Stojíme na malém parkovišti na spojovací silnici mezi Žitavou a Löbau a zde čekáme na naší partnerku k rozhovoru. Na malé město máme tady nahoře opravdu "dobře" využitý prostor celé ulice. Zdá se, že mezi projíždějícími auty, není žádná mezera. Mokrý asfalt to ještě zhoršuje zvuky otáčejících se pneumatik a počasí můžeme přirovnat k sádře. Studené, mokré, šedé. Takže den nezačíná právě s tím pocitem, který byste chtěli mít, když berete kameru a mikrofon, abyste se setkali se zajímavým člověkem. Ale jak to tak v životě bývá ... někdy musí něco začít špatně, aby to v nás pak zanechalo pocit nadšení.

Paní Wichertová nás nejprve zavede ke „své“ Else. Už na cestě tam nám může o této dámě mnoho vyprávět. Dovídáme se, jak přijela do Žitavy, co tady dělala a proč odtud zase musela odejít. Už nám zbývá jen pár set metrů, než tam dojdeme. Jakmile jsme tam, vytáhne paní Wichertová z tašky svůj kapesník a růži, sehne se a vyčistí to, co zde po Else zbylo. Stolperstein – kámen zmizelých, připomíná tady, před chátrající budovou, tuto obyvatelku Žitavy. A jedna "nová" obyvatelka si to vzala za své poslání, se o něj starat a pečovat. Chvíli si povídáme. Rychle se dostáváme na téma zchátralých budov a prázdných míst v Žitavě. Ale paní Wichterová nikdy nekončí negativním slovem. Jak říká, podržela si pohled zvenčí. Nachází to pozitivní v maličkostech. Během našeho rozhovoru nám vypráví o všech věcech, které jako nová – Žitavačka udělala a podnikla. Jak poznala svého manžela a díky tomu přišla do Žitavy. Co si tady zamilovala a na co si musela teprve zvyknout. Ale na to se podívejte se sami.