Die Stadt Zittau bewirbt sich um den Titel Kulturhauptstadt Europas gemeinsam mit den Kommunen der Region Dreiländereck. 3mag ist an Mandau und Neiße unterwegs und kommt zu Für und Wider der Bewerbung mit den Menschen vor Ort ins Gespräch. Linda Lorenz hat Karin Berndt, Bürgermeisterin von Seifhennersdorf, getroffen.

Frau Berndt, was kann die Kulturhauptstadtbewerbung in Ihren Augen bewirken? Sind Sie eher dafür oder dagegen?

Ich bin uneingeschränkt dafür, das kann man gleich mal so festhalten. Weil so eine Bewerbung – egal wie sie am Ende ausgeht – auf alle Fälle einen hohen Aufmerksamkeitswert besitzt und sehr viel Positives reflektieren kann. Das hat die Region uneingeschränkt verdient. Ja, das braucht die Oberlausitz mit den angrenzenden Ländern im Dreiländereck. Von so einer Bewerbung alleine schon kann ein sehr großes positives Image ausgehen – das erhoffe ich mir.

Es bewerben sich ja auch sächsische Städte wie Dresden für die Kulturhauptstadt. Was meinen Sie, unterscheidet das Dreiländereck oder auch Seifhennersdorf von den sächsischen Mitbewerbern? Generell: Was macht die Region für Sie besonders?

Für unsere unmittelbare Umgebung spielt natürlich das Dreiländereck eine ganz große Rolle. Dass das Zusammenleben hier mit Tschechien und Polen selbstverständlich ist und dass dort viele positive Synergien da sind. Natürlich kann man mit Dresden keinen unmittelbaren Vergleich anstellen, das sollte man auch nicht tun. Der ländliche Raum insgesamt hat ja viele positive Dinge gegenüber Großstädten aufzuweisen. Und vielleicht ist die Bewerbung eine Möglichkeit, um dieses Image dieser landschaftlich wunderschönen Umgebung ins rechte Licht zu rücken. Eine Großstadt hat ihr besonderes Flair, dort sind natürlich vorrangig größere Kulturangebote angesiedelt, das wissen wir. Wir erleben ja tagtäglich, wie schwer es ist hier, ein Theater oder ein Kino oder bestimmte Ausstellungen zu etablieren oder aufrecht zu erhalten. Aber ich bin vielleicht auch von Natur aus so angelegt: Dieses Ländliche, dieser Platz, diese schöne Landschaft, das ist unbezahlbar. Und das haben die Großstädter nicht in dem Maße. Ich finde es mutig, dass sich Zittau dort vorn anstellt und sich mit den umliegenden Kommunen gemeinsam bewerben will. Und ich denke, wenn wir unsere schönen Seiten ins richtige Licht rücken und das auch gut verkaufen, dann sind unsere Chancen genauso gut.

Was müsste denn konkret passieren, damit Sie sich in der Region oder in Seifhennersdorf wohlfühlen und dass es hier lebenswert ist?

Ach, das wäre eine ganze Liste, die man da als Wunschzettel abgeben könnte. Ganz im Argen liegt im Moment, was Seifhennersdorf betrifft, der Nahverkehr. Man versucht auch im touristischen Bereich Angebote zu etablieren, aber die Situation in der Gastronomie passt da im Moment nicht dazu. Da sind auch wirtschaftliche Zwänge, die manche Dinge nicht so gedeihen lassen, wie man sich das wünscht. Vielleicht sollte man erst mal auf das blicken, was vorhanden ist, denn man ist manchmal auch betriebsblind. Das sagen uns dann Gäste, die hierher kommen, Besucher oder ehemalige Bürger, die vor langer Zeit mal woanders hingezogen sind und erst in der Fremde die Vorzüge der Heimat zu schätzen gelernt haben. Wir wissen, dass hier viel zu tun ist und wir haben glücklicherweise auch noch viele Menschen da, die mit anpacken.

Die Euroregion Neiße ist sehr groß. Einige Orte fühlen sich daher eher zugehörig zu Zittau als andere. Wie ist das bei Ihnen, wie zugehörig fühlen Sie sich zu Zittau?

Das ist eine ganz enge Verbundenheit, warum auch immer. Seifhennersdorf gehörte zum ehemaligen Kreis Zittau. Meistens spielt das nicht unbedingt eine große Rolle, aber ich merke bei manchen Gesprächen mit den Bürgern diese Verbundenheit. Es würde uns insgesamt sowieso besser bekommen, wenn die Region noch ein bisschen enger zusammenrücken würde. Ich finde Zittau als eine ganz bemerkenswerte Stadt. Schon von der Geschichte her, wenn man den Wandel betrachtet, das ist sehr sehr spannend und architektonisch sehr schön. Wenn man den Marktplatz sieht und die Entwicklung außerhalb der ehemaligen Stadtmauer –  Zittau hat da ganz schön Potenzial. Ich bin nun mal mit Leib und Seele Oberlausitzerin und die Reiche-Stadt gehört dann im unmittelbaren Umfeld natürlich als Erstes dazu, das ist uns näher als Bautzen oder Görlitz.

Welchen Vorteil hat denn für Sie das Zusammenrücken der Region mit den Nachbarländern?

Man kann Potenziale bündeln. Es ist ganz wichtig, dass Verständnis füreinander da ist. Es gibt ja regional auch ähnliche Probleme. Selbst wenn ich mit tschechischen Kollegen spreche, das ähnelt sich irgendwo alles. Natürlich auch die Heimatverbundenheit, das ist auch zu spüren. Was mich ein bisschen traurig macht, ist, dass es zu meiner Schulzeit nicht selbstverständlich war, Tschechisch zu lernen, dass wir deshalb richtig spüren, wie hinderlich mitunter diese Sprachbarriere sein kann. Deshalb ist es auch ein großer Wunsch von mir, dass in den Schulen beidseitig die Nachbarsprache als selbstverständlich unterrichtet wird. Ich treffe viele Leute in Tschechien oder in Polen, die mir bestätigen, dass es dort ganz selbstverständlich ist, Deutsch zu lernen. In unserem Schulsystem gibt es noch einige Hürden. Man bietet jetzt zwar auch Tschechisch-Unterricht an, aber es soll einfach selbstverständlich werden, dass man sich ganz normal ohne Hindernisse und ohne Probleme begegnen kann. Es ist für mich auch von der Geschichte her ganz wichtig, dass die jüngeren Generationen verstehen, was geschichtlich in den Nachbarländern eine Rolle gespielt hat, dann kann man, denke ich, auch die Zukunft besser gestalten – gemeinsam.

Haben Sie auch einen persönlichen Bezug zu den Nachbarländern? In Form von Vereinen oder Veranstaltungen, die Sie gerne besuchen?

Ja, ich bin jemand, der in Liberec gerne mal Eishockey guckt. Oder auch die Kulturangebote, die sind schon bemerkenswert. Ich habe auch ein paar Freundinnen in Tschechien, die natürlich alle Deutsch in der Schule gelernt haben oder von den Großeltern noch beigebracht bekommen haben. Das macht es mir natürlich leicht. Ich kann sagen, dass durch das Öffnen der Grenzen sich diese Beziehungen verfestigt haben und viel intensiver geworden sind und das ist schön. Auch zu den Kollegen in den Stadtverwaltungen Rumburk und Varnsdorf haben wir ein sehr kollegiales Verhältnis und eine sehr gute Zusammenarbeit – das sind richtig positive Sachen. Manches weiß man gar nicht: Erst jüngst hatten wir eine wunderschöne Begegnung mit Menschen aus Dolní Podluží  und den Senioren von Seifhennersdorf. Es war eine Delegation hier und das war so gemütlich und berührend. Da hatte jemand sein Akkordeon mit und der Leiter unseres Seniorenclubs hatte seines auch gleich griffbereit. Dann haben die beiden Männer dort musiziert und alle haben mitgesungen, ich finde das positiv. Wenn das durch die Bewerbung jetzt durch bestimmte Veranstaltungen oder Medienpräsenz noch ein bisschen enger wird, dann haben wir schon alleine in dem Punkt gewonnen.

Abschließend: Was wünschen Sie sich bis 2025 für die Region oder speziell auch für Seifhennersdorf?

Ich wünsche mir eine gleiche Entwicklung und annähernd gleiche Lebensverhältnisse auch im ländlichen Raum. Ich bin doppelt motiviert für diesen ländlichen Raum zu kämpfen und die Menschen, die das bewusst als Heimat wählen oder hiergeblieben sind, die haben liebens- und lebenswerte Verhältnisse verdient. Ich hoffe, dass wir das entwickeln dürfen, dass uns nicht immer die Hände gebunden sind, wenn irgendwo etwas Positives passieren soll. Mit Sorge wird jetzt dieser Braunkohleausstieg beobachtet, denn das bringt nochmal einen kolossalen Umbruch. Ich hoffe, dass es kein Abbruch wird, dass es wirklich ein Umbruch ist. Ich habe dann immer Vorschläge parat: Ich würde viele Leute in der Lebensmittelindustrie beschäftigen, ich möchte keine belasteten Lebensmittel mehr im Umlauf haben. Wir könnten hier in der Region die Chance nutzen, dass wir wieder regionale Kreisläufe in der Ernährung aufbauen. Zittau war immer eine ganz tolle Umgebung für Gemüseanbau – das wäre eine Entwicklungsmöglichkeit für die Zukunft. Dann müsste man aber die Strukturen dafür zur Verfügung haben, dass nicht die Gärtner die Ärmsten sind im Lande, die von der harten Arbeit ihre Existenz nicht bestreiten können und nicht davon leben können. Hier sind viele Leute, die haben damit Erfahrung, gerade im Gemüseanbau. Wenn man jetzt andere Dinge umgestalten würde, könnte sich eine gesunde Lebensweise wieder durchsetzen. Wir haben die Flüsse wieder sauber gekriegt, wir haben viel für den Umweltbereich getan, das ist eine Branche der Zukunft aus meiner Sicht. Auch das kann in so eine Bewerbung mit einfließen, dass wir friedliebende Menschen sind, dass wir eine schöne Zukunft für unsere Nachfahren haben wollen, für unsere Kinder, für unsere Enkelkinder. Deshalb ist das genau richtig, was Zittau jetzt macht. Ich bin da voll begeistert und möchte das auch mit allen Mitteln unterstützen.

Ist Ihnen noch etwas wichtig?

Ich wünsche mir für die Kommunen mehr Möglichkeiten, vieles mit den Stadträten und Gemeinderäten entwickeln zu dürfen, dass die Menschen, die hier leben, sich nicht als Verlierer oder abgehängt fühlen. Da können wir gemeinsam eine andere Perspektive aufzeigen, dass wieder mehr Lebensfreude entsteht. Das hat nichts mit Reichtum zu tun, das ist auch so eine Erfahrung, die ich gemacht habe. Ein weiterer großer Wunsch ist, dass die Menschen wieder ein bisschen mehr Lust haben, sich irgendwo einzubringen – und wenn es nur bedeutet, eine schöne Veranstaltung zu besuchen. Wir hatten jetzt erst beim Weihnachtsmarkt den Bunten-Weltchor-Bautzen zu Besuch, das war so fantastisch. Aber da hätte eigentlich jeder Platz gefüllt sein müssen. Das hat so viel gegeben, ich schwärme heute noch davon. Ich habe auch den Chor für nächstes Jahr gleich wieder eingeladen, aber es waren zu wenige Zuhörer da, das war traurig.

Ich wünsche mir zudem eine humane Lebensweise. Für die Kinder- und Jugendarbeit versuche ich auch im Stadtrat ganz viel zu tun. In Seifhennersdorf ist das immer Nummer Eins: Bildung, Erziehung, Kinder- und Jugendarbeit und außerschulische Angebote. Das kostet natürlich auch Geld und das muss man dafür erst mal zur Verfügung haben. In dem Zwiespalt sind wir immer: Wir wissen, was wir tun möchten, und dann fehlen die Möglichkeiten. Das darf eigentlich nicht sein, wir sind ein reiches Land und da muss zuerst das da sein, was es für die Entwicklung des Nachwuchses, der ja unsere Zukunft ist, braucht.

Und zusammenfassend für die Kulturhauptstadtbewerbung?

Es könnte sein, dass viele Leute sagen: “Ja, was soll denn das, was haben wir denn davon und was bringt denn das?” Aber schon alleine die Bewerbung bringt aus meiner Sicht so viele positive Effekte, die den Bekanntheitsgrad und die Aufmerksamkeit für die Region steigern. Das haben wir verdient, hier in der Oberlausitz. Ein weiterer Punkt sind die Umgebindehäuser, man kann es nur immer wieder sagen. Ich habe den Wandel auch ein bisschen verfolgt. Zu DDR-Zeiten hieß es ganz schnell: “Ach die alte Bude muss weg.”  Da hat es in den letzten Jahren einen kolossalen Wandel gegeben. Man ist sich jetzt der Werthaltigkeit und der Einmaligkeit bewusst und versucht mit den zur Verfügung stehenden Mitteln Häuser zu retten, die früher wahrscheinlich keine Chance gehabt hätten. Jetzt haben wir genau in dieser Region mit Zittau in der Mitte auch die ostdeutsche Fachwerkstraße etabliert. Das sind einmalige Besonderheiten und das können wir jetzt mal so richtig an den Mann und an die Frau bringen mit dieser Bewerbung. Das tut uns allen gut!

Vielen Dank für das Gespräch!

Město Žitava se uchází společně s obcemi regionu Trojzemí o udělení titulu Evropské hlavní město kultury. 3mag je na cestách v okolí Mandavy a Nisy a mluví s místními lidmi o kladech a záporech této nominace. Linda Lorenzová se setkala se starostkou Seifhennersdorfu Karinou Berndt.

Paní Bernd, co může z vašeho pohledu přinést nominace na Hlavní město kultury? Jste spíše pro nebo proti?

Já jsem jednoznačně pro, to můžete brát za jasné. Protože takováto nominace - bez ohledu na to, jak to nakonec dopadne - má v každém případě velkou hodnotu z hlediska pozornosti a může odrážet spoustu pozitivního. A to si tento region bezesporu zaslouží. Ano, to potřebuje Horní Lužice se svými sousedními zeměmi v Trojzemí. Už jenom z takovéto nominace může vzejít velmi velká pozitivní image -  v to doufám.

Do soutěže o titul Hlavní město kultury se přihlásila také saská města jako Drážďany. Co si myslíte, že rozlišuje Trojzemí nebo také Seifhennersdorf od saských konkurentů? Obecně: Čím je pro vás tento region jedinečný?

Pro naše bezprostřední okolí hraje samozřejmě velmi důležitou roli Trojzemí. To, že je zde soužití s Čechy a Polskem samozřejmostí a že zde v tomto existuje mnoho pozitivní spolupráce. Samozřejmě se nemůžete napřímo srovnávat s Drážďany, to bychom neměli dělat. Venkovská oblast jako celek nabízí v porovnání s velkými městy mnoho pozitivního. A možná je tato nominace způsobem, jak ukázat obraz této nádherné krajiny v pravém světle. Velké město má své zvláštní kouzlo, samozřejmě je tam velká kulturní nabídka, to víme. Každodenně zažíváme, jak těžké je zde založit nebo udržovat divadlo nebo kino nebo některé výstavy. Ale možná jsem už od přírody tak zaměřená: to venkovské, toto místo, tato krásná krajina, to je neocenitelné. A to obyvatelé velkých měst nemají v takové míře. Myslím, že je statečné, že se Žitava postavila do čela a že se chce, společně s okolními obcemi, ucházet o nominaci. A myslím, že pokud ukážeme naše krásné stránky v pravém světle a vše dobře prodáme dobře, pak jsou naše šance stejně tak dobré.

Co by se mělo stát konkrétně, abyste jste se cítila dobře v regionu nebo v Seifhennersdorfu a měla pocit, že zde stojí za to žít?

Oh, to by byl celý seznam, který by mohl člověk odevzdat jako seznam přání. Nejhorší je v současné době, pokud jde o Seifhennersdorf, místní veřejná doprava. Pokoušíme se také vytvářet nabídky v odvětví cestovního ruchu, ale situace v oblasti gastronomie  tomu v současné době neodpovídá. Existují také ekonomická omezení, díky nimž některé věci neprospívají tak, jak chcete. Možná bychom se měli nejprve podívat na to, co máme již k dispozici, protože někdy vládne provozní slepota. To nám říkají i hosté, kteří sem přijíždějí, návštěvníci nebo bývalí obyvatelé, kteří se již dávno přestěhovali jinam a teprve až tam v dáli se naučili ocenit výhody domova. Víme, že je tady hodně co dělat a naštěstí máme také spoustu lidí, kteří nám pomohou.

Euroregion Neisse je velmi velký. Některá místa se cítí více spjatá s Žitavou než jiná. Jak je to u vás, cítíte sounáležitost s Žitavou?

To je velmi blízký vztah a to z různých důvodů. Seifhennersdorf patřil k bývalému okresu Žitava. Většinou to nemusí nutně hrát velkou roli, ale v některých rozhovorech s obyvateli vnímám toto spojení. Bylo by pro nás tak jako tak lepší, kdyby se region ještě trochu více k sobě přiblížil. Myslím, že Žitava je velmi pozoruhodné město. Už z hlediska historie, když se podíváte na tu proměnu, to je velmi vzrušující a architektonicky velmi krásné. Pokud se podíváte na náměstí a rozvoj za bývalým městským opevněním - Žitava má dobrý potenciál. Já jsem tělem i duší spojená s Horní Lužicí, a to „Bohaté – město“ (pozn.: dřívější označení Žitavy) patří v tom bezprostřednímu okolí přirozeně jako první k ní, je nám bližší než Bautzen - Budyšín nebo Görlitz- Zhořelec.

Jakou výhodu má podle vás užší spolupráce regionu s okolními zeměmi?

Můžeme spojit naše možnosti. To je velmi důležité, že zde existuje vzájemné porozumění. Existují regionálně podobné problémy. Dokonce když mluvím s českými kolegy, tak je to všechno nějak podobné. Samozřejmě i to propojení s domovem, to je také cítit. To, co mě trochu mrzí, že za mých školních let nebylo samozřejmostí, učit se češtinu, a tak opravdu cítíme, jak svazující může být tato jazyková bariéra mezi námi. Proto je také mým velkým přáním, aby bylo samozřejmostí, že se ve školách na obou stranách vyučoval jazyk souseda. Setkávám se s mnoha lidmi v Česku nebo v Polsku, kteří mi potvrzují, že je tam výuka němčiny zcela přirozenou věcí. V našem školním systému stále ještě existuje několik překážek. Už se nabízejí lekce češtiny, ale mělo by být samozřejmostí, že se lidé mohou normálně navzájem setkávat bez překážek a bez problémů. Je to pro mě velmi důležité, také z pohledu dějin, aby mladá generace pochopila, co z historického hlediska v minulosti hrálo v sousedních zemích roli, pak můžete, podle mého názoru, také lépe utvářet budoucnost - společně.

Máte také osobní spojení se sousedními zeměmi? Ve formě spolků nebo akcí, které ráda navštěvujete?

Ano, jsem někdo, kdo rád sleduje hokej v Liberci. Nebo kulturní nabídky, které jsou vskutku pozoruhodné. Mám také několik přítelkyň v Čechách, které se samozřejmě všechny učily němčinu ve škole nebo je to ještě naučili jejich prarodiče. To mi to samozřejmě usnadňuje. Mohu říci, že díky otevření hranic se tyto vztahy posílily a staly se mnohem intenzivnějšími a to je hezké. Máme také velmi přátelský vztah a velmi dobrou spolupráci s kolegy na městských úřadech v Rumburku a Varnsdorfu - to jsou opravdu pozitivní věci. O něčem ani nevíme: teprve nedávno jsme měli skvělé setkání s obyvateli z Dolního Podluží a seniory ze Seifhennersdorfu. Byla zde delegace a to bylo tak příjemné, až se nás to dotklo. Někdo měl sebou harmoniku a vedoucí našeho seniorského klubu měl tu svou také hned po ruce. Pak tam ti dva muži hráli a všichni zpívali, to bylo tak pozitivní. Pokud to bude, díky nominaci, prostřednictvím určitých akcí nebo mediální prezentace, dokonce ještě trochu užší, pak už jsme již v tomto bodě na tom vyhráli.

A nakonec: Co si přejete do roku 2025 pro region nebo speciálně pro Seifhennersdorf?

Chtěla bych rovnoměrný rozvoj a téměř stejné životní podmínky také pro venkovské oblasti. Jsem dvojnásobně motivována bojovat za tuto venkovskou oblast a lidi, kteří se vědomě rozhodli zde žít nebo kteří zde zůstali, oni si zaslouží prostředí, kde se dobře žije a kde je jím dobře. Doufám, že se nám podaří dál rozvíjet, že nebudeme mít pořád svázané ruce, když se má stát někde něco pozitivního. S obavami je nyní sledováno odstoupení od těžby hnědého uhlí, protože to sebou přináší další kolosální změnu. Doufám, že to nebude zlom, že to bude opravdu změna. Mám vždy po ruce pár návrhů: já bych zaměstnala mnoho lidí v potravinářském průmyslu, už nechci mít žádné kontaminované potraviny v oběhu. Mohli bychom tuto šanci zde v regionu využít k obnově regionálních cyklů obživy. Žitava byla vždy skvělou oblastí pro pěstování zeleniny - to by byla příležitost pro budoucnost. Ale pak je třeba mít k dispozici takové struktury, kdy zahradníci nejsou těmi nejchudšími lidmi v zemi, kteří nemůžou zajistit tvrdou prací svou životní existenci a nemohou z toho žít. Je zde mnoho lidí, kteří mají zkušenosti, zejména v oblasti pěstování zeleniny. Kdyby se teď změnili některé věci, bylo by možné znovu prosadit zdravý zpusť života. Podařilo se nám obnovit čistotu řek, udělali jsme hodně pro životní prostředí, to je podle mého názoru odvětví budoucnosti. I to může být obsaženo v takové nominaci, to že jsme mírumilovní lidé, kteří chtějí krásnou budoucnost pro naše potomky, pro naše děti, naše vnoučata. Proto je správné právě to, co nyní dělá Žitava. Jsem tím velmi nadšená a chtěla bych to všemi prostředky podpořit.

Je pro vás ještě něco důležitého?

Přeji si více příležitostí pro obce, aby měly městské rad a místních samosprávy možnost mnohé rozvíjet, aby lidé, kteří zde žijí, se necítili jako poražení nebo odstrčení. Můžeme společně ukázat jinou perspektivu, díky které znovu vzroste radost z života. Nemá to nic společného s bohatstvím, to je také zkušenost, kterou jsem udělala. Dalším velkým přáním je, aby lidé měli zase trochu více chuti se do něčeho zapojit – i kdyby to mělo třeba jen znamenat, že se zúčastní hezké akce. Měli jsme nyní poprvé na vánočním trhu „Barevný – sbor světa- Budyšín“, který byl tak fantastický. To měla být všechna místa zaplněná. To mi dalo tolik, že jsem z toho nadšená dodnes. Hned jsem pozvala tento sbor znovu na příští rok, ale bylo zde příliš málo posluchačů, což bylo smutné.

Také si přeji humánní způsob života. Snažím se také dělat v městské radě hodně pro děti a mládež. V Seifhennersdorfu je to vždy na prvním místě: vzdělávání, výchova, práce s dětmi a mládeží a mimoškolní nabídka. Samozřejmě, to také stojí peníze a ty musíte mít nejdříve k dispozici. V konfliktu jsme vždy: Víme, co chceme dělat, a pak chybí ty možnosti. To by tak nemělo být, jsme bohatou zemí a na prvním místě musí být to, co je potřeba pro rozvoj další generace, která je naší budoucností.

A souhrnně pro nominaci o Hlavní město kultury?

Je možné, že mnozí lidé říkají: "Ano, co to zase je, co z toho máme a co nám to přinese?" Ale již samotná nominace přináší podle mého názoru tolik pozitivních efektů, zvyšuje stupeň povědomí a pozornosti k regionu. A to si tady v Horní Lužici zasloužíme. Dalším bodem jsou podstávkové domy, to můžeme stále opakovat. Také jsem trochu sledovala tu změnu. V době NDR se rozhodovalo velmi rychle: "Ach, ta stará bouda musí pryč." Zde došlo v posledních letech k obrovské změně. Nyní si uvědomuje jejich hodnotu a jedinečnost a snažíme se tyto domy, které by v minulosti pravděpodobně neměly žádnou šanci, zachránit pomocí dostupných prostředků. Nyní jsme etablovali právě do tohoto regionu, s Žitavou uprostřed, východoněmeckou podstávkovou stezku. Jedná se o jedinečné zvláštnosti a to nyní můžeme touto nominací přiblížit všem lidem. To je dobré pro nás všechny!

Děkuji za rozhovor!

Miasto Zittau składa wniosek o tytuł Europejskiej Stolicy Kultury wraz z gminami regionu Trójstyku. 3mag jest w drodze wzdłuż rzeki Mandau i Nysy i w rozmowach z lokalną ludnością dochodzi do zalet i wad aplikacji. Linda Lorenz spotkała się z Karin Berndt, burmistrzem Seifhennersdorf.

Pani Berndt, co w Pani oczach może osiągnąć staranie się o tytuł Europejskiej Stolicy Kultury? Jest Pani bardziej za lub przeciw?

Ja jestem absolutnie za, to można od razu tak zanotować. Ponieważ taka aplikacja - bez względu na to, jak się w końcu skończy - w każdym wypadku przyciąga dużo uwagi i może odzwierciedlać wieloma pozytywnymi efektami. Na to właśnie zasłużył ten region w nieograniczony sposób. Tak, tego właśnie potrzebują Górne Łużyce z sąsiednimi krajami w regionie trójgranicznym. Już tylko z takiej aplikacji może wyłonić się bardzo pozytywny wizerunek - mam taką nadzieję.

O ten tytuł Stolicy Kultury zgłaszają się również inne miasta Saksonii, takie jak Drezno. Jak Pani sądzi, co odróżnia Region Trójstyku lub też Seifhennersdorf od saksońskich konkurentów? Ogólnie: Co sprawia, że ten region jest dla Pani wyjątkowy?

Oczywiście dla naszego najbliższego otoczenia, region trójgraniczny odgrywa bardzo ważną rolę. To, że mieszkamy razem tutaj z Czechami i Polską, jest dla nas kwestią oczywistą i to, że istnieje wiele pozytywnych synergii między nami. Oczywiście, z Dreznem nie mamy bezpośredniego porównania, ale i nie powinniśmy tego robić. Cały obszar wiejski ma wiele pozytywnych aspektów w porównaniu do dużych miast. A może ta aplikacja jest sposobem, aby umieścić ten piękny krajobraz w odpowiednim świetle. Duże miasto ma swoją szczególną aurę, tam są oczywiście osiedlone najważniejsze oferty kulturalne, my o tym wiemy. Każdego dnia doświadczamy, jak trudno jest tu założyć lub utrzymać teatr, kino lub konkretne wystawy. Albo może jestem z natury tak stworzona: ale to wiejskie, to miejsce, ten piękny krajobraz, to jest bezcenne. A mieszkańcy miast nie zaznają tego do tego stopnia. Myślę, że to odważne, że Zittau się wyłamuje naprzód i chce aplikować razem z okolicznymi społecznościami. I myślę, że jeśli umieścimy nasze piękne strony w odpowiednim świetle i dobrze się sprzedamy, nasze szanse są równie dobre.

Co musiałoby się konkretnie stać, aby czuła się Pani dobrze w tym regionie lub w Seifhennersdorf i że warto byłoby tu zamieszkać?

Och, to byłaby cała lista, którą można byłoby oddać jako listę życzeń. Obecnie w najgorszym stanie jest, jeśli chodzi o Seifhennersdorf, transport publiczny. Podejmowane są również próby utworzenia ofert w sektorze turystycznym, ale sytuacja w branży gastronomicznej nie pasuje niestety obecnie do tych planów. Istnieją także ograniczenia ekonomiczne, które sprawiają, że niektóre rzeczy nie rozwijają się tak, jak się tego chce. Może powinno się najpierw przyjrzeć temu, co jest dostępne, ponieważ czasami jest się zaślepionym. To mówią nam właśnie goście, którzy tu przyjeżdżają, odwiedzający lub byli mieszkańcy, którzy dawno temu przeprowadzili się gdzie indziej i dopiero z daleka nauczyli się doceniać zalety stron rodzinnych. Wiemy, że jest tu wiele do zrobienia i na szczęście mamy też wielu ludzi, którzy mogą pomóc.

Euroregion Nysa jest bardzo duży. Niektóre miasta czują się bardziej przynależne do Zittau niż inne. Jak to jest u Pani, jak bardzo czuje się Pani przynależna do Zittau?

To jest bardzo bliskie połączenie, z jakiegokolwiek też powodu. Seifhennersdorf należał do dawnego powiatu Zittau. W większości przypadków niekoniecznie odgrywa to dużą rolę, ale dostrzegam to w niektórych rozmowach z obywatelami. W każdym razie i tak byłoby znacznie lepiej, gdyby region był bliżej siebie. Uważam Zittau za bardzo niezwykłe miasto. Z punktu widzenia historii, gdy patrzymy na zmiany, jest to bardzo ekscytujące miasto i również pod względem architektonicznym jest bardzo piękne. Jeśli się spojrzy na rynek i rozwój poza dawnymi murami miasta - Zittau ma całkiem duży potencjał. Oczywiście jestem Górno Łużyczanką sercem i duszą i oczywiście Miasto-Żytawa należy do naszego najbliższego otoczenia i jest dużo bliżej nas niż Bautzen czy Görlitz.

Jakie korzyści ma dla Pani zacieśnianie regionu z sąsiednimi krajami?

Można połączyć potencjał. Bardzo ważne jest, aby było dla siebie wzajemne zrozumienie. Są też regionalne podobne problemy. Nawet jeśli rozmawiam z czeskimi kolegami, to wszystko jest jakoś podobne. Oczywiście również połączenie z ojczyzną jest także odczuwalne. Co mnie trochę zasmuca, to że to nie było oczywiste, za czasów mojej nauki szkolnej, aby uczyć się czeskiego, i niestety odczuwamy aż za dobrze, jaką to czasami przeszkodą może być bariera językowa. Dlatego też moim wielkim życzeniem jest, aby rzeczą oczywistą było nauczanie języka naszych sąsiadów w szkołach po obu stronach granicy. Spotykam wielu ludzi w Czechach lub w Polsce, którzy potwierdzają mi, że nauka języka niemieckiego jest tam całkiem naturalna. W naszym systemie szkolnym jest jeszcze kilka przeszkód. Co prawda teraz w szkołach oferowane się lekcje czeskiego, ale w naszym regionie powinno się przyjąć za pewnik, że spotkania sąsiadów odbywają się normalnie bez przeszkód i bez problemów. Bardzo ważne jest dla mnie również to, aby młodsze pokolenia rozumiały, co odegrało historyczną rolę w sąsiednich krajach, a następnie, jak sądzę, możemy lepiej kształtować przyszłość - wspólnie.

Czy ma Pani także osobiste połączenie z sąsiednimi krajami? W formie stowarzyszeń lub imprez, które Pani chętnie odwiedza?

Tak, jestem osobą, która chętnie w Libercu ogląda hokej na lodzie. Lub również oferty kulturalne, które są naprawdę niezwykłe. Mam też kilka przyjaciółek w Czechach, którzy oczywiście nauczyły się niemieckiego w szkole lub nauczyli ich dziadkowie. Oczywiście to mi ułatwia kontakt. Mogę powiedzieć, że poprzez otwarcie granic wzmocniły się te relacje i uczyniły je bardziej intensywnymi, a to jest bardzo miłe. Mamy również bardzo przyjazne relacje z kolegami z urzędów miejskich Rumburk i Varnsdorf oraz bardzo dobrą współpracę - są to naprawdę pozytywne rzeczy. Niektórzy nawet nie wiedzą: dopiero niedawno mieliśmy cudowne spotkanie z Dolní Podluží i seniorami z Seifhennersdorf. Delegacja przyjechała do nas i to spotkanie było tak przyjemne i wzruszające. Ktoś przywiózł ze sobą swój akordeon, a prowadzący naszego klubu seniora też miał swój po chwili pod ręką. Potem obaj mężczyźni grali na swoich instrumentach i wszyscy śpiewali razem, to było bardzo pozytywne. Jeśli poprzez aplikacje i poprzez pewne wydarzenia lub relacje w mediach ta współpraca byłaby jeszcze głębsza, to już wygrywaliśmy przynajmniej w tym jednym punkcie.

Podsumowując: Co życzy Pani sobie dla regionu do roku 2025 lub specjalnie dla Seifhennersdorf?

Chciałabym równego rozwoju i prawie równych warunków życia również na obszarach wiejskich. Jestem podwójnie zmotywowana do walki o tę wiejską okolicę, a ludzie, którzy świadomie decydują się tu zamieszkać lub którzy tu zostali, zasługują na miłe i sprzyjające życiu okoliczności. Mam nadzieję, że będziemy mogli to rozwijać i że nie zawsze będziemy mieć związane ręce, kiedy coś pozytywnego powinno się gdzieś wydarzyć. Z niepokojem teraz obserwuje się odejście od węgla brunatnego, ponieważ przynosi to kolejną kolosalną zmianę. Mam nadzieję, że to nie będzie dla nas załamanie, tylko że to naprawdę będzie przełom. Zawsze mam sugestie w rękawie: zatrudniałabym wielu ludzi w branży spożywczej, nie chcę już mieć skażonej żywności w obiegu. Moglibyśmy skorzystać z okazji, aby w regionie zrekonstruować regionalne obiegi spożywcze. Zittau zawsze było doskonałym środowiskiem do uprawy warzyw - to byłaby szansa na rozwój w przyszłości. Ale wtedy trzeba mieć dostępne infrastruktury, aby ogrodnicy nie byli tymi najbiedniejszymi w kraju, aby dzięki swojej ciężkiej pracy mogli zapewnić sobie godne życie i mogli z tego wyżyć. Tutaj mieszka wielu ludzi, którzy mają doświadczenie, zwłaszcza w uprawie warzyw. Gdyby teraz zmieniło się kilka rzeczy, zdrowy styl życia mógłby znów zwyciężyć. Już oczyszczaliśmy rzeki, zrobiliśmy wiele dla środowiska, to jest przemysł przyszłościowy według mnie. To również można włączyć do takiego wniosku, że jesteśmy ludźmi kochającymi pokój, że chcemy mieć piękną przyszłość dla naszego młodego pokolenia, dla naszych dzieci, dla naszych wnuków. Dlatego jest bardzo ważne to co teraz robi Zittau. Ja jestem tym bardzo zachwycona i chciałabym wesprzeć to za pomocą wszelkich środków.

Czy jest jeszcze coś ważnego dla Pani?

Chciałabym, aby gminy miały więcej możliwości rozwoju z radami miejskimi i radami lokalnymi, aby ludzie, którzy tu mieszkają, nie czuli, że są przegrani lub pozostają z tyłu. Ponieważ razem możemy pokazać inną perspektywę, aby więcej radości życia ponownie panowało. To nie ma nic wspólnego z bogactwem, to także doświadczenie, które już zrobiłam. Kolejnym wielkim marzeniem jest to, aby ludzie czuli się nieco bardziej skłonni się gdzieś angażować - jeśli tylko nawet miałoby to być uczestnictwo w miłym wydarzeniu. Teraz niedawno podczas jarmarku świątecznego mieliśmy fantastycznych gości z chóru Bunten-Weltchor z Bautzen. Ale właściwie przy takim wydarzeniu każde miejsce powinno być zajęte. To wniosło tak wiele, nadal się z tego powodu zachwycam. Zaprosiłam też ten sam chór na przyszły rok, ale niestety w tym roku było zbyt mało słuchaczy, to było bardzo smutne.

Życzę sobie także humanitarnego sposobu życia. Staram się również w radzie miejskiej wiele dokonać dla pracy z dziećmi i młodzieżą. W Seifhennersdorf jest to zawsze na pierwszym miejscu: edukacja, wychowanie, praca z dziećmi i młodzieżą oraz oferty pozalekcyjne. Oczywiście to zawsze kosztuje duże kwoty i to trzeba najpierw mieć do dyspozycji. W konflikcie jesteśmy zawsze: Wiemy, co chcemy dokonać, ale wtedy brakuje nam możliwości. To nie powinno tak być, jesteśmy bogatym krajem i najważniejsze powinno być to, co potrzeba do rozwoju młodego pokolenia, które jest naszą przyszłością.

I na zakończenie dla aplikacji o Stolicę Kultury?

Możliwe, że wiele osób mówi: "Tak, co to ma być, co mamy z tego i co to przynosi?" Ale sama aplikacja z mojego punktu widzenia daje tak wiele pozytywnych efektów, które zwiększają świadomość i uwagę dla regionu. Zasługujemy na to w Górnych Łużycach. Kolejną kwestią są domy przysłupowe, o których można przypominać raz za razem. Obserwowałam też trochę tą zmianę punktu widzenia. W czasach NRD mówiono bardzo szybko: “Och, ta stara chata musi zniknąć.” W ostatnich latach nastały ogromne zmiany. Teraz jest się świadomym wartości i wyjątkowości tych domów, które prawdopodobnie nie miałyby szans w przeszłości i próbuje je uratować dzięki wszelkim dostępnym środkom. Teraz utworzyliśmy dokładnie w tym regionie, z Zittau po środku, również wschodnioniemiecką ulicę muru pruskiego. Są to unikalne cechy, które możemy teraz wnieść do całej Europy dzięki tej aplikacji. To jest dobre dla nas wszystkich!

Bardzo dziękuję za tą rozmowę!