdeme k filosofování. „Co bych měl psát o válce? O válce není co psát. Byl jsem několik let v zákopech. Vím, jaká válka je, ale o tom nemám co psát. Když válka skončila, šel jsem za mými srbskými a chorvatskými známými a znovu si s nimi potřásl rukou. Nezajímá mě, čemu věříte, a pokud nevěříte, je to také v pořádku. Chci psát jen o lásce. O ničem jiném není co říct. Jsem už starší a když už je člověk tak starý jako já, tak zůstává jen krása života a lásky. Nikdy mě nikdo neslyšel si stěžovat, to jsem si nikdy nedovolil, “říká a dívá se při posledních slovech na svou ženu. Říká ještě mnohem víc, dokud neporozumím: Tady má někdo naději, někdo to tu nevzdal. A najednou je můj bosenský obraz opět kompletní, najednou to zase vidím, krásná země s mírně melancholickými, někdy podivně hlasitými, vášnivými a nějakým způsobem se nikdy nevzdávajícími se lidmi. Beznaděj leží jen jako opar nebo šedý lak nad zemí. A ano chudoba, kterou jsem viděl na některých místech, se zdála být naprosto „kousavá“. Pod tím však leží krása bosenského života. Jedinou otázkou je, zda se beznaději poddáte nebo ne. Mít naději tu stojí to možná více síl než v Německu, pomyslím si, ale pak říkám: „Víte co, myslím si, že lidé v západních zemích mají problém. Oni už moc nevěří, jsou sice svobodní, ale chybí jim sjednocující naděje. “Můj protějšek přikývne a usmívá se a já si uvědomuji, že k tomu, abychom měli naději, musíme něčemu věřit.

Co zůstalo z naší práce

Když se na druhý den rozloučíme, tak ve mně zůstává myšlenka, že se brzy musím vrátit do Travniku a zjistit, jestli ten chytrý pán má svou knihu vytištěnou. Chtěl bych mít jeden exemplář. Nastal poslední den naší cesty a my navštěvujeme v Zenice, městě, kde jsme měli svou kancelář, mého bývalého kolegu Zeljka Cumba. Jsem velmi rád, že ho vidím, koneckonců jsme byli tři roky kolegové. Posledních dvacet let je rychle převyprávěno. Co jsi dělal, co jsem dělal? Zeljko je inženýr a jako specialista na továrny na pelety působí po celém světě. A pak? Pak hodnotíme naši společnou práci. A ne, nedopadá to příliš dobře. Samozřejmě, z většiny infrastrukturálních projektů něco zůstalo. Z většího projektu bydlení pro Romy však není ani cihla. A „opatření generující příjmy“ v mnoha případech přinesly hádky. Farmář dostal těhotnou krávu a měl dát první samičí tele dalšímu farmáři. Najednou bylo mnoho samčích telat, nebo tele náhle zemřelo nebo sama kráva. A mírová práce? Stejně tak jako nyní, jsou takové snahy pohlceny nacionalismem. "Válka tu není jen proto, že mají tak strašnou hromadu peněz," říká můj kolega a myslí tím Evropskou unii. "Vždycky, když jde o peníze, tak se ti tři prezidenti krátce shodnou a chovají se." Ale jinak je tu jen hádka a korupce. “A pak jsem slyšel to, co jsem slyšel tak často ve dnech před tím: Kdo může, jde pryč.

Post-humanitární syndrom

Říkal jsem, že v prvních dnech mé cesty jsem byl na některých místech opravdu šokován, když jsem viděl, že někteří moji známí dnes žijí hůř než tehdy za okolností zásobování humanitární pomoci. To, co teď slyším, je zajímavé: na jedné straně mnoho peněz mizí skrze korupci a nedosahuje těch, kteří ji potřebují, například veteránů. Už roky existují protesty a krátce před volbami jsou dary, ale pak věci pokračují stejně dál. A pak mě kolega překvapil termínem "post-humanitární syndrom". V té době jsem měl dojem, že někteří uprchlíci si zvykli na to, že jsou zásobováni humanitárními organizacemi a že rozvinou vskutku „požadující“ chování, pokud se pomoc krátí anebo po několika letech úplně přestane. Po mém návratu jsem to popsal jako „kulturu závislosti“, jako druh návyku na závislost. Můj kolega si nyní myslí, že tento syndrom postihuje větší části celé generace, a to ty, kteří byli děti nebo adolescenti krátce po válce. Během mnohaleté humanitární pomoci byli tak „zvyklí“ na „dary“ (donacije), že se díky tomu snížila jejich vlastní iniciativa. Stejně jako v rozhovoru v Travniku mám i nyní dojem, že tváří v tvář korupci a jenom podmíněně fungujícím institucím, je o to důležitější, zda člověk zůstane pevný jako lidská bytost pro sebe a pro ostatní, nebo zda se nakazí nejistotou a beznadějí: „Můžeš jenom přihlížet, že tvůj život žiješ tak, jak dobře to je jen možné. Myslím maximálně pět let dopředu. Dál dopředu přemýšlet nemá cenu.“

Noví uprchlíci

Po několika dnech, obklopená cizím jazykem, je Johanna pomalu netrpělivá. Ví, že dnes odjíždíme domů a několikrát mě žádá, abychom už šli. Těsně předtím, než se rozloučíme, prochází okolo kavárny, kde na slunci sedíme, zatoulaný pes. Říkám svému kolegovi, že Johanna v těchto dnech několikrát řekla, že až vyroste, přijede do Bosny, a vezme si do Německa mnoho volně žijících psů. "To jsou noví uprchlíci", směje se můj kolega a vypráví nám, že v Bosně existuje několik organizací, které ve velkých městech odchytávají zatoulané psy, očkují je a transportují do západní Evropy. Šéfové těchto organizací se stali velmi bohatými a občas se stává, že v městech už žádné psy není možné najít, takže je pak museli přivést z horských vesnic nové zbloudilé psy. Musím se smát. Příběh mi připomíná můj vlastní idealismus: ano, musíte si hodně představit, abyste mohli tuto práci vykonat. A i když jsem si vždycky myslel, že jsem mezi idealisty spíše pragmatikem, byl jsem také idealista a viděl jsem Bosnu více tak, jak jsem ji vidět chtěl, a méně tak, jak to ve skutečnosti bylo.

Myšlenka na závěr

Srdečně se rozloučíme a před námi je cesta domů. Pro mě je to dlouhá cesta plná myšlenek na zemi, kterou dobře znám a jejímž jazykem mluvím, ale přesto přece neznám nebo minimálně jsem tehdy zcela nepoznal. To, jak vidíme věci, říká méně o věcech než o nás samotných. Přemýšlím o smyslu a nesmyslu humanitární pomoci zejména o důsledcích tzv. „rozvojové spolupráce“. Musím přemýšlet o budoucnosti Evropy a otázce, co nás drží v Evropě pohromadě. Nevyhnutelně přemýšlím o tom, jak dobře se máme, jak bezpečně a předvídatelně žijeme a jak lehkomyslně toto všechno zpochybňujeme a nazýváme se navzájem „nacisty“ nebo „levicovými zelenými aktivisty“. A nakonec přemýšlím o tom, co se v té době stalo se mnou a jak mě změnily ty tři dlouhé zimy a dvě léta. Opouštím Bosnu s pocitem, že stále miluji tuto zemi a její lidi a s touhou se sem brzy vrátit, navzdory jemnému znepokojení, které mě během této cesty zřídka opustilo.