Ve své knize píšete: „(…) sedíte tam, očima se touláte po loukách, městských cedulích a budovách, které znáte, ale stále se necítíte jako doma. Co tedy znamená domov? A co po mě chce?“ Ale i přesto popisujete svou knihu jako román o vlasti. Proč?

Stále znovu a znovu mě zaměstnávaly myšlenky na oblast, odkud pocházím. Stejně jako u mého protagonisty Gunnara Bäumera, kde pokaždé, když se blížil ke svému rodnému městu, tak se měnila jeho myšlenková a emocionální struktura. Bojí se, že tam, kde vyrostl, bude jiným člověkem, než tam kde se nyní snaží žít. Domov se tedy nevztahuje k identitě, nýbrž na hledání místa, které lze považovat za domov. Místo, kde jste zcela sami sebou. Gunnar toto místo ještě nenašel. Podvědomě jej hledá a nazývá to domovem. Ve své rodné vesnici je konfrontován se „střeleckou slavností, a tak i s mnoha body z jeho biografie, kterou dosud nezpracoval. Proto se kniha původně jmenovala Krajina nesrovnaných úkolů.

Gunnar popisuje svou vlast takto: „Mnoho let po mých školních dobách si stále ještě myslím, že oblast, ze které pocházím, je spíše perfektně aranžovaná kulisa pro vlastenecký film nežli skutečné místo k životu. Mohla by to být jakási kulisa plná krásných věcí a emocionálně unavených herců.“ Kde se bere tento nedostatek emocí, se kterými musel vyrůstat?

Lidé prostě neumí mluvit o pocitech. Protagonista to také zažil jako dítě a stále si to s sebou nese i jako dospělý. Nemohl s nikým mluvit o svých špatných zkušenostech, které měl, zvláště ne o zážitku, který ho tak hluboce traumatizoval. Je to velmi traumatizovaný člověk, který je na jedné straně traumatizovaný výchovou a na druhé straně kvůli místu, ve kterém vyrůstal a které ho tak ovlivnilo. Když konečně musí začít čelit svým traumatům, tak se to v něm začne mnohé hroutit, což je přirozený proces.

Scéna, ve které je popsána „neschopnost spolu mluvit“, je ohlédnutím za Gunnarovým dětstvím. Tam se jeho otec na střeleckém festivalu tak opil, že měl problém se sám doplazit domů. O tom se však v rodině nemluvilo.

Mnoho dětí v mém věku muselo zažít, jak jejich rodiče na tomto festivalu drsně eskalovali. Museli se dívat na věci, které byly opravdu nedůstojné, například že lidé leželi na ulici tak opilí, že ani nemohli chodit. Nevím, jestli se za to ti lidé stydí. Když slavnost skončí, tak normalita prostě pokračuje, aniž by se o tom, co se stalo, mluvilo. Kdysi jsem to pojmenoval jako „vestfálské ticho“. Pocházím z tohoto regionu a mohu tak mluvit pouze za tento region. Jednou jsem slyšel příběh o dvou farmářích, kteří mezi sebou měli problémy, kvůli svým pozemkům. Chtěli se obrátit na soud, ale neudělali to, protože to nebylo součástí dobrých mravů. Pak jeden z nich řekl, že jejich hádka skončí až tehdy, až jeden z nich zemře. Takže žijeme ve sporu, jsme na sebe naštvaní a už spolu nikdy nemluvíme.

Zdá se, že i samotný jazyk je také něčím, co poukazuje na to, že v Gunnarově domovině se o pocitech mluví jen zřídka.

Oba moji rodiče mluví dolnoněmecky, ale každý jiným dialektem, ačkoli vyrůstali na farmách, které byly od sebe vzdálené jen 30 maximálně 40 km. Rozumím oběma, ale sám to neumím použít, protože mi to prostě nejde správně vyslovit. Možná je to tím, že tento jazyk sestává převážně ze slov užitkových slov, nikoli z pocitových. Jsou v něm převážně tvrdé výrazy než emotivní slova. To mě vždycky štvalo. Možná to lze vysledovat zpět k potřebě fungování venkovské komunity a k tomu, že farmáři jsou tvrdí pracovníci, kteří nepoužívají emocionální jazyk. Až na ty chvíle, jako při střelecké slavnosti, kde vstupuje do hry alkohol. Tato slavnost je střetem dvou extrémních situací. Na jedné straně uvolněnost u díky alkoholu a na druhé straně tvrdohlavost. Když se tyto dvě strany střetnou, tak to může dojít až k explozivním emocionálním výlevům.

Tyto citové výlevy se projeví vždy, když se Gunnar setká s lidmi, s nimiž má z minulosti něco společného a ​​co dosud nebylo vyřešeno – jako například s jeho dětskou láskou Franziskou nebo bratry Wortmannovými. To je pak v příkrém rozporu s tím obrazem, který na začátku vnímáte a na který Gummart sám poukazuje: „Slyším ten idylický tichý šepot. Vypovídá něco o bezpečnosti, stabilitě a jednoduché příležitosti být součástí komunity. Naprostá absence problémů. Tichost a čistota."

Dá se říci, že je tato oblast bohatá, částečně díky starým farmářským rodinám a také díky průmyslu. Vesnice, ze které pocházím, má velkou textilní továrnu a velkou továrnu na plasty. Proto neexistuje žádná základní chudoba. Přesto existovaly a stále existují třídní rozdíly, kterým je v obci věnována zvláštní pozornost. Jsou asociálové a dobrá střední třída a u střední třídy je tu ještě druhá řada. Ti ze střední třídy si nepřejí, aby si její děti hrály s asociály. V Gunnarově případu to bylo tak, že si jeho rodiče nepřáli, aby měl něco společného s bratry Wortmannovými, kteří žili v mírně asociální oblasti. V Berlíně jsem nedokázal říct, zda jsou moji sousedé bohatí nebo chudí. Na vesnici je snazší posoudit, zda bydlíte v nájemním bytě nebo ve vlastním v nově postaveném sídle.

Přesto mají tito lidé, bez ohledu na to, z které sociální vrstvy pocházejí, možnost strávit celý svůj život v oblasti, kde vyrostli. V Horní Lužici se mnozí museli po sjednocení odstěhovat a neměli tu možnost zůstat zde ve své vlasti.

Ve Vestfálsku je to vskutku jiné. Zde se struktura na venkově téměř nemění. Zavedené obchody většinou zůstávají. Zpravidla se můžete spolehnout na to, že obchod na rohu, kde je kadeřník 30 let, tam bude i za 30 let a děti budou mít možnost převzít firmu svých rodičů. I lidé, kteří nebyli ve škole tak dobří, mohli například získat poměrně dobře podporované výuční místa, například ve společnosti Rehau, která vyrábí plastový granulát. To znamená, že měli příležitost a možnost zůstat ve svém rodném místě.

Velká část knihy se točí kolem otázky, zda se dá žít lépe ve městě nebo na venkově. Co si myslíte?

Ve své knize jsem záměrně bez posuzování uvedl výhody a nevýhody příslušné oblasti. Výhodou vesnice je to, že je vše mnohem osobnější a že mátě možnost najít rychle někoho, koho potřebujete a to jak mezi sousedy, tak i v různých spolcích. Ve velkém městě musíte hledat tuto propojenost mnohem déle, zvláště pokud jde o to se domluvit. Nevýhodou je samozřejmě to, že jste na venkově pod určitým dohledem. Je to dáno samozřejmě i prostorovou blízkostí, která může velmi rychle působit omezujícím způsobem. Toto omezování byl také důvod, proč můj protagonista odtud utekl, protože každý o každém ví věci, které možná ani sám vědět nechce, nebo které jsou tak nepodstatné, že jsou většinou jednoduše potlačeny. Ve městě jako je Berlín se můžete zcela ponořit do anonymity, která pro mnoho lidí znamená určitou svobodu. Samozřejmě to může vést i k určité osamělosti, jako je to v případě Gunnara. Mnozí si spojují stěhování se do Berlína s romantickou představou. Realita je, ale mnohem drsnější. To se odráží v naivní představě u Coco, která je o něco mladší než Gunnar a chce vypadnout, protože si myslí, že se právě díky tomu stane úplným člověkem.

Kniha se zabývá velkým množství témat. Některé věci však zůstávají otevřené

Jako autor to považuji za vzrušující nechávat některé věci otevřené, aby se čtenář mohl následně zamyslet nad tím, co se jednotlivými postavami stane. Myslím si, že je dobré určité věci jen otevřít a Gunnar to vlastně dělá stejným způsobem. S lidmi se setkává jen letmo, provádí rychlé vnitřní zhodnocení, prověřuje psychologický profil svého okolí, svých známých a bývalých přátel, ale vlastně jen prochází. Vždycky si myslí: Však budu brzy zase pryč. Přesto ve svém nitru ví, že ve své rodné vesnici zažil věci, které z něj udělaly to, kým nyní je.

V jiném rozhovoru jste řekl, že ten, kdo odchází, by měl mít uzavřeny všechny věci v místě, odkud odchází.

To je spíš taková rada, přestože já sám vím, že ve skutečnosti to často vypadá jinak. Je lepší uzavřít všechny nevyřešené věci, než aby vás poté pronásledovaly problémy až tam, kam se vydáte. Čím méně problémů člověka s daným místem spojuje, tím snadnější je to místo znovu navštívit.

Myslím, že kniha nabízí mnoho bodů, se kterými se lze ztotožnit a o kterých se dá diskutovat, i přesto, že člověk nepochází přímo z Vestfálska.

Obvykle to nejsou velké příběhy, které se ve vesnici dějí, ale ty malé, které se přesto dají dobře vyprávět. Kniha je pro mě jako pro autora vždy prvním krokem ke komunikaci a jsem vděčný, pokud vede k diskusi, zejména na téma domov.

Více informací o knize:

https://www.penguinrandomhouse...