Wir machen das schon

My už to děláme

Dojdziemy do celu

Das Buch „Wir machen das schon – Lausitz im Wandel“ porträtiert fünfzehn Menschen, die in der Lausitz leben, arbeiten und sich engagieren. Sie erzählen über ihre Erfahrungen, ihr Lebensumfeld, ihre Projekte und was sie sich für die Lausitz nach dem Strukturwandel wünschen. Es sind ganz unterschiedliche Geschichten aus Sachsen und Brandenburg, aus der Nieder- und der Oberlausitz, von Männern und Frauen, von Einheimischen, Wiederkehrern und Zugezogenen. So unterschiedlich die Erfahrungen, Ansichten und Ansätze der Porträtierten sind, es gibt eine Frage, die alle eint: Wohin geht es mit der Lausitz nach dem Ausstieg aus der Braunkohleförderung, die nicht nur einen wirtschaftlichen Wandel nach sich ziehen wird, sondern auch einen sozialen und gesellschaftlichen?

 

Etwas, womit man in der Lausitz Erfahrung hat, schließlich ist es nicht der erste Strukturwandel. Der große Unterschied zu den wirtschaftlichen und gesellschaftlichen Umbrüchen nach 1989/90 ist, dass es diesmal wirklich ein Wandel sein könnte, für den Zeit bleibt und für den 17 Milliarden Euro bereitstehen, um die Folgen zu bewältigen. Deshalb gibt es auch Raum und Zeit für Fragen: Wie wollen wir in zwanzig Jahren leben? Wie kann man die Menschen, die am Strukturwandel mitwirken möchten, einbinden? Wie unterstützt man mit den Geldern neue und innovative Ideen und Projekte? Wie schaffen wir es, dass auch unsere Kinder eine Perspektive haben und in der Lausitz bleiben?

 

Das Buch, dass im Rahmen des Projektes „Sozialer Strukturwandel und responsive Politikberatung in der Lausitz“ am Institut transformative Nachhaltigkeitsforschung in Potsdam entstand, möchten einen Anstoß geben, Fragen wie diese zu diskutieren. Wir haben das Buch zum Anlass genommen, mit Franziska Schubert zu sprechen. Franziska Schubert ist Mitglied der Fraktion Bündnis90/Die Grüne im Kreistag Görlitz und im Sächsischen Landtag und Stadträtin in Ebersbach/Neugersdorf, wo sie wohnt. Sie wurde in Löbau geboren, studierte in Osnabrück und Budapest und forschte der Universität Dresden zu der Entwicklung von Grenzregionen, Stadt- und Regionalentwicklung und der Umgang mit demographischem Wandel in Ostdeutschland und Osteuropa, ehe sie wieder in die Oberlausitz zurückkehrte.

 

Franziska Schubert ist eine der Porträtierten aus dem Buch und setzt sich für mehr Bürgerbeteiligung im Strukturwandel ein. Wir haben mit ihr darüber gesprochen, wie das gelingen kann und welche Herausforderungen es in der Oberlausitz gibt.

 

Franziska Schubert (Pressefoto: Matthias Gahmann)

 

Christine Herntier, Bürgermeisterin von Spremberg, sagte: Es müssen vor allem junge Menschen angesprochen werden, sonst sind die Milliarden, die für den Strukturwandel bereitstehen, verplempert. Wie kann man die Oberlausitz enkeltauglich machen?

Die Jugendlichen sollten ernsthaft in die Entscheidungsprozesse einbezogen werden. Wir sollten Formate schaffen, die Lust machen, sich zu engagieren. Es gibt bereits verschiedene Ansätze, wie zum Beispiel das Projekt „Lausitz mit Zukunft“, wo Dresdner Schüler ein Modell für mehr Bürgerbeteiligung entworfen haben. Wir bräuchten außerdem einen Kinder- und Jugendrat, der nicht nur berät, sondern auch ein Stimmrecht hat. Im Moment passiert da leider viel zu wenig. Ich habe außerdem die Befürchtung, dass Ideen und Projekte abseits des regionalen politischen Mainstreams, wie zum Beispiel Klimaprojekte, nicht gerade mit offenen Armen empfangen und deshalb gar nicht umgesetzt werden.

 

Im Buch sprechen Sie von einem ungesunden Opportunismus und gutsherrenartigem Gebaren politischer Verantwortungsträger:innen. Ist das der Grund, warum bürgerschaftliches Engagement von vornherein in eine bestimmte Richtung gelenkt oder gleich abgewiegelt wird?

Das Geld für den Strukturwandel wird über die Kommunen und Gemeinden verteilt.  Diese melden auch die Projekte bzw. haben sie die teilweise auch schon gemeldet. An welcher Stelle Bürgerinnen und Bürger direkt einwirken können, ist derzeit nicht ersichtlich. Meinungsäußerung und ernstgenommene Beteiligung sind zwei paar Schuhe. Es gibt eine gewisse Angst vor Transparenz und Beteiligung. Bisher wurde in der Verwaltung schon nach dem Motto entschieden: Zuviele Köche verderben den Brei, wir machen das so, wie wir das für richtig halten. Das wirkt wie aus der Zeit gefallen. Bei vielen Menschen entsteht so das Gefühl, dass es keinen Sinn hat, sich zu engagieren, da man mit seinen Ideen ohnehin nicht zu Wort kommt. Durch solche Entscheidungen von oben verspielt man das Vertrauen und erzeugt Resignation, da sich die Menschen nicht ernstgenommen fühlen. So nimmt man nicht nur den Jugendlichen den Mut, aktiv an Veränderungen mitzuarbeiten. Und damit verliert man Leute, die in der Zukunft Verantwortung übernehmen könnten.

 

Wie kann man das ändern?

Ein Ansatz ist, Öffentlichkeit herzustellen. Wir möchten die Menschen dazu ermutigen, ihr öffentliches Fragerecht in Stadtrats- und Gemeindesitzungen sowie in den Kreistagen zu nutzen. Eine andere Idee wäre ein Vertreter:innenrat, ähnlich wie bei den Geschworenengerichten in den USA. Dort werden die Mitglieder entsprechend dem Querschnitt der Gesellschaft ausgelost. Warum nicht so einen Rat etablieren, der bei Entscheidungen über Projekte für den Strukturwandel einbezogen wird? Das ist doch jetzt eine gute Möglichkeit, das mal zu probieren. Davon abgesehen brauchen wir einen Meinungsaustausch jenseits klassischer Strukturen, damit man an Fragestellungen auch mal kreativ oder spielerisch herangehen kann.

 

Warum glaubt die Mehrheit der Menschen offenbar nicht daran, dass ein erfolgreicher Strukturwandel gelingen kann?

Leider hält hängt das Denken zum Teil noch in den 70iger Jahren fest und setzt stark auf ländlichen Wegebau, übersetzt: Straßen. Da würde ich mir eine kritischere Reflexion bei Entscheidungsträger wünschen, was zeitgemäße Infrastruktur bedeutet, auch unter Nachhaltigkeitsaspekten, denn Wegebau allein bringt unsere Region nicht voran.

Wir sollten in nachhaltigen Strukturen denken. Demografisch gesehen schrumpft unsere Region und der Straßenbau ist für den individuellen Autoverkehr gemacht. Das Geld könnte vielleicht sinnvoller in die Reaktivierung von Bahnstrecken investiert werden.

 

Das politische Klima in unserer Region ist schwierig und nicht durch eine große Vielfalt geprägt, sagen sie in dem Buch. Öffentliche Diffamierungen, Drohungen und Gewalt gehörten zu den Methoden der Rückwärtsgewandten. Warum sollte man dann in die Oberlausitz (zurück-)kommen?

Man kann es einfach so sagen: Das, was sich am Sonntag an der B96 abspielt, ist ein negativer Standortfaktor. Das politische Klima in der Oberlausitz ist konservativ bis rechtskonservativ, es gibt wenig Bewusstsein für den Wert von Vielfalt und Diversität. Menschen, die sich dafür einsetzen, dass es anders wird, denken oft, sie wären allein, weil die anderen lauter sind. Wir müssen zeigen, dass es hier auch etwas anderes gibt, zum Beispiel durch Gastbeiträge oder Lesermeinungen oder einfach gute Beispiele, was hier möglich ist. Wenn man möchte, dass Menschen zurückkommen oder neu in die Oberlausitz ziehen, muss man außerdem dafür sorgen, dass es Freiräume gibt, die gestaltet werden können. Wir brauchen Menschen, die die Region voranbringen möchten und können dafür sorgen, dass sie mit ihrem Engagement nicht auflaufen. Nur so kann sich etwas bewegen. Wenn Verwaltungsstrukturen ihr Ding weiterhin über die Köpfe der Menschen durchzieht wie bisher, frustriert das selbst Hartgesottene. Je öfter engagierte Menschen schlechte Erfahrungen machen und mit dem Kopf gegen die Wand rennen, um so weniger werden sie sich zukünftig in die Entwicklung der Region einbringen. Das kann sich unsere Region nicht leisten.

 

Wird sich das ändern, wenn junge Leute in politische Ämter nachrücken?

Der Generationswechsel, den wir dafür brauchen, kommt nicht von allein. Wir brauchen Menschen, die Bestandteil des Wechsels sein möchten, die eine klare Haltung haben, die sie in die alten Strukturen hineintragen. Es gibt ja Vorstellungen und Visionen, wie das gelingen kann. Ich denke da zum Beispiel an die „University for Future“, die wir gerade mit der Hochschule Zittau/Görlitz entwickeln, wo es darum geht, junge Leute, die hier studieren, auch hier zu verwurzeln. Und die Kulturhaupstadtbewerbung Zittaus hat ja gezeigt, dass man die Menschen aus der Region für gemeinsame Ziele und Visionen begeistern kann. Allerdings ist heute noch so, dass man sich dafür rechtfertigen muss, wenn man für etwas ist – für eine gesunde Umwelt, für eine offene Gesellschaft. Die, die gegen alles sind, müssen sich nicht rechtfertigen. So sieht politischer Mainstream hier aus. Zu oft noch werden Jene geschützt und gefördert, die nicht dem Gemeinwohl nach handeln. Dabei geht es doch darum, besprechbar zu machen, wie wir hier zukünftig zusammenleben wollen. Und das Thema Gemeinwohl und Gemeinschaft ist dabei essentiell. Auch für ein zeitgemäßes, offenes Verständnis von Heimat.

 

Weitere Beispiele und Ansätze, wie das gelingen kann, finden sich im Buch. „Wir machen das schon – Lausitz im Wandel erschien im Februar 2021 im Verlag CH. Links und kann unter anderen im Online-Shop der Buchhandlung Buchkrone in Zittau bestellt werden.

 

Kniha „My už to děláme - Lužice v proměnách“ prezentuje patnáct lidí, kteří v Lužici žijí, pracují a angažují se. Mluví zde o svých zkušenostech, prostoru kde žijí, jejich projektech a o tom, co by si přáli pro Lužici po strukturální změně. Jsou to velmi odlišné příběhy ze Saska a Braniborska, z Dolní a Horní Lužice, od mužů a žen, od místních, od těch kdo se vrátili i od nově příchozích. Přes odlišnost zkušeností, názorů a přístupů respondentů je zde jedna společná otázka: Kam směřuje Lužice po ukončení těžby hnědého uhlí, což povede nejen k ekonomickým, ale také k sociálním a společenským změnám?

 

Je to nakonec něco, s čím máme v Lužici zkušenosti, nejde o první strukturální změnu. Velký rozdíl oproti hospodářskému a sociálnímu přelomu po letech 1989/90 spočívá v tom, že tentokrát by se mohlo skutečně jednat o změnu, na kterou zbývá čas a pro kterou je k dispozici 17 miliard eur na řešení jejich následků. Proto je také čas a prostor pro otázky: Jak chceme žít za dvacet let? Jak je možné zapojit lidi, kteří se chtějí podílet na strukturálních změnách? Jak využít peníze na podporu nových a inovativních nápadů a projektů? Jak zajistit, aby zde měly perspektivu i naše děti a zůstaly v Lužici?

 

Kniha, která byla vytvořena v rámci projektu „Sociální strukturální změny a poradenství v oblasti politiky v Lužici“ v „Institutu pro výzkum transformativní udržitelnosti v Postupimi“, by chtěla dát podnět k diskusi o podobných otázkách. Knihu jsme brali jako podmět promluvit si s Franziskou Schubertovou. Franziska Schubert je členkou parlamentní skupiny Bündnis90 / Die Grüne v Görlitz a Saského zemského parlamentu a městské rady v Ebersbachu / Neugersdorfu, kde žije. Narodila se v Löbau, studovala v Osnabrücku a Budapešti a před návratem do Horní Lužice se věnovala výzkumu rozvoje příhraničních regionů, měst a regionálnímu rozvoji a řešení demografických změn ve východním Německu a východní Evropě na univerzitě v Drážďanech.

 

Franziska Schubert je jednou z osob prezentovaných v knize a zasazuje se o větší účast občanů v procesu strukturálních změn. Mluvili jsme o tom, jak toho lze dosáhnout a jaké výzvy vidí v Horní Lužici.

 

Franziska Schubert (Pressefoto: Matthias Gahmann)

 

Christine Herntier, starostka ze Sprembergu, řekla: „ Především to musí oslovit mladé lidi, jinak budou ty miliardy, které jsou k dispozici pro strukturální změny, vyhozené z okna. Jak můžeme změnit Horní Lužici, aby byla vhodná i pro naše vnoučata?

Mladí lidé by měli být vážně zapojeni do rozhodovacího procesu. Měli bychom vytvořit formáty, díky nimž se lidé chtějí zapojit. Existují již různé přístupy, například projekt „Lužice s budoucností“, kde drážďanští studenti navrhli model pro větší zapojení občanů. Potřebujeme také radu dětí a mládeže, která nejen radí, ale má také volební právo. V tuto chvíli se bohužel děje příliš málo. Rovněž se obávám, že nápady a projekty mimo regionální politický mainstream, jako jsou projekty v oblasti klimatu, nejsou přijímány s otevřenou náručí, a proto nebudou vůbec realizovány.

 

V knize hovoříte o nezdravém oportunismu a panském chování politických vůdců. Je to důvod, proč je občanská angažovanost od začátku řízena určitým směrem nebo hned zamítnuta?

Peníze na strukturální změnu jsou rozděleny mezi obce a komunity. Ty také přihlašují projekty nebo některé z nich již nahlásili. V současné době není jasné, jak a kde se mohou občané přímo zapojit. Vyjádření názoru a vážně brané zapojení jsou dvě různé věci. Existuje jistá obava z transparentnosti a zapojení. Doteď bylo v rámci státní správy rozhodováno podle hesla: „Příliš mnoho kuchařů kazí kaši“, děláme to tak, jak to považujeme za správné. Vypadá to, jako by to vypadlo z doby. U mnoha lidí to vytváří pocit, že nemá smysl se do tohoto procesu zapojovat, protože se se svými nápady stejně nedostanou ke slovu. Takováto rozhodnutí ze shora hazardují s důvěrou a vedou k rezignaci, protože lidé nemají pocit, že jsou bráni vážně. A to bere, nejen mladým lidem, odvahu se aktivně zapojit do práce na změnách. A tím ztrácíme lidi, kteří by v budoucnu mohli převzít odpovědnost.

 

Jak je to možné změnit?

Jednou z možností je vytváření publicity. Rádi bychom povzbudili lidi, aby využili své veřejné právo klást otázky na zasedáních městských zastupitelstev a zasedáních obcí, jakož i v krajských zastupitelstvech. Dalším nápadem by byla rada zástupců, obdobná jako je porota u soudů v USA. Tam jsou členové vybráni podle průřezu společnosti. Proč nezřídit takovou radu, která by se podílela na rozhodování o projektech strukturálních změn? Nyní je dobrá příležitost to vyzkoušet. Kromě toho potřebujeme výměnu názorů, která jde nad rámec tradičních struktur, abychom mohli k otázkám také někdy přistupovat kreativně nebo hravě.

 

Proč většina lidí zjevně nevěří, že strukturální změna může být úspěšná?

Bohužel je myšlení stále ještě částečně uvězněné v 70. letech a do značné míry staví na výstavbě venkovských cest, přeloženo: silnic. Tady bych si přála, aby činitelé s rozhodovací pravomocí uvažovali kritičtěji o tom, co znamená moderní infrastruktura, a to i z hlediska udržitelnosti, protože stavba silnic sama o sobě náš region kupředu neposune.

Měli bychom uvažovat ve smyslu udržitelných struktur. Z demografického hlediska se náš region zmenšuje a stavba silnic je vytvořena pro individuální automobilovou dopravu. Peníze by se možná mohly rozumněji investovat do reaktivace železničních tratí.

 

V knize říkáte, že politické klima v našem regionu je obtížné a nevyznačuje se velkou rozmanitostí.  Veřejné pomluvy, vyhrožování a násilí patří k metodám těch, kdo se přiklánějí k minulosti. Proč by se tedy měl člověk vrátit (zpět) do Horní Lužice?

Můžete to vyjádřit jednoduše takto: To, co se děje v neděli na B96, je negativní faktor umístění. Politické klima v Horní Lužici je konzervativní až pravicově konzervativní, je málo povědomí o hodnotě rozmanitosti a diverzity. Lidé, kteří se snaží o to, aby došlo ke změnám, si často myslí, že jsou sami, protože ostatní jsou hlasitější. Musíme ukázat, že zde existuje i něco jiného, ​​například prostřednictvím příspěvků hostů nebo názorů čtenářů nebo jednoduše dobrých příkladů toho, co je zde možné. Pokud chceme, aby se lidé vrátili nebo se přestěhovali do Horní Lužice, musíte také zajistit, aby existovaly volné prostory, které je možné přetvářet. Potřebujeme lidi, kteří chtějí vést region kupředu a můžou se postarat o to, aby si se svou angažovaností nenaběhli. Jedině tak se může něco pohnout. Pokud budou správní struktury i nadále dělat věci nad hlavami lidí jako dříve, tak to frustruje i ty nejodolnější. Čím více budou mít odhodlaní lidé špatné zkušenosti a naběhnou si hlavou proti zdi, tím méně se budou v budoucnu podílet na rozvoji regionu. A to si náš region nemůže dovolit.

 

Změní se to, když se mladí lidé budou angažovat v politických funkcích?

Generační změna, kterou k tomu potřebujeme, nenastane sama o sobě. Potřebujeme lidi, kteří chtějí být součástí změny, kteří mají jasný postoj, který vnesou do těch starých struktur. Existují nápady a vize, jak toho lze dosáhnout. Mám na mysli například „University for Future  - Univerzitu pro budoucnost“, kterou v současné době rozvíjíme s Vysokou školou Zittau / Görlitz, jejímž cílem je mladé lidi, kteří zde studují, zde také zakořenit. A nominace Zittau na“ Evropské město kultury“ ukázala, že je možné lidi z regionu nadchnout pro společný cíl i vize. Stále však platí, že se musíte neustále ospravedlňovat, pokud jste pro něco - pro zdravé prostředí, pro otevřenou společnost. Ti, kdo jsou proti všemu, se ospravedlňovat nemusí. Takhle zde vypadá mainstreamová politika. Ještě stále jsou často chráněni a podporováni ti, kteří nejednají v souladu se společným blahem. Přičemž jde přeci o to, aby bylo možné diskutovat o tom, jak zde chceme v budoucnu společně žít. A téma společného dobra a společenství je přitom zásadní. Také pro současné, otevřené chápání domoviny.

 

Další příklady a přístupy, jak je tohoto možné dosáhnout, lze najít v knize. „My už to děláme - Lužice v proměnách”, která vyšla v únoru 2021 v nakladatelství „ Verlag CH. Links“ a kterou lze mimo jiné objednat v Online-Shop der Buchhandlung Buchkrone in Zittau.

Książka „Dojdziemy do celu - Łużyce w okresie transformacji” przedstawia piętnaście osób, które żyją, pracują i są zaangażowane w Łużycach. Opowiadają o swoich doświadczeniach, środowisku, w którym żyją, swoich projektach i o tym, jak według nich mają wyglądać Łużyce po zmianach strukturalnych. Są to bardzo różne historie z Saksonii i Brandenburgii, z Dolnych i Górnych Łużyc, mężczyzn i kobiet, miejscowych, osób powracających i napływowych. Jak różne mogą być doświadczenia, poglądy i opinie przedstawionych osób, tak jedno pytanie łączy wszystkie te osoby: jakie zmiany gospodarcze, społeczne i socjalne w przyszłości Łużyc pociągnie za sobą zaprzestanie wydobycie węgla brunatnego?

 

To coś, z czym Łużyczanie mają doświadczenie, w końcu to nie pierwsza zmiana strukturalna. Różnica w stosunku do wstrząsów gospodarczych i społecznych po 1989/90 polega na tym, że tym razem naprawdę może to być przełom, na który jest jeszcze czas i na którą przeznaczono 17 miliardów euro, aby poradzić sobie z konsekwencjami.  Dlatego jest też miejsce i czas na pytania: Jak chcemy żyć za dwadzieścia lat? Jak możemy zaangażować ludzi, którzy chcą być uczestnikami zmian strukturalnych? Jak możemy wykorzystać fundusze do wspierania nowych i innowacyjnych pomysłów i projektów? Jak możemy zapewnić, aby nasze dzieci również miały perspektywy i pozostały na Łużycach?

 

 Książka, która powstała w ramach projektu " Socjalne zmiany strukturalne i responsywnne doradztwo polityczne na Łużycach" w Instytucie Badań nad Transformatywnym Zrównoważonym Rozwojem w Poczdamie (Institut für transformative Nachhaltigkeitsforschung), ma na celu dostarczenie impulsu do dyskusji nad takimi pytaniami. Książka stała się dla nas okazją do rozmowy z Franziską Schubert.

Franziska Schubert jest członkinią grupy parlamentarnej Bündnis90/Die Grüne w Radzie Powiatu Görlitz i saksońskim Landtagu oraz radną miejską w Ebersbach/Neugersdorf, gdzie mieszka. Urodziła się w Löbau, studiowała w Osnabrück i Budapeszcie, a przed powrotem na Górne Łużyce prowadziła badania na Uniwersytecie Drezdeńskim nad rozwojem obszarów przygranicznych, miast i regionów oraz problematyką zmian demograficznych we wschodnich Niemczech i Europie Wschodniej.

 

Franziska Schubert  prowadzi kampanię na rzecz większego udziału obywateli w zmianach strukturalnych i jest jedną z osób przedstawionych w książce. Rozmawialiśmy z nią o tym, co zrobić, by zmiany te się udały i jakie wyzwania stoją przed Górnymi Łużycami.

 

Franziska Schubert (Pressefoto: Matthias Gahmann)

 

Christine Herntier, burmistrz Sprembergu, powiedziała: "Należy zainteresować tą kwestią przede wszystkim młodych ludzi, w przeciwnym razie miliardy, które są dostępne na zmiany strukturalne, zostaną zmarnowane.  Jak przystosować Górne Łużyce dla wnuków?

Młodzi ludzie powinni być poważnie zaangażowani w procesy decyzyjne. Powinniśmy tworzyć formaty, które sprawią, że będą chcieli się zaangażować. Już istnieją różne inicjatywy, takie jak projekt "Łużyce z przyszłością", w ramach którego drezdeńscy uczniowie opracowali model większego zaangażowania obywatelskiego. Potrzebujemy także Radę Dzieci i Młodzieży, która nie tylko będzie doradzać, ale także będzie miała prawo głosu. Niestety, w chwili obecnej dzieje się zdecydowanie zbyt mało. Obawiam się również, że pomysły i projekty spoza głównego nurtu polityki regionalnej, takie jak projekty klimatyczne, nie są przyjmowane z otwartymi ramionami i dlatego nie są w ogóle realizowane.

 

W swojej książce mówi Pan o niezdrowym oportunizmie i lordowskim zachowaniu przywódców politycznych. Czy to jest powód, dla którego zaangażowanie obywatelskie jest od początku kierowane w określoną stronę lub od razu odrzucane?

Pieniądze na zmiany strukturalne są rozdzielane przez gminy i miasta.  Oni też zgłaszają projekty lub w niektórych przypadkach już je zgłosili. W chwili obecnej nie jest jasne, na co obywatele mogą mieć bezpośredni wpływ. Wyrażanie opinii a poważny udział to dwie różne rzeczy.  Istnieje pewna obawa przed transparentnością i uczestnictwem. Dotychczas decyzje w administracji były podejmowane zgodnie z hasłem: Zbyt wielu kucharzy może popsuć rosół, zrobimy to tak, jak uważamy za stosowne. Wydaje się to nieaktualne. Daje to wielu ludziom poczucie, że nie ma sensu się angażować, bo ich pomysły i tak nie zostaną wysłuchane.   Przez odgórne podejmowanie decyzji traci się zaufanie i wywołuje rezygnację, ponieważ ludzie nie czują się traktowani poważnie. Takie postępowanie odbiera nie tylko młodym odwagę do aktywnego zaangażowania się w działania na rzecz zmian. W ten sposób tracimy ludzi, którzy w przyszłości mogliby wziąć na siebie odpowiedzialność.

 

Jak można to zmienić?

Jednym z sposobów jest promocja. Zachęcamy do korzystania z publicznego prawa do zadawania pytań podczas posiedzeń rad miejskich i gminnych oraz rad powiatowych. Innym pomysłem byłaby reprezentatywna rada, podobna do ławy przysięgłych w USA. Tam członkowie są losowani według przekroju społeczeństwa. Dlaczego właśnie teraz nie powołać takiej rady, która byłaby zaangażowana w podejmowanie decyzji dotyczących projektów zmian strukturalnych? Jest to dobra okazja, aby spróbować. Poza tym potrzebujemy wymiany opinii poza tradycyjnymi strukturami, abyśmy mogli podejść do problemów w sposób kreatywny lub oparty na formie zabawy.

 

 

Dlaczego większość ludzi najwyraźniej nie wierzy, że zmiana strukturalna może się powieść?

Niestety, myślenie to nadal częściowo tkwi w latach 70. i opiera się w dużej mierze na budowie ulic wiejskich, w tłumaczeniu: dróg. Chciałabym, aby decydenci bardziej krytycznie zastanowili się nad tym, co oznacza nowoczesna infrastruktura, także z perspektywy systematycznego rozwoju, ponieważ sama budowa dróg nie zapewni naszemu regionowi postępu. Powinniśmy myśleć w kategoriach zrównoważonych struktur. Demograficznie nasz region się kurczy, a drogi budowane są z myślą o indywidualnym ruchu samochodowym. Być może pieniądze te można by sensowniej zainwestować w reaktywację linii kolejowych.

 

Klimat polityczny w naszym regionie jest trudny i nie charakteryzuje się dużą różnorodnością – pisze Pani w książce. Publiczne oszczerstwa, groźby i przemoc należały do metod ludzi wstecznych. Dlaczego więc warto wracać na Górne Łużyce?

Można to ująć tak: to co się dzieje w niedzielę na B96 jest czynnikiem, który nie zachęca do osiedlania się tutaj. Klimat polityczny na Górnych Łużycach jest konserwatywny do prawicowo-konserwatywnego, świadomość różnorodności i odmienności jest niewielka. Ludzie, którzy pracują nad tym, by coś zmienić, często myślą, że są sami, bo inni są głośniejsi. Musimy pokazać, że jest tu coś jeszcze, na przykład poprzez wypowiedzi gości, opinie czytelników lub po prostu dobre przykłady tego, co jest tu możliwe. Jeśli chce się, aby ludzie wracali lub przeprowadzali się na Górne Łużyce, trzeba również zadbać o to, aby istniały otwarte przestrzenie, które można kreować.  Potrzebujemy ludzi, którzy chcą pchnąć ten region naprzód i będą pewni, że ich zaangażowanie nie osiądzie na mieliźnie. Jest to jedyny sposób, aby ruszyć z miejsca. Jeśli struktury administracyjne nadal będą robić swoje ponad głowami ludzi, jak to miało miejsce do tej pory, to będzie to frustrować nawet twardo stąpających po ziemi.  Im częściej zaangażowani oywatele będą mieli złe doświadczenia i wpadną na mur, tym mniej będą się angażować w przyszłościowy rozwój tego terenu. Nasz region nie może sobie na to pozwolić.

 

Czy to się zmieni, gdy młodzi ludzie awansują na stanowiska polityczne?

Zmiana pokoleniowa, której potrzebujemy, nie przyjdzie sama z siebie. Chcemy ludzi, którzy pragną być częścią zmiany, z jednoznaczną postawę, którą przeniosą do starych struktur. Istnieją pomysły i wizje tego, jak może się to udać. Mam tu na myśli na przykład "University for Future", który obecnie rozwijamy wraz z Hochschule Zittau/Görlitz, a którego celem jest przekonanie młodych, studiujących tu ludzi, żeby zapuścili korzenie w tym regionie. A kandydatura Zittau na Stolicę Kultury pokazała, że tutejsi mieszkańcy dają się zainspirować wspólnymi celami i wizjami.  Jednak do dziś jest tak, że trzeba się usprawiedliwiać, jeśli jest się za czymś - za zdrowym środowiskiem, za otwartym społeczeństwem. Ci, którzy są przeciwni wszystkiemu, nie muszą się usprawiedliwiać. Tak właśnie wygląda tutaj polityczny mainstream. Zbyt często ci, którzy nie kierują się wspólnym dobrem, są chronieni i promowani.  Chodzi o to, aby umożliwić dyskusję na temat tego, jak chcemy wspólnie żyć w przyszłości. A temat dobra ogólnego i wspólnoty jest tu kluczowy. Również dla współczesnego, otwartego rozumienia naszej małej ojczyzny.

 

Dalsze przykłady i koncepcje, jak to się może udać, można znaleźć w książce „Dojdziemy do celu - Łużyce w okresie transformacji”, która ukazała się w lutym 2021 nakładem wydawnictwa CH Links Verlag i można ją m.in. zamówić w sklepie internetowym księgarni Buchkrone w Zittau:  Online-Shop der Buchhandlung Buchkrone in Zittau

 

D
CZ
PL