Am 24.12. bin ich mit einem Freund in Görlitz zum Mittagessen verabredet. Wir suchen nach einem Restaurant, das uns gefällt, gehen die Neißstraße hinunter und stehen unerwartet vor einer neuen Adresse: „Siebenbürgen“. Erinnerungen werden wach. Ich kenne die Region im Karpatenbogen von meinen vielen Reisen nach Rumänien gut. Das Restaurant ist an diesem besonderen Tag im Jahr gut besucht. Wir entscheiden uns für den Raum im oberen Stockwerk, bestaunen die Deckenmalereien und lassen unseren Blick schweifen. Landhausstil, ohne überladen zu sein, was dem historischen Gebäude entgegen kommt. Die Möbel in rustikaler Eiche mit klaren Linien. Grob gewebte Sitzkissen und Tischdecken aus Leinen. Die Bilder an den Wänden zeigen Varianten eines Wappens: ein Adler mit Sonne und Mond über sieben Burgen. Siebenbürgen.

Ob sie Mici haben, möchte ich wissen. Dieses Gericht aus gegrilltem Hackfleisch war auf meinen Rumänienfahrten immer ein Muss. Andere kennen ähnliche Zubereitungen unter den Namen Ćevapčići oder Ćevapi; in Bulgarien heißen die Fleischröllchen Kebaptschet und in Albanien Qebape. Wer schon in Osteuropa unterwegs war und kein Vegetarier ist, kennt diese Grillspezialität. Jeder von uns bestellt drei Mici mit Kraut.

Bis das Essen kommt, verwickeln wir Theodor Osnaga, den Inhaber, in ein Gespräch: Woher er kommt, möchten wir wissen, wie er darauf gekommen ist, ein Restaurant in Görlitz zu eröffnen und nicht in einer Großstadt – und warum er sein Restaurant „Siebenbürgen“ genannt habe.

Theodor Osnanga. Foto: Thomas Kluttig

Nein, er stamme nicht aus Siebenbürgen, sondern aus Bukarest. Und für Namen sei ein Görlitzer Finanzbeamter verantwortlich, freilich ohne es zu wissen: „Wir wussten nicht, wie wir die Gaststätte nennen sollten.“, so der Inhaber. „Wir dachten erst an ‚In 80 Tagen um die Welt‘ – weil der Film in Görlitz gedreht wurde. Und ich reise selbst sehr gern und war bereits an vielen Orten Europas. Aber irgendwie passte das auch nicht. Und dann kam mir die Idee ausgerechnet im Finanzamt. Der Verwaltungsbeamte hat mich darauf gebracht als er fragte, ob ich aus Siebenbürgen sei. Immerhin die Region in Rumänien, wo heute noch Deutsche leben. Als er mich dann nach dem Namen der Gaststätte fragte, war es entschieden: Siebenbürgen.“

Das Essen kommt. Das Fleisch ist gut gewürzt und „kross“ gegrillt. Das Kraut ist ein Direktimport aus Rumänien – es ist kein Sauerkraut in unserem Sinne, es schmeckt milder, aber trotzdem herzhaft und würzig. Ein einfaches, aber sehr leckeres Essen. Wieder werden Erinnerungen wach – an Kronstadt und an Traute und Omama und ihre Familie, die ich in den 1990er Jahren dort kennengelernt und oft besucht habe.

Währenddessen erzählt uns der Wirt, wie er darauf gekommen ist, sein Restaurant in Görlitz zu eröffnen: „Wir haben Verwandte in Bernstadt besucht, die dort seit einigen Jahren leben. Zu dem Zeitpunkt hatte ich noch nie von Görlitz gehört. Wir haben einen Ausflug hierher gemacht zu einem der Märkte, die hier im Sommer stattfinden. Die Straßen waren total voll, so voll, dass man mit dem Strom an Menschen hat mitgehen müssen. Und dann haben wir dieses Haus hier in der Neißstraße entdeckt. Das war seit längerem in Rekonstruktion und gefiel uns. Wir sind eigentlich nur aus Spaß hier herein gekommen. Ja, und das schaute gut aus. Und als ich dann hier heraufgekommen bin und ich diese uralte, wunderschön bemalte Decke hier im Obergeschoß gesehen habe, habe ich mich entschlossen, dass wir das hier machen werden.“

Ob wir einen Nachtisch möchten, werden wir gefragt. Papanași, ein Topfenknödel aus Quarkteig mit Marmelade und Sauerrahm sei eine Spezialität, die wir unbedingt probieren müssten, sagt der Wirt. „Seit wir geöffnet haben, hat sich das am meisten verkauft. Das ist ein Selbstläufer. Ich gehe mit einer Portion durch den Raum, und wenn mich die Leute mit dem Teller sehen, rufen sie mich zu sich und fragen, was das ist. Und dann laufe ich. Und irgendwann sagt der Koch, du mach mal kurz Pause, ich habe keinen Teig mehr und muss erst neuen machen.“

Papanași. Foto: Theodor Osnaga

Zum Abschied bekommen wir noch einen Țuică – einen traditionellen rumänischen Pflaumenschnaps. Der Brand ist hochprozentig und dennoch sehr geschmeidig. Und während wir in Feierabendstimmung kommen, erzählt der Wirt: „Einmal stand ich vor der Tür, als eine Familie vorbeikam. Da hat die kleine Tochter gesagt: ‚Mama, sollen wir hier essen gehen?‘ Die Mutter meint ‚Nö!‘. Da habe ich gefragt: ‚Warum nicht? Vielleicht wollen Sie mal etwas Neues probieren?‘ Da hat sie gefragt: ‚Schmeckt das denn?‘ ‚Ja, wissen Sie,‘ habe ich geantwortet, ‚ich bin der Inhaber. Ich werde jetzt nicht sagen, dass es nicht schmeckt. Da gibt es nur eine Möglichkeit: kommen Sie einfach rein und probieren es.“

S kolegy jsem si domluvil schůzku na oběd na 24.12. v Görlitz. Hledáme restauraci, která by se nám líbila, jdeme dolů po Neißstraße a najednou stojíme před novou adresou: "Sedmihradsko". Začínají se mi v hlavě probouzet vzpomínky. Z mnoha cest do Rumunska znám tuto oblast v Karpatech dobře. Restaurace je v tento zvláštní den v roce překvapivě dobře navštívená. Rozhodli jsme se pro místo v horním patře, obdivovali nástropní malby a nechali naše oči bloudit. Venkovní styl, který není přeplácaný, dobře zapadá do historické budovy. Rustikální dubový nábytek čistých linií. Hrubě tkané polštáře a lněné ubrusy. Obrázky na stěnách ukazují různé varianty erbu: orla se sluncem a měsícem nad sedmi hrady. Sedmihradsko – Transylvania.

Chtěl jsem vědět, jestli mají „mici“. Toto jídlo z grilovaného mletého ​​masa bylo vždy nezbytnou součástí mých cest po Rumunsku. Někteří znáte podobné zpracování masa pod jménem čevapčiči nebo čevapi; v Bulharsku se tyto masové špalíčky nazývají kebaptschet a v Albánii qebape. Každý, kdo cestuje po východní Evropě a není vegetarián, zná tuto grilovanou specialitu. Každý z nás si objednal tři mici se zelím.

Než bylo jídlo hotové, dali jsme se do hovoru s vlastníkem restaurace Theodorem Osnagem: Chceme vědět, odkud přišel a jak přišel na nápad otevřít si restauraci v Görlitz a ne v nějakém velkém městě – a proč se jeho restaurace jmenuje „Sedmihradsko".

Theodor Osnaga. Foto: Thomas Kluttig

Ne, nepochází ze Sedmihradska, ale z Bukurešti. A za jméno je zodpovědný daňový úředník z Görlitz, který o tom nemá ani ponětí: "Nevěděli jsme, jak máme pojmenovat naší restauraci," říká majitel. "Nejprve jsme přemýšleli o názvu „Za 80 dní okolo světa“ – protože se tento film točil tady v Görlitz. A já sám rád hodně cestuji a byl jsem na mnoha místech v Evropě. Ale nějak to nesedělo. A pak mě to napadlo zrovna ve chvíli, kdy jsem byl na finančním úřadě. Navedl mě na to finanční úředník, když se mě zeptal, jestli jsem ze Sedmihradska. To je koneckonců region v Rumunsku, kde ještě dnes žijí Němci. A když se mě pak zeptal na název restaurace, bylo rozhodnuto: Sedmihradsko."

Přináší nám jídlo. Maso je dobře ochucené a do "křupava" ugrilované. Zelí je dovezené přímo z Rumunska – není to kysané zelí tak, jak jej známe zde. Chutná jemněji, ale přesto má výraznou kořeněnou chuť. Jednoduché, ale velice dobré jídlo. Znovu se probouzejí vzpomínky – na Traute a Omama a jejich rodiny z Kronstadtu, které jsem tam v 90. letech poznal a často je pak navštěvoval.

Mezitím nám vypráví hostinský, jak přišel na nápad, otevřít si restauraci v Görlitz: „Navštívili jsme příbuzné v Bernstadtu, kteří tam žijí již několik let. Do té doby jsem o Görlitz nikdy neslyšel. Jeli jsme sem na výlet na jeden z trhů, které se zde konají v létě. Ulice byly tak přeplněné, že jsme museli jít s proudem lidí. A pak jsme objevili tento dům v Neißstraße. Byl dlouho v rekonstrukci a nám se líbil. Ve skutečnosti jsme sem přišli za zábavou. Ano, ale tohle vypadalo dobře. A když jsem pak přišel sem do patra a uviděl tu ten starý krásně malovaný strop, tak jsem se rozhodl, že to uděláme tady. "

Zeptal se nás, jestli chceme dezert. Papanași, kynutý knedlík z tvarohového těsta s marmeládou a zakysanou smetanou je specialitou, kterou musíte rozhodně ochutnat, říká pronajímatel. "Od chvíle, kdy jsme se otevřeli, se jich prodalo nejvíc ze všeho. Je to hit. Když jdu po místnosti s porcí v ruce a lidé uvidí, co mám na talíři, volají mě k sobě a ptají se, co to je. A pak běhám. A v určitém okamžiku mi řekne kuchař: dej si na chvíli pauzu, nemám těsto a musím nejprve udělat nové."

Papanași. Foto: Theodor Osnaga

Na rozloučení dostaneme ještě tuică – tradiční rumunskou slivovici. Je vysokoprocentně vypálená, ale přesto jemná. A když se dostaneme do nálady, hostinský vypráví: "Jednou jsem stál přede dveřmi, když šla okolo jedna rodina. Malá dcerka řekla: "Mami, můžeme jíst tady?" Matka odpověděla: "Ne-ne!". Tak jsem se zeptal: "Proč ne? Možná byste chtěla zkusit něco nového?" Pak se zeptala: "Je to dobré?" „No, víte," odpověděl jsem, „já jsem majitel. Přece neřeknu, že to není dobré. Existuje pouze jedna možnost: prostě pojďte a zkuste to."

 

24 grudnia umówiłem się z kolegą w Görlitz na obiad. Szukamy restauracji, która by nam się spodobała, schodzimy ulicą Neißstraße i nagle dochodzimy pod nowy adres: „Siebenbürgen“. Wspomnienia się budzą. Znam ten region w Karpatach z wielu moich podróży do Rumunii. Restauracja jest zaskakująco dobrze odwiedzana w ten wyjątkowy dzień w roku. Decydujemy się na salę na piętrze, podziwiając obrazy na suficie i pozwalamy naszym oczom wodzić po pomieszczeniu. Styl wiejski, bez nadmiaru, co dobrze pasuje do zabytkowego budynku. Meble w rustykalnym dębie z wyraźnymi liniami. Szorstkie, tkane poduszki do siedzenia i lniane obrusy. Obrazy na ścianach przedstawiają warianty herbu: orła ze słońcem i księżycem nad siedmioma zamkami. Siebenbürgen (Transylwania).

Chciałbym wiedzieć, czy mają Mici. To danie z grillowanego mięsa mielonego było zawsze obowiązkowe podczas moich wycieczek po Rumunii. Inni znają podobne dania pod nazwą Ćevapčići lub Ćevapi; w Bułgarii rolki mięsne nazywają się Kebaptschet, a w Albanii Qebape. Każdy, kto podróżuje po Europie Wschodniej i nie jest wegetarianinem, zna tę specjalność z grilla. Każdy z nas zamówił trzy mici z kapustą.

Nim nadejdzie jedzenie, wciągamy Theodora Osnaga, właściciela, w rozmowę: skąd pochodzi, chcielibyśmy wiedzieć, skąd ten pomysł otworzyć restaurację w Görlitz, a nie w wielkim mieście - i dlaczego nazwał swoją restaurację „Siebenbürgen“.

Theodor Osnaga. Foto: Thomas Kluttig

Nie, nie pochodzi on z Transylwanii, tylko z Bukaresztu. Za tę nazwę jest odpowiedzialny urzędnik podatkowy w Görlitz, oczywiście nie wiedząc o tym: „Nie wiedzieliśmy, jak mamy nazwać naszą restaurację” – mówi właściciel. „Najpierw myśleliśmy o ‚In 80 Tagen um die Welt‘ (w 80 dni dookoła świata) – ponieważ ten film został nakręcony w Görlitz. Dużo podróżuję i byłem już w wielu miejscach w Europie. Ale jakoś to nie pasowało. A potem pomysł trafił do mnie akurat w urzędzie skarbowym. Urzędnik administracyjny przywiódł mnie do tego, jak zapytał się czy jestem z Transylwanii. Wszakże jest to region w Rumunii, gdzie jeszcze dziś żyją Niemcy. Kiedy zapytał mnie o nazwę restauracji, byłem pewien: Siebenbürgen (Transylwania).”

Jedzenie zostało podane. Mięso jest dobrze przyprawione i „chrupiące” z grilla. Kapusta jest bezpośrednio importowana z Rumunii - nie jest to kiszona kapusta jaką my znamy, smakuje łagodniej, ale nadal jest pikantna i aromatyczna. Prosty, ale smaczny posiłek. Ponownie ożywają wspomnienia – Kronsztadu, Traute i Omamy i ich rodziny, których poznałem tam w latach 1990 i często odwiedzałem.

W międzyczasie opowiada nam właściciel, jak na to wpadł, aby otworzyć swoją restaurację w Görlitz: „Odwiedzaliśmy krewnych w Bernstadt, którzy mieszkają tam od kilku lat. Do tamtego czasu jeszcze nigdy nie słyszałem o Görlitz. Zrobiliśmy wycieczkę na jeden z festynów, które odbywają się tutaj latem. Ulice były tak zatłoczone, że musieliśmy iść ze strumieniem ludzi. A potem odkryliśmy ten dom tutaj na ulicy Neißstraße. Ten budynek był od dłuższego czasu w rekonstrukcji i spodobał nam się. Właściwie weszliśmy tutaj tylko dla żartu. I cóż, to wyglądało dobrze. A kiedy wszedłem na górę i zobaczyłem stary, pięknie malowany sufit na piętrze, zdecydowałem, że otworzymy tutaj restaurację .”

Zapytano nas, czy chcemy deser. Papanaşi, knedle z ciasta twarogowego z dżemem i kwaśną śmietaną to specjalność, której musimy koniecznie spróbować, powiedział właściciel. „Od kiedy otworzyliśmy, sprzedaliśmy tego najwięcej. To się samo sprzedaje. Kiedy idę z jedną porcją w ręku i inni goście mnie widzą, wzywają mnie do siebie i pytają, co to jest. I wtedy biegnę po kolejne porcje. Aż w końcu kucharz mówi, że mam zrobić na chwilę przerwę, ponieważ ciasto się skończyło i musi najpierw zrobić nowe.”

Papanași. Foto: Theodor Osnaga

Na pożegnanie otrzymujemy jeszcze Ţuică - tradycyjną rumuńską śliwowicę. Bimber jest wysoko procentowy, ale jednak wchodzi bardzo gładko. Kiedy my delektujemy się nastrojem po pracy, karczmarz opowiada: „Kiedyś stałem przy drzwiach, gdy przechodziła tędy pewna rodzina. Wtedy córeczka zapytała: ‚Mamo, zjemy tutaj? ‘ Matka odpowiedziała ‚Nie!‘. Więc zapytałem: ‚Dlaczego nie? Może chcieliby Państwo spróbować czegoś nowego? ‘ Na to, ona zapytała: ‚smakuje tutaj dobrze?‘ ‚Tak, proszę Pani‘ odpowiedziałem, ‚jestem tutaj właścicielem. Nie powiem oczywiście, że tutaj nie smakuje. Jest tylko jeden sposób, aby to sprawdzić: proszę wejść i spróbować.”