Je pátek večer 8. prosince. Venku sníh, zima a tma. Ne taková ta pražská tma, plná světel, ale opravdická černočerná. Mittleherwigsdorf ale není Praha, že? Co sem pletu Prahu? No .. nejsme dnes v Kulturfabrik Meda náhodou. Dnes sem přijede Jaroslav Rudiš a spolu s ním i kus Prahy. Bude zde bude číst ze své poslední knihy “Vánoce v Praze”.

Je krátce po sedmé hodině a sál i s přilehlou restaurací se již plní návštěvníky. Je vyprodáno. Lidé se občerstvují, pročítají si zde nově nakoupené Rudišovy knihy a čekají. Za necelou půl hodinu má čtení začít, ale kde je ten, díky komu jsme se zde všichni sešli? Znějí hlasy, že bude mít zpoždění - no jo, německé dráhy dnes stávkují, možná to má spojitost, Jaroslav přece jezdí vždy vlakem. Krátce před půl osmou se však otevřou dveře a do sálu vstupuje Jaroslav Rudiš a hned se zdraví se sobě známými tvářemi. Dává si pivo. Lidé se pomalu přesouvají do sálu, kam o nedlouho přijde i on.

V sále je příjemné přítmí, svítí pouze lampička na stolku, u kterého sedí Jaroslav se svými knihami a pivem. Pochválí chuť zdejšího piva a podělí se s námi o své dnešní dobrodružství s transferem mezi Bavorskem, kde měl čtení včera, a Horní Lužicí.

“Jaroslave, zvládneš letět?”, uslyšel dnes Jaroslav otázku od své manažerky. Je to tak, známý milovník železniční dopravy za námi přiletěl.

Sál utichl a Jaroslav Rudiš začíná číst ze své novinky Vánoce v Praze a všechno do sebe tak nějak zapadá. Předvánoční čas, zasněžená příroda, světlo lampičky i to pivo, kterým se během čtení občerstvuje. Část Vánoc v Praze se přenesla do Mittelherwigsdorfu. Je zde tak nějak jednoduše obyčejně dobře. Sál je plný lidí, každý se svými starostmi, radostmi a tajemstvími. Každý jiný, každý sám a přitom pouze všichni společně můžeme tvořit tuto, až intimní, atmosféru.

Jaroslavův přednes je až herecky procítěný. Dynamika textu a jeho mistrně poskládaná slova nás přenesou do potemnělé a tiché štědrovečerní Prahy. Nádraží, tramvaj, hospoda, vzpomínky a tajemství. Stáváme se posluchači magického příběhu o čtyřech sobě si cizích lidech bloumajících prázdnou a tichou Prahou. Každý se svými starostmi, radostmi a tajemstvími, stejně jako my zde v sále.

Celkovou náladu vytváří spolu s textem i ilustrace Jaromíra 99. Když nám však Jaroslav Rudiš tyto kresby ukazuje, nejsou moc vidět. Nevadí, myslím, že po tomto čtení se kniha stane součástí knihoven většiny zúčastněných. (Tato domněnka se mi potvrdila po skončení akce, kdy se na nejen tuto knihu stála fronta. Jednoznačně zaslouženě.)

Po přečtení pár kapitol z vánoční knihy, nám Jaroslav představuje a čte i z dalších dvou knih. Vybrané pasáže a Jaroslavovy poznámky přimějí mnohdy obecenstvo ke smíchu. Nálada v sále je uvolněná a přátelská. Na závěr nám Jaroslav popřeje veselé vánoce a řekne: “Teď si dáme pivo”, což následně i učiní. Klidné pivo to však není. Small talk, autogramy, společné fotografie, potřásání rukou. I když jeho únava začíná být viditelná, neztrácí na své ochotě vyjít svým čtenářům vstříc. Obdivuhodné, profesionální.

Sál se vyprázdnil, Jaroslav dává poslední autogramy a nastává klid. “Já jsem na vás nezapomněl, můžu se jen najíst?” ptá se nás Jaroslav, který si i v tak nabitém programu našel čas i na rozhovor pro 3mag. A my mu za to děkujeme. Jedná se o rozhovor jak jinak než o vánocích, tajemstvích a Praze. A tady je: