Man mag mich einen hoffnungslosen Idealisten schimpfen, und man hätte Recht. Ich könnte, anstatt mir ein Wasserstoff-Auto zu kaufen, das viele Geld, das es kostet, nehmen und in meine Rente investieren. Ich wäre dann nach heutiger Rationalität vernünftig. 

Wir werden die gewesen sein, die alles wussten, aber kaum etwas gemacht haben (Roger Willemsen). Wir haben eine Welt geschaffen, die im Vergleich zu früheren Welten hervorragend funktionierte. Wir sterben nicht mehr massenweise. Wir sind viel friedlicher als frühere Menschen. Wir sind (manche werden sagen: nur ein bisschen!) sozialer, gesünder und älter geworden, und wir haben den Hunger auf der Welt zurückgedrängt. Vor „unserem“ Hintergrund (also vor den Maßstäben unserer Philosophie, unserer Werte und Glaubenssätze) haben wir alles richtig gemacht.

 


Ein böser und geradezu unmenschlicher Gedanke, hier an Thomas Robert Malthus zu erinnern, der bereits Ende des 18. Jahrhunderts zu wissen glaubte, dass jedwede Hilfe letztlich zu mehr Menschen führt. Dann müssten wir auch in Betracht ziehen, dass all unsere Anstrengungen nur noch mehr von uns gemacht haben. Die Hoffnung lautet: Wenn, wie heuer vielerorts zu beobachten ist, erst einmal eine gewisse „Sättigung“ eingetreten ist, werden wir auch wieder weniger. Andernfalls bliebe uns nur entsprechende Politik, und dass auch solche Politik zu massiven gesellschaftlichen Problemen führen kann, sehen wir spätestens in China.

Waren wir gute Menschen? Oder besser: Werden wir gute Menschen gewesen sein? Ja, wir waren gute Menschen — gemessen an dem, was früheren Generationen wichtig war zu verändern.

Aber es ist nicht mehr früher. Die Welt sieht heute anders aus. Klar kann man alles infrage stellen, beispielsweise ob Kohlendioxid „die Währung“ ist, mit der man Nachhaltigkeit managen kann. Die einzelnen Themen im Zusammenhang mit der Nachhaltigkeit mögen angreifbar sein, ob der Klimawandel tatsächlich so schnell stattfindet, wie einige vermuten, ob die Temperaturerhöhung bleibend ist und so weiter.

Aber wenn man das Gesamtbild betrachtet — den Rückgang der Insekten und Vögel, die Veränderung der Meere, die Brände, die Verdichtung der Böden durch die Landwirtschaft, die immer noch grassierende Abholzung, die Versiegelung der Böden, die hier und da passierenden Katastrophen durch kaputte Öltanker oder havarierende Kraftwerke oder explodierende Industrieanlagen — dann kommt man vielleicht zu anderen Schlüssen. Dann haben die jungen Leute vielleicht Recht.

Apropos junge Leute: Freilich ist es nicht besonders schlau (auch und vor allem mit Blick auf das Schicksal der betroffenen jungen Frau), eine Sechzehnjährige zur Ikone zu machen, und freilich muss der Mensch immer etwas glauben, sich irgendwas einbilden. Aber wahr ist auch, dass wer sich von den aktuellen Bildern aus Brasilien oder Australien nicht anrühren lässt, kein Herz hat. 

Wann sind wir zuletzt vor Ehrfurcht vor einem alten Baum oder dem Ruf eines wilden Tiers erstarrt? Wann hatten wir zuletzt ein Gefühl von Achtung vor der Schöpfung? Vielleicht hatten „wir“ das nie, vielleicht waren es immer nur einzelne Gärtner, Jäger, Naturforscher, Romantiker oder Spinner. Vielleicht bin auch ich so ein Spinner. 

 


Ich will fragen: Was wird wichtig gewesen sein, wenn wir sterben? Wir nehmen nichts mit, wenn es einmal soweit ist; wir werden als Einzelne geboren, und wir sterben als Einzelne, und unsere Alltagsprioritäten sind vor dem Horizont eines ganzen Lebens alles andere als wichtig. Wir könnten auch anders leben. 

Könnten… aber wie? Das ist fürchterlich schwer. Wie soll man die einmal eingeschlagenen Pfade verlassen? Wie soll man unsere heutigen Gewohnheiten, die auf hochgradig komplexen logistischen Ketten beruhen, ändern? Wir können nicht „einfach so“ ganze Industrien umbauen. Wir können manche Sachen lassen, manche Ausflugsdampfer verschrotten und manche Unternehmen zusperren (aber welche genau?). Und wir können forschen und uns anstrengen. Denn das können wir gut: in großen Zusammenhängen koordiniert arbeiten. Wir brauchen dafür eine gute Vorstellung von der Zukunft, Zeit und Mut.

Ich helfe von Berufs wegen Organisationen dabei, besser zu funktionieren. Ist das gut? Vor dem Hintergrund unserer heutigen Wertvorstellungen: ja. Aber was wird das Fazit am Ende meines Lebens sein? Werde ich meinen Kunden „richtig“ geholfen haben? Oder werde ich nur manche ohnehin schon effiziente „Maschinen“ nur noch effizienter gemacht haben? Das Schicksal vieler Effizienzgewinne ist dieses: Sie werden vom Wachstum einfach aufgefressen — oder korrekter formuliert: Mehr Effizienz hat oftmals nicht weniger Ressourcenverbrauch, sondern mehr Wachstum zur Folge.

Wir haben zwei Maßstäbe übrig, nachdem die „großen Erzählungen“ (Religionen, Ideologien, Staaten…) immer weiter marginalisiert wurden — wir haben das, was uns zusammenhält, und wir haben den Planeten. Sonst gibt es, fürchte ich, nichts mehr von (globaler) Bedeutung. Ach ja, da ist ja noch das Ich mit seinen Bedürfnissen und seiner Selbstverwirklichung. Aber wenn wir diese Ansammlung von Komfortzonenoptimierern bleiben, die wir sind, wird es nix mehr mit uns und dem Planeten, das scheint immer sicherer zu werden. Dann fahren wir noch ein paar Jahre drei, vier Mal im Jahr in den Urlaub und überlassen die Zukunft unseren Kindern.

Ich fürchte, dass wir tatsächlich „allein“ sind (es also keinen Gott gibt), und dass wir nicht „erleuchtet“ sind, sondern uns anstrengen müssen. So lange es noch Grenzen (Religionen, organisierte Borniertheit oder rohe Gewalt) gab, war der wirklich freie Mensch ein Traum. Jetzt ist er da (zumindest in Teilen der Welt) — nur um wiederum mit (neuen) Limitierungen zu tun zu haben. 

Erst hatten wir uns die Limitierungen selbst auferlegt, ohne uns dessen bewusst zu sein. Als sich der Mensch seiner selbst „bewusst“ wurde (durch die Sprache), entstand Kultur. Die bisherigen Begrenzungen unserer Freiheit — im Wesentlichen Herrschaft und Religion — sind Artefakte unserer Kulturen. Jetzt haben wir uns gleichsam von vielen Limitierungen unserer Kultur befreit — nur um neue Limitierungen durch die Folgen unseres kollektiven Handelns auferlegt zu bekommen. Die Freiheit von Autorität, Zwang und Konventionen fällt uns leicht. Aber nun, da wir frei sind, hapert es mit der Freiheit zu einer uns alle verbindenden Verantwortung. Es gibt nichts mehr, was uns begrenzt — außer uns selbst. Wir müssten uns als freie Menschen selbst Limitierungen auferlegen. Stattdessen feiern wir uns selbst — auf Kreuzfahrtschiffen oder mit der vierten Urlaubsreise im Jahr — und werden dabei ungewollt wieder unfrei, nämlich zu Opfern unserer eigenen Handlungen — insofern man die ökologischen Veränderungen als Folgen unserer Handlungen ansieht oder anerkennt.

Vielleicht war der Mensch das schon immer — zugleich Wunderwerk und Zerstörer seiner selbst. Nur ist der Modus nicht mehr stammesbezogen oder auf einen Herrscher oder Staat oder eine Region beschränkt, sondern global.

Můžete se mi posmívat, že jsem beznadějný idealista a měli byste pravdu. Místo nákupu vodíkového auta jsem mohl vzít ty nemalé peníze, které stojí, a investovat je do svého důchodu. Podle měřítek dnešního racionálního myšlení, by to tak bylo rozumné.

Budeme těmi, co všechno věděli, ale sotva něco udělali (Roger Willemsen). Vytvořili jsme svět, který ve srovnání s předchozími světy, skvěle fungoval. Už neumíráme hromadně. Jsme mnohem mírumilovnější než předchozí generace. Stali jsme se (někteří řeknou: ale jen trochu!) sociálně smýšlejícími, zdravějšími a dosahujeme vyššího věku, snížili jsme hlad ve světě. Z „našeho“ pohledu (tj. na základě měřítek naší filozofie, našich hodnot a přesvědčení) jsme udělali vše správně.

 

Špatná a vyloženě nelidská je myšlenka, která nám připomene Thomase Roberta Malthuse, který už na konci 18. století věřil v poznání, že jakákoli pomoc nakonec povede k většímu počtu lidí. Pak bychom také měli vzít v úvahu, že veškeré naše úsilí z nás udělalo více. Nadějí je: Pokud, jak lze dnes pozorovat na mnoha místech, dojde k určité „nasycenosti“, bude nás zase méně. Jinak by nám zůstala jenom ta příslušná politika, a že taková politika může vést k masivním sociálním problémům, vidíme např. v Číně.

Byli jsme dobří lidé? Nebo lépe: budeme dobrými lidmi? Ano, byli jsme dobrými lidmi – měřeno podle toho, co bylo důležité změnit podle předchozích generací.

Ale dnes už není dříve. Svět dnes vypadá jinak. Samozřejmě můžeme vše zpochybnit, například to zda je oxid uhličitý „měnou“, se kterou můžete poměřovat udržitelnost. Jednotlivé problémy související s udržitelností mohou být napadnutelné, zda vskutku dochází ke změně klimatu tak rychle, jak někteří předpokládají, zda je nárůst teploty trvalý atd.

Ale pokud se na to podíváme jako na celkový obrázek - úbytek hmyzu a ptáků, změna oceánů, požáry, zhutnění půdy zemědělstvím, stále ještě rostoucí odlesňování, zneprostupnění půdy, katastrofy způsobené na mnohých místech v důsledku rozbitých ropných tankerů nebo havárie v elektrárnách nebo explodující průmyslové závody – pak můžete dojít k jiným závěrům. Pak mohou mít ti mladí lidé možná pravdu.

Mluvíme-li o mladých lidech: Samozřejmě to není příliš chytré (zejména s také a ohledem na osud dotyčné mladé ženy), učinit z šestnáctileté dívky ikonu, ale lidé samozřejmě musí vždy něčemu věřit, něco si představit. Je však také pravda, že ti, kterých se nedotýkají současné obrázky z Brazílie nebo Austrálie, nemají srdce.

Kdy naposledy jsme ztuhli v úžasu před pohledem na starý strom nebo při zvuku hlasu divokého zvířete? Kdy jsme naposledy měli pocit úcty ke stvoření? Možná jsme to „my“ jsme to nikdy neprožili, možná to byli jen jednotliví zahrádkáři, lovci, přírodovědci, romantici nebo blázni. Možná jsem také takový blázen.

 

Chci se zeptat: Co bude důležité, až zemřeme? Až nastane ten čas, tak si sebou nic nevezmeme; narodili jsme se jako jednotlivci a umíráme jako jednotlivci a naše každodenní priority jsou na horizontu našeho celého života, všechno jiné, než důležité. Mohli bychom také žít jinak.

Mohli ... ale jak? Je to hrozně obtížné. Jak je možné opustit cestu, na kterou jsme se už jednou vydali? Jak je možné změnit naše současné návyky, které jsou založeny na základě vysoce komplexních logistických řetězců? Nemůžeme „jen tak“ transformovat celá průmyslová odvětví. Můžeme některé věci opustit, sešrotovat některé výletní parníky a zavřít některé společnosti (ale které z nich?). A můžeme udělat výzkum a vynaložit úsilí. Protože v tom jsme dobří: pracovat koordinovaně ve velkých souvislostech. Potřebujeme dobrou představu o budoucnosti, čas a odvahu.

Profesně pomáhám organizacím, aby fungovaly lépe. Je to dobré? Na pozadí našich současných hodnot: ano. Ale co bude výsledkem na konci mého života? Pomohl jsem svým zákazníkům „správně“? Nebo jsem ještě zefektivnil některé již „efektivní“ stroje? Osud mnoha růstu výkonu je tento: Jednoduše jsou pohlceny růstem – nebo přesněji formulováno: Vyšší účinnost často nevede k menší spotřebě zdrojů, nýbrž k většímu růstu.

Poté, co jsme odsunuli do pozadí „velké příběhy“ (náboženství, ideologie, státy ...) nám zůstaly dvě měřítka – máme to, co nás drží pohromadě a máme planetu. Jinak se obávám, že nám z (globálního) významu nezůstalo nic dalšího. Ach ano, stále ještě existuje naše ego s našimi potřebami a seberealizací. Ale pokud zůstaneme touto sbírkou optimalizátorů komfortní zóny, kterou jsme, už nebude nic víc s námi a naší planetou, to se mi jeví zcela jasně. Pak pojedeme ještě pár let třikrát nebo čtyřikrát do roka na dovolenou, a budoucnost necháme na našich dětech.

Obávám se, že jsme ve skutečnosti „sami“ (že neexistuje žádný Bůh) a že nejsme „osvícení“, ale že musíme vynaložit úsilí. Dokud existovaly hranice (náboženství, organizovaná úzkostlivost nebo hrubá síla), byl skutečně svobodný člověk snem. Teď je tu (alespoň v části světa) - pouze se musí vypořádat s (novými) omezeními.

Nejprve jsme si sami stanovili omezení, aniž bychom si toho byli vědomi. Když si člověk si člověk „uvědomil“ sám sebe, vynořilase (prostřednictvím jazyka) kultura. Předchozí omezovatelé naší svobody – z velké míry náboženství a panovníci – jsou artefakty našich kultur. Nyní jsme se pomalu osvobodili od mnoha omezení naší kulturou - jen abychom získali nová omezení způsobená důsledky našeho kolektivního jednání. Svoboda od autority, nátlaku a konvencí je pro nás snadná. Ale nyní, když jsme svobodní, chybí svoboda v odpovědnosti, která nás všechny spojuje. Neexistuje nic víc, co by nás omezovalo – s výjimkou nás samých. Jako svobodní lidé si musíme stanovit hranice. Místo toho oslavujeme sami sebe – na výletních lodích nebo čtvrtou dovolenou cestou v roce – a v průběhu toho se opět stáváme nedobrovolně nesvobodnými, konkrétně oběťmi našich vlastních činů – pokud ekologické změny vnímáme nebo uznáváme jako důsledky našeho jednání.

Možná tím byl člověk již vždy – zároveň zázrakem a ničitelem sebe sama. Akorát, že nyní není ten model vázán na kmen nebo na vládce nebo stát či region, ale je globální.

Można by mnie nazwać beznadziejnym idealistą, i ten, kto mnie tak nazwie, ma rację. Zamiast kupić samochód napędzany wodorem, wziąłbym pieniądze, które wydałbym na samochód i zainwestował w emeryturę. Wtedy nazwano by mnie racjonalnym człowiekiem, biorąc pod uwagę dzisiejszy sposób myślenia. 

To my jesteśmy tymi, którzy wszystko wiedzieli, ale nie zrobili prawie nic (Roger Willemsen). Stworzyliśmy świat, który doskonale funkcjonuje w porównaniu ze światem w przeszłości. Nie umieramy już masowo. Jesteśmy o wiele spokojniejsi niż dawni ludzie. Staliśmy się (niektórzy powiedzą: tylko trochę!) bardziej towarzyscy, zdrowsi i starsi, przyczyniliśmy się do zmniejszenia głodu na świecie. Z "naszego" punktu widzenia (tj. według standardów naszej filozofii, naszych wartości i przekonań) zrobiliśmy wszystko dobrze.

 

To niegodziwa i zupełnie nieludzka myśl, aby przypomnieć tutaj Thomasa Roberta Malthusa, który już pod koniec XVIII wieku zauważył, że każda pomoc prowadzi ostatecznie do większej liczby ludzi żyjącej na świecie. Czyli – wszystkie wysiłki doprowadziły do większego zaludnienia ziemi. Nadzieja jest następująca: jeżeli, jak dało się zauważyć, w wielu miejscach wystąpiło po raz pierwszy pewne "nasycenie", liczba ludności zacznie się znowu zmniejszać. W przeciwnym razie pozostałaby nam tylko odpowiednia polityka, a to, że taka polityka może również prowadzić do problemów społecznych, widać na przykładzie Chin.

Byliśmy dobrymi ludźmi? Albo lepiej: czy będziemy dobrymi ludźmi? Tak, byliśmy dobrymi ludźmi – w rozumieniu tego, jakie zmiany były ważne dla poprzednich pokoleń.

Ale nic nie jest już jak wcześniej. Świat wygląda dziś inaczej. Oczywiście można wszystko kwestionować, na przykład to, czy dwutlenek węgla jest "walutą", za pomocą której można zarządzać zrównoważonym rozwojem. Poszczególne kwestie związane ze zrównoważonym rozwojem mogą budzić wątpliwości, np.: czy zmiany klimatyczne rzeczywiście zachodzą tak szybko, jak podejrzewają niektórzy, czy wzrost temperatury ma charakter stały itd.

Ale gdy spojrzy się na całość- spadek liczby owadów i ptaków, zmiany w oceanach, pożary, zagęszczenie gleby przez rolnictwo, wciąż postępujące wylesianie, wzrost nieprzepuszczalności gleby, katastrofy spowodowane przez rozbite tankowce lub nieprawidłowo funkcjonujące elektrownie, wybuchające fabryki – wtedy dojdzie się może do innych wniosków. Wtedy może młodzi ludzie mają rację.

A propos młodych ludzi: nie jest to szczególnie mądre (również i przede wszystkim w świetle losu młodej kobiety dotkniętej chorobą) stworzyć z szesnastolatki symbol dla całego pokolenia, ale z drugiej strony ludzie muszą zawsze w coś wierzyć, coś sobie wyobrażać. Prawdą jest też, że ci, którzy pozostają niewrażliwi na aktualne zdjęcia z Brazylii czy Australii, są bez serca.                                                                      

Kiedy ostatni raz zastygliśmy z wrażenia przed starym drzewem lub po usłyszeniu głosu dzikiego zwierzęcia? Kiedy ostatni raz mieliśmy poczucie szacunku dla natury? Może "my" nigdy tego nie mieliśmy, może zawsze byli to tylko pojedynczy ogrodnicy, myśliwi, przyrodnicy, romantycy czy dziwaki. Może ja też jestem jednym z tych dziwaków? 

 

Pytam się: co będzie ważne, gdy będziemy umierać? Nie zabierzemy ze sobą nic, kiedy umrzemy; rodzimy się jako jednostki i umieramy jako jednostki, a nasze codzienne priorytety nie mają najmniejszego znaczenia na końcu całego życia. Moglibyśmy też żyć inaczej. 

Moglibyśmy... ale jak? To strasznie trudne. Jak zejść z drogi, na którą raz się weszło? Jak możemy zmienić nasze obecne przyzwyczajenia, które opierają się na bardzo złożonych logistycznych przemyśleniach? Nie możemy po prostu „tak” przekształcać całych obszarów życia. Możemy zostawić niektóre rzeczy, niektóre parowce zezłomować a niektóre firmy zamknąć (ale które dokładnie?). I możemy prowadzić badania i próbować coś zmieniać. Bo właśnie w tym jesteśmy dobrzy: w wielkich grupach wspólnie pracować. Do tego potrzeba nam wizji przyszłość, czas i odwagę.

Z zawodu pomagam organizacjom wydajniej pracować. Czy to dobrze? Na tle naszych dzisiejszych wartości: tak. Ale jaki będzie wynik końcowy, kiedy pod koniec życia zrobię podsumowanie? Czy moja pomoc była "właściwa"? A może po prostu sprawię, że niektóre już i tak wydajne "maszyny" będą po prostu jeszcze wydajniejsze? Los przyrostu wydajności jest taki: jest po prostu zjadane przez wzrost gospodarczy – lub, poprawniej powiedziane: większa efektywność skutkuje często zwiększonym wzrostem zużycia zasobów, a nie jakby się mogło wydawać, mniejszym.

Po coraz większej marginalizacji "wielkich historii" (religii, ideologii, państw...) pozostały nam dwie normy – to, co trzyma nas razem i nasza planeta. W przeciwnym razie, obawiam się, że nie ma już nic innego, co miałoby (globalne) znaczenie. O tak, jest jeszcze nasze ego z jego potrzebami i jego samorealizacją. Ale jeśli pozostaniemy tym zbiorem optymalizatorów strefy komfortu, w której żyjemy, nic nie będzie z naszej planety, wydaje mi się to coraz pewniejsze. Będziemy jeździć na wakacje trzy lub cztery razy w roku przez kilka następnych lat a przyszłość planety pozostawimy do rozwiązania naszym dzieciom.

Obawiam się, że rzeczywiście jesteśmy "sami" (tzn. nie ma Boga), i że nie jesteśmy "oświeceni", ale musimy się starać. Tak długo, jak istniały granice (religie, ograniczone horyzonty czy brutalizm), prawdziwie wolny człowiek był marzeniem. Teraz jest on obecny (przynajmniej w niektórych częściach świata) – ale tylko po to, by znów mieć do czynienia z (nowymi) ograniczeniami. 

Najpierw nałożyliśmy sami na siebie ograniczenia, nie zdając sobie z tego sprawy. Kiedy człowiek stał się "świadomy" siebie (poprzez język), narodziła się kultura. Dotychczasowe ograniczenia naszej wolności – przede wszystkim władza i religia – są wytworem naszych kultur. Teraz uwolniliśmy się niejako od wielu ograniczeń naszej kultury - tylko po to, by mieć nowe ograniczenia narzucone przez konsekwencje naszych zbiorowych działań. Wolność od autorytetów, przymusu i konwencji przychodzi nam łatwo. Ale teraz, gdy jesteśmy wolni, szwankuje z wolnością jednoczącą nas wszystkich we wspólnej odpowiedzialności. Nie ma już nic, co by nas ograniczało – poza nami samymi. Jako wolne istoty ludzkie, musielibyśmy nałożyć sami na siebie ograniczenia. Zamiast tego celebrujemy sami siebie - na statkach lub podczas czwartego urlopu w roku - i czyniąc to nieumyślnie stajemy się znowu niewolnikami – ofiarami naszych własnych działań – o ile zmiany ekologiczne są postrzegane lub uznawane za konsekwencje naszych działań.

Być może człowiek zawsze był jednocześnie cudem i niszczycielem samego siebie. Tylko sposób postępowania nie jest już ograniczony do plemienia lub jednego władcy, państwa czy regionu, ale ma znaczenie dla całego świata.