Obnova
v každém okamžiku
obnovuje se
ten moment
být u toho
v okamžicích
být tam
když dítě zbavené pupeční šňůry
s kapajícími nosem
se pomalu plíží kolem panelových domů“

(Úryvek z "Eviných dcer" ve svazku "Chrpy se nezalévají", díl 1.,poezie, Wolfgang Wache)

... od tvoření k bytí

Před znovusjednocením jste působil jako umělecký ředitel v kulturních institucích hnědouhelného kombinátu Senftenberg. Do roku 2007 jste vedl uměleckou školu „Birkchen - Břízka“ v Dolní Lužici. Co identifikujete jako kulturu a jaký význam má pro vaši vlastní zkušenost?

Kultura je vše, co nás obklopuje. Pokud jde o jídlo, tedy pokrmy, pak je to také součást kultury. Pro mě je tato lidská pospolitost stejně tak kulturou. To, o čem nyní přímo diskutujeme, je spíše oblast kulturní činnosti. Nebo něco kulturně realizovat. A vždycky mě fascinovali lidé, kteří dělají něco pro druhé a iniciují procesy pro ostatní. A pokud se budete držet v kulturní oblasti, můžeš i ty sama rozvíjet nápady a uvést je do pohybu. Jde o to mít a najít svobodu, implementovat procesy, které se poprvé objevily v tvé hlavě. Je to skvělý zážitek, když vidíš, co z tvých nápadů vyrostlo. Když lidé najednou realizují to, co vzniklo v jejich vlastních hlavách, a co se pak také stává realitou. To lze pochopit pouze tehdy, je-li tím člověk posedlý. To mě fascinovalo už jako malé dítě. To si opravdu nechci nechat ujít, dokud budu žít. To je pro mě důležité a to je pro mě kultura.

Jaký je váš pohled na kulturu v Lužici dnes ve srovnání s tehdejší dobou? Nebo z vašeho pohledu nevidíte žádné rozdíly?

Kultura v Lužici je velmi obtížná. Když se na Lužici podíváte blíže, tak uvidíte, že zde proběhly velké procesy změn. Až do roku 1890 zde všude převládal venkovský život a pak přišla industrializace. Začalo to rozvojem hnědouhelných těžisek v tomto regionu a tím se rozvinul i sklářský a keramický průmysl. Surovinu lignit - hnědé uhlí najdeme ve všem. S lignitem se tento region ohromně změnil a s ním i kulturní život. Bývaly zde zakořeněné lužickosrbské zvyky a pak došlo k mnoha sporům spojených s germanizací a Lužickými Srby. K tomu se přidala skutečnost, že s příchodem industrializace se v řídce osídlených oblastech náhle střetla široká škála lidí a to nejen z Německa. To byl šílený vývoj, který, jak jsem přesvědčen, stále není u konce. Došlo k promíchání, protože velká část starého tam již není. Někdy lidé chtějí oživit některé staré věci; ale zde se objevily zcela nové procesy. Najednou se staly slezské knedlíky v Lužici důležité. Proč? Protože sem přišli lidé ze Slezska. To ukazuje, že zde v Lužici byly změny vždy patrné. Ve vztahu k procesu kulturně-estetické výchovy zde však máme velké potíže. Musíme se jen podívat na lidi, kteří do tohoto kraje přišli. Jaké možnosti práce zde byly k dispozici? Práce, která byla fyzicky náročná; ale inženýři a podobné profese byli sotva potřeba. Co bylo naopak potřeba, byli pracovníci.

Takže kultura byla záležitostí firem a ne státu?

Ilse-Bergbau-Aktiengesellschaft byla společnost, která podporovala rozvoj hnědého uhlí. V naší výstavní místnosti v Centru literatury pro mladé (NLZ) „Píšu!“ se nachází spis z doby, kdy se zahradní město Marga proměnilo v dělnickou kolonii. V tomto spisu můžeme najít to, k čemu byl takový soubor budov postaven. Šlo o to naučit dělníky kultuře. Měli v zde získat jemné estetické vzdělání...

…inspirováni tetou Gretel

Jak byste zhodnotil budoucnost NLZ a co je třeba v každém případě udělat, aby NLZ nezahynulo?

Samozřejmě nechceme, aby NLZ zemřela. Vše, co opravdu musíte udělat, je pokračovat tak jak kdysi a již nežádat o financování; pak by to možná bylo takhle. Ale to není to, co teď chceme. Na druhou stranu chceme, aby mladí lidé viděli budoucnost, viděli sami sebe jako tvůrce kultury a byli nadšení z realizace kulturních procesů a byli umělecky aktivní. To je pro nás nejdůležitější. Můžeš být dobrým prostředníkem, když si uvědomíš, že můžeš zažít velký zázrak, když najednou vezmete do ruky štětec a budete mít nápad a budete ohromeni tím, co se najednou na plátně objeví. Potřebuje proto lidi, kteří takové procesy vyvíjejí nebo je již znají. Poté si uvědomí, jak obohacující je pro jejich vlastní život zapojit se do umění a kultury. Jsem toho nejlepším příkladem. Je to o naší drahé tetě Gretel. Teta Gretel s námi tehdy hrála divadlo a inspirovala nás tím. Podařilo se jí vytvořit hru, která měla mít původně jen čtyři lidi, ale nakonec jich bylo 40. Všichni věděli, že jsou v tomto skvělém procesu důležití. Můj problém byl v tom, že jsem se nedokázal sžít s německým jazykem. Nenáviděl jsem školu. Byli však lidé, jako je teta Gretel, kteří mi pomohli rozvinout vášeň pro psaní, když mi bylo 9 let. Otevřela mi cestu a posunula mě dál v oblasti psaní. „Pravopis si srovnáte později!“ řekla. Důležité je nebrat se příliš vážně a pustit se nejprve do umělecké činnosti. To jsem dělal a to dnes také učím mladé lidi. Když pracuji s dětmi a mládeží, snažím se je povzbudit, aby naslouchali svému srdci. To začíná už v přírodě, například když mluvím s mrtvým stromem. Vítr kvílí a suché klasy rachotí. Tak vzniká velký koncert. Řekl jsem jim o tom aby to používali v jejich lyrických textech.

… od naslouchání a zúrodnění

Jak jste prožíval strukturální zlom a měnící se identitu v Lužici?

Pro ty, kteří zde žili, měl hlavní slovo lignit. Všechno se točilo okolo uhlí. Celý život určovalo uhlí a tím i kulturní oblast, kterou financoval lignitový kombinát. Kulturní instituce nebyly hrazeny z obecního rozpočtu, ale z provozu koncernu. V mém starém působišti, kulturním centru hnědouhelného kombinátu Franz Mehring, sídlilo přes 40 pracovních skupin, na které dohlížel umělecký ředitel. Byly zde mimo jiné divadelní, baletní, pěvecké a keramické kroužky. Suma sumárum, celá řada kulturních aktivit. A nesmíme zapomenout ani na velké kulturní akce. Ty byly organizovány pro pracující lid. Když nastal zlom, kulturní práce nebyla v mnoha komunálních zařízeních vůbec začleněna. To způsobilo velké problémy, které jsou viditelné dodnes. Potíž je v tom, získat naše publikum pro různé události. V tuto chvíli je to vyčerpávající proces. Kulturní výchova v současnosti upadá. To byl případ před Coronou a s pandemií se to ještě zhoršilo. Co pro nás zůstává důležité: „Inspirovat nadšením!“. To znamená díky našemu nadšení něco dělat a pak to přenést na další lidi. Ale k tomu se nejprve musí naskytnout příležitost. Umění a kultura se musí lidem postavit do cesty, aby o ně klopýtli. To, co lze vidět v NLZ, není dokonalé; ale o to nejde.

Kulturní práce se po znovusjednocení stala dobrovolným úkolem v rozpočtech obcí, a to nesmí být! Po léta se opakovaně usilovalo o to, aby se kulturní práce stala povinným úkolem. Ale u mluvení a přiznání se k tomu to zůstalo dodnes. To nás velmi brzdí v naší práci. Mým přáním by bylo pracovat s uměleckým týmem, vymýšlet projekty, aniž bych se musel starat o finanční náročnost jejich realizace.

Pokud chcete zůstat věrni své umělecké činnosti, může se stát, že najednou nenajdete žádnou vhodnou dotaci a místo toho se budete muset nějakou dobu obejít bez finanční podpory, protože dotaci jen tak nevyužijete. Politika financování by proto měla být promýšlena spíše z druhé strany, tedy z pohledu těch, kdo kulturu tvoří.

... umění na ... hm! ... během stavby

Zvolil jste strukturu svého osobního webu tak, aby spojoval umění, kulturu a práci. A to je jasné při pojmenování záložek, které jsou založeny na rozdělení pracovních procesů na staveništi. Jak se to dá společně vymyslet?

Původně jsem se směl vyučit zednickému řemeslu, a to ještě ve staré formě. V 8. třídě jsem nastoupil do pracovního procesu a poznal staré generace řemeslníků v zahradním městě Marga. Mistr pokrývač byl pro mě tenkrát stejně důležitý jako teta Gretel. Dal mi tenkrát radu do života, že vnášet umělecké procesy do společnosti je důležité. Tento muž mohl se svými kolegy mluvit drsnou řečí stavebních dělníků, ale také konverzovat vybranou řečí. Z toho jsem těžil, protože tento přístup mi otevřel mnoho dveří. Během mého období na stavbě jsem maloval a psal texty a účastnil se hnutí, jako například „Píšící dělníci“. Na stavbě jsem proto dostal přezdívku „básník“, která však měla negativní význam à la „Ahoj, tady přichází náš podivín!“. V určitém okamžiku mě to chytlo a potřeboval jsem znovu změnu, navštěvoval večerní školu a dokončil studia v Lipsku. Nikdy nezapomenu na tuto úžasnou školu, práci ve stavebnictví, poznávání různých lidí a práci s nimi. Nejlepší odměnu v umění dostanu vždy, když se mě zeptají, proč to vůbec dělám? Na což odpovídám, že je to nadšení. Když například vidím mladé umělce pracovat na hrazdě, jsem dojatý a pak mi tečou slzy radosti.

…… z vlastního pohledu na široký balkón života

Co dalšího je v šuplíku „Aktuální staveniště pro rok 2022“?

Wolfgang Wache jako umělec. Protože v tomto ohledu se velmi stáhl. Další věci byly důležitější. Posunout věci dopředu, např. z tohoto důvodu zůstával WW často v pozadí. To si nyní stanovil: pracovat na tom trochu intenzivněji; Sbírat a spojovat věci, které již byly vytvořeny a vyvíjet nové věci. To jsou dvě věci, které jsou pro mě nyní velmi důležité: vytvořit uměleckou knihu s vlastními kresbami a grafikami a samozřejmě rozvíjet své vlastní texty. Velmi se na to těším. Jen se člověk nesmí moc dívat do zákulisí a moc toho vědět, jinak je ten lesk pryč a všechno už není tak skvělé. Co se mi nelíbilo, je to předvádění se, k níž jsou někteří autoři vedeni. To jsem musel rozpoznat, protože mnozí jsou takto zneužíváni. A to si uvědomíte až tehdy, když se podíváte za fasádu. A ano, tomu jsem se také vyhýbal. Proto jsem si založil své vlastní nakladatelství a k ostatním chci být upřímný. Tvůrčí proces je pro mě velmi důležitý. Najít si více času na důležité okamžiky, kdy zažíváte, jak vzniká text nebo obraz. Pro mě jsou to ty nejkrásnější zážitky. A v tom můžete pokračovat a zažít to jen tak dlouho, dokud se budete cítit zdravě a pohodlně. Přeji si, aby mi to bylo dáno ještě na dlouhou dobu.

Rozhovor vedla Claudia Arndt.