Co potřebuje člověk, aby byl šťastný? Cynici tvrdí, že pokud sečteme všechny šťastné momenty života, nedostaneme se na víc než tři a půl minuty štěstí. Je to pravda? Já doufám, že ne.

Kdy jste byli naposledy v přírodě, a byli ohromeni krásou lesa? Kdy jste naposledy slyšeli hudbu a málem při tom plakali? Kdy jste sledovali ptáka, jak si staví hnízdo? Nebo kdy jste se zahleděli na svou partnerku nebo partnera a pocítili, že ho navzdory všemu stále milujete? (Když spolu lidé žijí mnoho let, nepotřebují důvody k tomu, aby se rozešli, těch najdou dost. Potřebují důvody proč zůstat spolu.)

Znovu ven na ulici, do auta nebo tramvaje, vše rychle zařídit, rychle do práce, uvařit jídlo pro děti, dávat pozor, aby udělaly všechny své domácí úkoly, opravit odpad u tchána, o víkendu zajet k tetě Elišce, která bude jinak opět naštvaná, protože jsme se tam tak dlouho neukázali. A ještě: sport, k tomu všemu, a vlastně jsme chtěli mít alespoň jeden večer v týdnu pro sebe. Zase jsme na to zapomněli.

Je tohle obsah života? Ano, život se skládá i z takovýchto věcí.

Dřívější časy nám připadají pořád nějak tak lepší, než ty dnešní. Možná, že byla ta minulá doba opravdu jiná - mohli jsme ji skutečně pociťovat jako pomalejší dobu, bylo méně aut, nebyly mobilní telefony a tak dále. Ale jestli to tak tehdy pociťovali i lidé? Pravděpodobně ne, protože člověk může vždycky porovnávat svou dobu jen s tím, co zná nebo s tím, co slyšel - tedy s minulostí.

Co je tedy tím, co pomáhá? Tito dnes tak populární „kazatelé pozornosti“, si myslí, že je především třeba věnovat zvláštní pozornost sám sobě, brát na sebe ohled, ptát se sám sebe co opravdu chci a dělat věci, které mi dělají dobře. Klidně si to někdy vyzkoušejte. A uvidíte: nefunguje to. Pozornost, jejímž cílem je má vlastní osoba - nevede k vyjasnění věcí, ale ke kolotoči, ve kterém se začneme točit jen kolem sebe - pak se budeme brát stále víc vážně a začne se stále víc a víc zajímat jen o sebe. Těm, kteří jsou posedlí takovouto sebestředností, bych řekl: Přestaňte sami ze sebou zacházet, jako se vzácným kusem nábytku. Přestaňte si sami sobě něco nalhávat tím, že si sami o sobě namlouváte věci, které nejsou pravda. Zapojte se do dění kolem sebe, žijte! Pokud má pozornost fungovat, musí se soustředit na druhé lidi - na společné prožitky, na okamžiky, které s druhými sdílíte, nebo na věci, které chtěl člověk říci, ale neodvažuje se.

Moje štěstí, to je dlouhý výlet nebo procházka u moře s člověkem, kterého mám rád, je to dobré jídlo, nebo někdy jen kousek chleba ve správný čas, je to odpoledne s mojí dcerkou, kdy jí čtu z knížky „Ronja - dcera loupežníka“ a ona mi říká: "To je ta nejkrásnější knížka, kterou znám. Brzy budu umět číst, a pak si ji budu moci číst stále znovu a znovu, znovu a znovu!" Můj klobouk plný snů, to jsou knihy a dobré víno. Můj metr nebe, to je to, když mohu být tím, kým jsem, když mohu říci to, co si myslím, a když nemusím lhát ani sám sobě, ani ostatním a jsem přesto ještě stále milován.

To je opravdu důležité. Ostatní věci si také vyžadují čas, tak to v životě chodí. Ale i ostatní věci - pracovní nebo také představa práce, nebo zda tu věc udělám dnes nebo zítra, nebo to, co ode mě chce soused nebo teta Eliška, nebo, nebo, nebo - to vše ostatní není důležité.

Poslední otázka: Kde to jde lépe, než tady v #zemi k nezaplacení, kde člověk stále žije tak trochu „mimo čas“ a kde jsou krásné lesy, parky a města? Musím přiznat, že trochu zveličuji. Pokud jste přátelští k ostatním lidem, můžete žít téměř kdekoli. Ale já musím říci, že já rád žiju tady.