Před 100 lety se v Liberci narodil jeden z nejznámějších a nejúspěšnějších spisovatelů literatury pro děti, německý spisovatel Otfried Preussler (1923–2013). V Liberci prožil prvních 19 let svého života, než dobrovolně odešel v roce 1942 na východní frontu. Od roku 1944 strávil Preussler pět let v sovětském válečném zajetí a po návratu se usadil v bavorském městečku Stephanskirchen nedaleko Rosenheimu, kde působil jako učitel na základní škole. Do Liberce, na místa svého mládí, poprvé zavítal až po dlouhých 20 letech, kdy byl již uznávaným spisovatelem. Napsal přes 30 dětských i jiných knih a za jeho života bylo prodáno víc jak 50 milionů výtisků, přeloženy byly do 55 jazyků.

Moje první obrazné setkání se spisovatelem Otfriedem Preusslerem se uskutečnilo v roce 1977, kdy Československá televize odvysílala animovaný film Čarodějův učeň (Krabat, 1971). Filmový příběh chlapce Krabata z lužickosrbské pověsti vytvořil režisér, animátor a výtvarník Karel Zeman. Mě tehdy tento strašidelný až hororový příběh velmi zaujal a nadchl, nejen pro tajemnost starého mlýna a dobrodružství zde sloužících chlapců, ale že zlo čarodějného mistra přemůže láska dívky a Krabata, takže vše nakonec dobře skončí.
O něco později jsem občas sledoval televizní Večerníčky, krátké pohádky na dobrou noc, z nichž mě rovněž upoutala Malá čarodějnice (Die kleine Hexe, 1957) a Vodníček (Der kleine Wassermann, 1956). Na základě Preusslerovy předlohy pohádkové příběhy zpracoval animátor a ilustrátor Zdeněk Smetana a jedinečně je namluvila přední česká herečka Jiřina Bohdalová. A příběhy těchto nadpřirozených postaviček jsou dodnes u dětských čtenářů velmi oblíbené.

V roce 1995 jsem spoluzaložil a následně pět let vedl jako šéfredaktor vlastivědný časopis Jizerské a Lužické hory. Po pár vydaných číslech mě v redakci navštívil Ervín Šolc s tím, že se přátelí s Preusslerem a že mu náš časopis pravidelně zasílá do Německa. Dokonce mi od něho přinesl dopis, v němž Otfried Preussler vyjadřoval radost a nadšení, že mu časopis přináší nové informace o historii a současnosti jeho rodného kraje.
V roce 1996 vyšel v pražském nakladatelství Vyšehrad Preusslerův román Útěk do Egypta přes království české. Ihned jsem si knížku koupil a přečetl, už i proto, že jsou v ní zdejší místopisné reálie z dob Rakouska-Uherska a také zásadní informace o Preusslerově tvorbě. Nakladatelství mě požádalo, zda by se dala v mém časopise uveřejnit na knihu recenze. Oslovil jsem tedy dva literární kritiky, ale jedna z recenzí nevyzněla pro toto dílo a autora příliš příznivě. Preusssler mi brzy napsal, že ho ono hodnocení, které mu podsouvá politické jinotaje, mrzí, ale v dalších větách naznačil, že se přes ni dokáže přenést. V roce 1998 vydalo nakladatelství Vyšehrad další Preusslerovu knihu Moje knížka o Krakonošovi, a opět ji skvěle převedl do češtiny Ladislav Josef Beran a ilustracemi opatřil jedinečný výtvarník Adolf Born.

Nato jsem Preusslerovi navrhl se sejít a pro časopis s ním připravit rozhovor. Souhlasil, ale vážná nemoc spisovatele i jeho ženy Annelies jej stále oddalovaly, až přišel v květnu 1999 od Otfrieda Preusslera termín na setkání.

S ním i jeho ženou Annelies jsme se setkali 31. srpna 1999 symbolicky na česko-německých hranicích, kousek od Železné Rudy ve Zwisselu, kde žila jedna z jejich tří dcer. Hned od počátku působil slavný spisovatel velmi sympaticky, choval se skromně, vstřícně a ohromně přátelsky. Na mé otázky odpovídal opatrně a velmi vážil každé své slovo. Teprve v průběhu rozhovoru jsem se dozvěděl, že jsme oba vyrůstali ve stejné liberecké čtvrti, na sídlišti Králův Háj, a to jen několik stovek metrů od sebe, ovšem s tím rozdílem, že on o čtyřicet let dříve, ve zcela jiném časoprostoru, a navíc v neklidné atmosféře usilování o nové uspořádání světa. Otfried nás ještě pozval na oběd a na malou procházku po Zwisselu, kdy se naše povídání neustále stáčelo k jeho bývalému domovu a bylo cítit, že stesk po jeho rodném kraji je trvalý.


Náš rozhovor byl publikován v listopadovém čísle časopisu Jizerské a Lužické hory v roce 1999 a zde vám předkládáme jeho část.

My jsme ty dějiny holt netvořili

Vaši rodiče byli učitelé, vzpomínáte rád na své dětství?
Vyrůstali jsme s velkou svobodou, a když začaly prázdniny, vyskočili jsme z bot a punčoch a polonazí se toulali, stali se indiány a trapery. Zažili jsme krásné časy i ve škole, i když jsme pochopitelně všechny učitele nemilovali. Bylo to rakouské školství, běžně platilo, že všechno, co přišlo od Habsburků, bylo špatné, ale školský systém se převzal. S rodiči a známými jsme hodně pěstovali turistiku, zvláště v Jizerských horách, znal jsem je jako svou kapsu.

Co jste jako kluk nejraději četl?
Můj otec měl velkou knihovnu. Mohl jsem si tam půjčovat úplně všechno. Příkaz byl velmi pečlivě s knihou zacházet a pak ji vrátit na místo, kde byla. Nejdříve jsem četl pohádky o kašpárcích a při nich jsem se naučil, jak se čte dramatický text. Pohádky mi také vyprávěla babička Dora, maminka otce, pocházela z české vesnice Jivina u Mnichova Hradiště. Můj otec sbíral pověsti, mnohokrát jsem s ním byl v horách, kde si je nechal vyprávět. Někdy nestačil psát, jak to bylo napínavé. Tehdy nebyly žádné magnetofonové pásky, on stenografoval a vytvářel si stenografii vlastní, nakonec však zápis nemohl rozluštit. Také jsem napsal mnoho pověstí, jedna se jmenovala Krabat. Poprvé jsem ji četl v souborné sbírce Legendy z Lužice. Už jako kluk jsem si to jméno zapamatoval, zafixoval příběh, že každý rok v tom mlýně musel umřít jeden chlapec. Vrátil jsem se ke Krabatovi až po válce, když jsem přišel ze zajetí.

Zmínil jste, že jste se po válce vrátil ke Krabatovi.
V té bedně s produkcí českých knih byla i kniha Mistr Krabat v českém překladu. Začal jsem se tou látkou zabývat, podle svých představ jsem pracoval na Krabatovi deset let. Pomohla mi i moje žena, já totiž rukopisné texty hodně předělávám, mám velký odpad, a moje žena to zase z koše vytahovala. Také můj dobrý přítel dr. Pleticha z Varnsdorfu mě neustále nutil, abych to dokončil. Považuju se za empirického spisovatele, takže jsem se třeba naučil techniku starého mlýna, jak pracuje, potom jsem se zabýval mlynářskými zákony. Odehrává se to někde blízko Hoyerswerdy, a protože jsem se nikdy nedostal do Lužice, objednal jsem si vojenské mapy ještě ze starého Pruska, kde byl zanesen každý barák. Všechny mapové listy jsem dostal, akorát tu Hoyerswerdu ne. Musel jsem tzv. Černý mlýn, kde bydlel kouzelník, někam lokalizovat. Řekl jsem si, že by to mohlo být na Černé říčce, která tam skutečně teče. Pokřtil jsem ji na Černou vodu. Pak se také hovořilo o tom, že mlýn musí být trochu stranou. Napadlo mě, že by se to mohlo jmenovat Mühle in Koselbruch (pozn. mlýn v Koselově lomu), a asociace jazyková – Bruch nemusí být v němčině jenom lom, ale také území, kde je bažina. Když jsem to napsal a konečně obdržel chybějící mapu, opravdu to bylo značené tam, kde jsem si vymyslel. Tenkrát jsem dostal dopisy od lidí, kteří tam bydleli, ptali se, jestli jsme spolu nechodili do školy.

Čím si vysvětlujete tak obrovský úspěch všech svých knih u dětí?
Děti mají zcela jasně vymezené zájmy a postřehy, mají rády zajímavé a veselé příběhy. Platí to do určité míry i dnes, kdy existuje internet a moderní média. Píšu zejména pro děti, které se nacházejí ještě v té magické oblasti oslovované myšlenkami, které nutně prožívá každé dítě. Hrají si s kamínkem, že je to malý skřítek, s kouskem dřeva a třeba je to jejich dítě… tohle je fenomén mezinárodní. Možná i děti v Japonsku, Číně nebo Eskymáci čtou stejné pohádky stejně rádi, protože to odpovídá jejich fázi a protože právě tady mohou produkovat svoji fantazii, do děje svoje obrazy. Píšu pohádky, se kterými může dítě ve své fantazii pracovat, proto mě to zajímá. Byli i velcí spisovatelé a chtěli psát pro děti, ale nedokázali to, prostě ty děti ani neznali. Možná by se to dalo vyjádřit vážněji: kdo píše pro děti, musí je mít rád, musí znát své řemeslo a musí mít co říci. Možná, že to je to tajemství.

Dá se říci, že vaše knihy mají hodně autobiografických prvků?
Každá. Už tím, že jsem je napsal, což nevychází samo sebou přímo z mé autobiografie, ale z toho, co ve mně je. Mnoho prvků je z mých dětských let a také z Liberce, Ještědu, Jizerských hor…

Tímto rozhovorem ale kontakt s Otriedem Preusslerem neskončil a dál jsme zůstávali v písemném styku, občas své pozdravy tlumočil přes svého libereckého přítele Ervína Šolce. Preussler byl dlouhodobě nemocný se srdcem strádal cukrovou a nadváhou, ale zdravá mysl a optimismus mu zůstávaly. Od roku 2010 žil v domově seniorů v Prien am Chiemsee na břehu nádherného jezera, kde 18. února 2013 skonal.

Ještě před smrtí byl oceněn řadou cen, mimo jiné prestižním Bavorským Maxmiliánových záslužným řádem pro vědu a umění.
Řada Preusslerových předloh se dočkala dramatizace pro loutková divadla i inscenace s živými herci, a to i v Čechách. Jen deset dní po Preusslerově skonu uvedlo 28. února pražské Národní divadlo světovou premiéru baletu Čarodějův učeň v choreografii Jana Kodeta. A právě hlavní roli Krabata ztvárnil liberecký rodák Ondřej Vinklát, syn autora článku.

Následující rok, 3. listopadu 2014, jsme s Ervínem Šolcem připravili do Krajské vědecké knihovny v Liberci celovečerní pořad o životě a díle Otfrieda Preusslera, který byl veřejností hojně navštíven.
Vloni na podzim se v liberecké knihovně uskutečnila jako připomínka sta let od narození významného literáta odborná konference. O procházce po místech, která se váží k Preusslerovu libereckému období let 1923 až 1942, se dočtete níže.

Procházka po Liberci aneb kudy chodil spisovatel Otfried Preussler?

Pracovníci liberecké Krajské vědecké knihovny Mgr. Františka Dudková Párysová a Mgr. Marek Sekyra právě u příležitosti Preusslerových nedožitých stých narozenin připravili vycházku, která zájemce provádí po městských lokalitách spojených s proslulým spisovatelem-pohádkářem. No, a já si ji chtěl s jejími tvůrci také projít.

Sešli jsme se v Krajské vědecké knihovně, odkud nás Františka s Markem vedou k nedalekému domu v Sokolské ul. 755/47, kde se Otfried 20. října 1923 narodil. Sympatická knihovnice Františka se ujímá slova a objasňuje: „Otfriedovi rodiče byli Ernestine a Josef Syrowatkovi a k přejmenování na Preussler došlo až roku 1941. Před Otfriedem se jim narodila holčička Liselotte, ale ta hned po narození v květnu 1922 zemřela. Po Otfriedovi přišel ještě na svět v roce 1927 bratr Wolfhart. Rodina zde žila i s babičkou Dorou, matkou otce, v letech 1921–28,“ uzavírá Františka.

Přesouváme se na Husovu třídu k domu čp. 254/50, kam se Syrowatkovi přestěhovali na léta 1929–33, a kde poblíž ve Fučíkově ul. 13 bydlela i druhá babička Ernestine Tscherwenka.

Následuje zastávka u dnešní Základní školy 5. května. V rozměrné budově se vyučovalo již před válkou a obecná škola se jmenovala Rudolfschule. „Malý Otfried to měl z domova do školy asi 700 m,“ začíná své vyprávění Františka a pokračuje, „do první třídy nastoupil v roce 1929 a pětiletou školní docházku dokončil roku 1934. Prý se učil velmi dobře a neměl žádné kázeňské problémy, což se dá vysvětlit tím, že rodiče dobře znali zdejší pedagogy, neboť byli sami učitelé. Matka vyučovala němčinu, zeměpis a dějepis a otec působil na sousedním Vzdělávacím ústavu pro učitele, současně se věnoval vlastivědnému bádání a spisovatelství,“ uzavírá Františka a navrhuje se přesunout ke gymnáziu, kde Otfried pokračoval ve vzdělávání v letech 1934–42.

Tentokrát si před bývalým Německém státním gymnáziem v Hálkově 6, kde v objektu sídlí Technická univerzita Liberec, bere slovo Marek. „Zde Otfried navštěvoval osmileté gymnázium, prospíval s vyznamenáním a během studia již začal s literárními pokusy. Zkoušel psát poezii, a kromě ní napsal i kontroverzní román, v němž skupina chlapců z Hitlerjugend jede pomáhat na dožínkový tábor. Dva dny po maturitě narukoval do války, neboť se dobrovolně přihlásil k vojenské službě,“ vysvětlil Marek následný Preusslerův životní úděl.

Zbývá nám navštívit ještě poslední bydliště Otfrieda Preusslera. Zajíždíme tedy do městské části, která se jmenuje Kristiánov, na sídliště Králův Háj, a slova se ujímá Františka: „V dnešní Čapkově 12, si v roce 1934 koupili Otfriedovi rodiče domek. Nové zástavbě se tehdy říkalo „břidličnatá vesnička“ (Schieferdörfl), neboť domky měly z břidlice střechy a obložení stěn. Dům stojí v blízkosti liberecké přehrady, jejíž levou stráň tvoří lesík, a na dohled odsud jsou lesnaté svahy Jizerských hor. Právě v tomto prostředí jedenáctiletý vnímavý a bystrý Otfried prožíval své dětství a dospívání. Jako devatenáctiletý mladík opustil v roce 1942 svůj domov, ale ještě před odchodem na frontu se stačil zasnoubit s Annelies, s níž se mohl oženit až po mnoha letech odloučení. Sem se již nikdy nevrátil, protože rodina byla po roce 1945 odsunuta do Německa.“

Vycházku po místech spojených se spisovatelem Otfriedem Preusslerem končíme tam, kde začala, u liberecké knihovny. Loučíme s ochotnými průvodci Františkou a Markem, který ještě vysloví pozvánku do knihovny: „Naše knihovna rozhodně stojí za návštěvu, zapůjčit si tu lze některý z 54 výtisků Preusslerových knih v němčině a z 23 výtisků přeložených do českého jazyka,“ spokojeně se usmívá Marek.

Je třeba ještě zmínit, že z bohatého Preusslerova literárního díla jsou v Čechách vůbec nejznámější pohádkové příběhy: Malá čarodějnice (Die kleine Hexe), Vodníček (Der kleine Wassermann), Loupežník Hotzenplotz (Der Räuber Hotzenplotz), které ti malí znají i z animovaných televizních Večerníčků kreslíře Zdeňka Smetany.

Preussler se od šedesátých let 20. století velmi často vracel do míst svého libereckého mládí, podnikal výlety do Jizerských i Lužických hor nebo do Krkonoš. Proto se náměty a děje některých jeho knih odehrávají přímo v Libereckém kraji, např. Anděl v Kulichu (Der Engel mit der Pudelmütze), Útěk do Egypta přes Království české (Die Flucht nach Ägypten) nebo Moje knížka o Krakonošovi (Mein Rübezahlbuch). Znamenitě pak zpracoval dávný příběh, lužickosrbskou legendu ze 17. století o Krabatovi, v češtině kniha vyšla pod názvem Čarodějův učeň, a právě podle Preusslerovy předlohy byl německými filmaři natočen úspěšný celovečerní film Krabat.

Aby ani Liberečané na svého slavného rodáka nezapomněli, zrodila se iniciativa umístit Otfriedu Preusslerovi na domek v Čapkově ul. 12 pamětní desku.