Als wir in die Werkstatt treten, schlägt uns warme Luft entgegen. Glashütten sind im Winter das, was Museen im Sommer sind. Männer in T-Shirts, kurzen Hosen und in Sandalen laufen herum. Aus drei Öfen leuchtet es weiß und grell. Auf Metallböcken werden an langen Glasmacherpfeifen rotglühende Formen gedreht. Bester Platz zu dieser Zeit.

 

 

An diesem Morgen sind Sven und ich mit David Pastva, dem Leiter von Crystal Valley, verabredet. Er hat sich vorgenommen, die Glashütten aus dem Lausitzer Gebirge und dem Riesengebirge in der Welt bekannter zu machen und heute wird er uns ein paar der kleineren Familienbetriebe rund um Nový Bor vorstellen. Jede dieser Glashütten pflegt das traditionelle Handwerk der Glasmacher auf ihre eigne Weise.

Inzwischen hat Jiří Pačinek die elliptische Form beiseitegelegt und zeigt auf eine Palette mit fertigen Teilen: „Das wird ein Leuchter für ein Hotel. Er bestehend aus mehreren dieser ovalen Grundformen, wobei eine jede mit einer eignen Oberfläche und Farbe gestaltetet ist.“ Jiří Pačinek ist der Kopf der Pačinek Glashütte in Kunratice bei Cvicov. Mit einigen langjährigen Kollegen und seiner Familie hat er die alte Motoren- und Traktorenhalle 2015 zur Glashütte ausgebaut. Seine erste eigene Werkstatt am Wohnhaus in Lindava platzte aus den Nähten. „Hier habe ich nicht nur mit all meinen Kollegen Platz zum Arbeiten. Neben Büro und Küche ist im Dachgeschoss auch Raum für einen Showroom.“

Die drei Öfen werden mit Gas beheizt. Der Kühlofen läuft elektrisch. Die Glashütte ist  modern eingerichtet. Das ist natürlich sehr komfortabel. Heute. Früher hätten dafür täglich etliche Kubikmeter Holz verheizt werden müssen. Das langsame Abkühlen der fertigen Glasstücke war sehr problematisch.

Einer, der die Geschichte der Glashütten in Böhmen und die der technischen Entwicklungen sehr gut kennt, ist Jiří Haidl in Svojkov. Bereits während des Studiums zum Glasbläser hat er sich sehr stark für die Geschichte interessiert. Von ihm erfahren wir, dass Glashütten in Nordböhmen seit Beginn des 15. Jahrhunderts bekannt sind. Vermutlich gibt es sie in der Gegend noch länger. Hier fanden sie, was man für die Glasherstellung braucht, den richtigen Sand und ausreichend Holz. Quarzsand mit der natürlichen Beimengung von Kalk. Als Pflanzenasche diente die Asche der Buchen. Sie hatten ihre Hütten in den Wäldern rund um Nový Bor. Wenn das Holz ausging, machte die Glashütte dicht und wurde an anderer Stelle im Wald neu errichtet. Selbst für die Händler war es nicht immer einfach, sie zu finden.

 

 

Jiří Haidl folgt als Glasbläser seinem Faible für das traditionelle Handwerk. In der Sklárna Svojkov fertigt er gemeinsam mit seinem Sohn, Jakub Haidl, Gläser nach historischen Vorlagen. Und entsprechend verwendet er das grünlich und bläulich schimmernde Glas, da im Sand sind meist Spuren von Eisenoxid enthalten waren. Früher konnten diese nicht herausgefiltert werden. Das kristallklare Glas kam erst später mit den Brüdern Johann und Wenzel Fischer in die Region, die nach einem fünfjährigen Aufenthalt in Venedig und nach vielem Experimentieren 1711 das berühmte Turnover Glas präsentieren konnten. Aber das ist lediglich eine der Geschichten zur Geschichte der Glasherstellung in Nordböhmen.

Jiří Haidl hat auf seinen Reisen durch Europa und in der Zusammenarbeit mit Museen Gläserformen aus den verschiedenen Regionen und Epochen zusammengetragen, hat gemeinsam mit Historikern und Archäologen Techniken und Glaszusammensetzungen erforscht. „Im Vergleich zu den italienischen Glasherstellern verwenden wir im Norden kaltes Glas. Es muss schnell verarbeitet und zwischendurch oft erhitzt werden.“

Und während wir über Glasherstellung und Techniken sprechen, folgen viele sehr geschickte Handgriffe aufeinander. Ein Glas nach dem anderen entsteht. Das Zählwerk mit den Holzperlen an der Wand zeigt 22. Nach all den Durchläufen lassen sich die nächsten Schritte und das Werkzeug, welches als nächstes zum Einsatz kommt, im Voraus erahnen. Jetzt wird ein glühender Rohling angeblasen. Ein kurzes Rollen auf einem Metalltisch. Ein kurzer Schwenk nach oben, wieder ein bisschen nachgeblasen. Inzwischen wird die aufgeklappte Form bereitgehalten. Darin wird der Rohling in die vorgesehene Form geblasen. Vater und Sohn sind perfekt aufeinander eingespielt. Das Ganze hat etwas Tiefenentspanntes.

Inzwischen bringt Frau Haidl Wasser und Gebäck und während ich so stehe und mein Blick hinaus über das Land schweift, wird mir bewusst, dass ich ein ebensolches der Trinkgläser in der Hand halte, die hier gerade entstehen. Geschaffen durch die Hände der zwei Glasbläser und ihre Fertigkeiten, durchdacht und mit dem geballten Wissen aus Jahrhunderten.

In der Werkstatt der Haidls entstehen Gläser nach Vorlagen der Kelten, aus der Renaissancezeit, vom böhmischen Königshof und den Wikingern. Wikingergläser sind besonders in Skandinavien gefragt. Unter ihnen sind auch die einzigen mehrfarbigen Gefäße. Sechzig Prozent der Produktion der Sklárna Svojkov geht in den Norden Europas.

Soeben wird mit der Schere wieder ein aus dem Ofen geholter Glaspfropfen in die Länge gezogen. Das spitze Ende wird am Boden des fertigen Glaskörpers angeheftet. Durch das Drehen löst sich ein gleichmäßiger Faden aus der glühenden Masse heraus. Aufgerollt entsteht der Fuß des Trinkbechers. Das wirkt leicht. Und ist doch mit sehr viel Erfahrung und Geschick verbunden. Kurz darauf steht der Becher bereits fertig da und wird in den Abkühlschrank gestellt. Wir erfahren, dass dessen Temperatur nur 30 Grad kühler sein darf als die Verarbeitungstemperatur des Glases. Bei einer Temperatur darüber würde das Gefäß zusammenfallen. Darunter kann das frisch geformte Glas leicht reißen, da es Spannungen aufweist.

 

Jiří Pačinek. Ó Sven Müller

Anders als bei den Haidls arbeiten die Glaskünstler in der Pačinek Hütte nach eigenen Entwürfen. Jiří Pačinek liebt Formen aus der Natur, lässt sich auf Spaziergängen von ihr inspirieren. Am liebsten fertigt er Tiere. So fallen im Showroom im Dachgeschoss auch die kunstfertigen Darstellungen von Tieren auf, wobei Pferde einen besonderen Platz einnehmen. In letzter Zeit haben es ihm allerdings die Meeresbewohner angetan. Fische, Wasserpflanzen. An der Decke hängt eine Lampe in Quallenform. Das sind überwiegend seine Arbeiten. „Aber“, wirft er ein, „meist sind es Gemeinschaftswerke.“ Jemand hat eine Idee oder ein Kunde kommt mit einer Vorstellung zu ihm und dann tüfteln er und seine Kollegen an Vorlagen und an Techniken. Bis das Vorhaben steht. Dann dauert es noch einmal bis zu einem halben Tag, bis die Werkstatt eingerichtet ist, die Vorbereitungen abgeschlossen sind und es tatsächlich losgehen kann.

Und mit dieser Glasmacherfamilie ist die Glashütte und darum herum ein Garten entstanden, eine Welt aus Glas. „Anfangs haben wir nur zerbrochene oder nicht abgeholte Gegenstände aus Glas in den Vorgarten gestellt, weil wir sie nicht wegwerfen wollten. Später haben wir den Garten bewusst angelegt. Sträucher gesetzt. Bäume gepflanzt.“ Inzwischen ist der Garten wie zu einem Freiland-Showroom angewachsen. Bläulich schimmernde Blasen wiegen sich im Wind, klirren leise aneinander. Ein Weg windet sich vom Traumzauberbaum hinunter, vorbei an aufragenden Eiskristallen und immer neuen Sträuchern und riesigen blauen Blüten bis zu den Flamingos im jetzt ausgetrockneten Flussbett. „Im Frühjahr und im Sommer gehen die Kreationen aus Glas mit der Natur zusammen. Jetzt dominieren die Pflanzen aus Glas. Manchmal verpflanzen sie einige Stücke in die Gärten von Kunden. So wird Platz für neues und der Garten wandelt sich mit der Zeit.“ Er sieht die Glashütte und den Ort als Gesamterlebnis. „Aus Sicht der Besucher soll es schön sein, zu einem Tagesausflug einladen.“

 

 

Und in anderen Zeiten kommen durchaus viele Besucher, Reisegruppen und Familien. Inzwischen ist auch ein Nachbar mit eingestiegen und vermietet neben dem Garten Ferienwohnungen. Ein anderer Nachbar ist seinem Beispiel gefolgt und hat ebenfalls sein Haus renoviert. „Ich habe ein bisschen Angst, dass ich das Dorf überrolle, weil sich hier mit der Glashütte soviel verändert.“ Und tatsächlich finden sich beim Gang durch den Ort weitere Plastiken und zahlreiche Details aus Glas. Am Eingang zur Kirche steht ebenfalls ein Baum aus weißem Glas. Auf Zaunsäulen vor der Kirche stehen Kerzenhalter, die Lampe über dem Eingang ist zu einer Blume geformt. Und die Kirche selbst beherbergt eine Kunstsammlung aus Gemälden, Plastiken und Gefäßen aus Glas. Eine fantasievolle Welt – schön und inspirierend.

Es sieht so aus, dass das Miteinander gelingt. Die Menschen sprechen von ihrer Kirche und sie kommen gern in der Werkstatt vorbei – auch die Kinder. „Ich hoffe, dass ich von denen ein paar begeistern kann, wie ich damals in meiner Kindheit begeistert wurde. Eigentlich war ich Ringer, griechisch-römischer Stil. Und dann zeigten sie im Fernsehen diese Serie. ,Jakub, der Glasmacher´. Ich habe alle Teile gesehen. Und dann hat mich ein Freund nach Nový Bor eingeladen und wir waren in einer der Glashütten. Und da stand fest, ich werde Glasmacher. Naja, und mit 15 ging ich dann in die Lehre.“ Und während er redet, spürt man, dass von seiner Begeisterung nichts verloren gegangen ist.

Einer, der auch nach der Wende als selbstständiger Glasmacher begonnen hat, ist Petr Červený. Bis ´94 hat er in einer der Glasfabriken in Nový Bor gearbeitet. Einige seiner Kollegen sind dort geblieben. Er selbst hat die Chance genutzt und die Florianova Hut´ in Častolovice gegründet. Heute kennt er sich mit zahlreichen Macharten, mit Glasarten und Herstellungsverfahren aus unterschiedlichen Epochen aus. Und damit nicht genug. Er beschäftigt in seiner Glashütte Zinngießer und Glasschleifer, mit deren Hilfe selbst aufwändige Figuren, Kombinationen aus Metall und Glas, möglich sind.

 

Die Deckenleuchten der Elbphilharmonie in Hamburg sind in der Florianova Hut´ entstanden. Ó Sven Müller

Während wir nach einem Abstecher in die Schleiferei vom Büro übers Lager hinüber in die Zinnwerkstatt und nach einem Zwischenstopp vor einer Vitrine schließlich in das Herz der Glashütte gelangen, wird klar, es gibt keine Herausforderung, die Petr Červený scheut. So ist es für ihn auch schwierig zu beschreiben, was die Florianova Hut´ alles herstellt. Unter Jugendstilamphoren, klassizistischen Schalen, Petroleumlampen unterschiedlichster Herkunft finden sich Gebrauchsgläser aller Art. Aufwändige Leuchter, Art Déco-Vasen, futuristische Wandlampen, Bierkrüge für ein Jubiläum, Sonderaufträge aus aller Welt, es gibt wohl nichts, was er nicht macht. In einem Raum zeigt er uns antike Stücke, Vorlagen für Repliken. Auf Trödelmärkten wird er fündig. Oder Kunden bringen ihm Vorlagen, um Nachbauten zu bestellen. Er stellt lieber nach Kundenwünschen her, beschäftigt sich dabei mit den unterschiedlichen Verfahren. Auf die Frage, ob er auch Gläser nach eigenen Ideen fertigt, winkt er ab. „Es war alles schon mal da. Nach 5000 Jahren hat es auch Gläser in jeglicher Form schon gegeben.“

Er ist gut gelaunt und während er spricht, ist ihm anzumerken, dass seine Begeisterung ihn vor immer neue Aufgaben stellt. „Elf Monate läuft die Werkstatt durch, ohne Unterbrechung.“ Und auf unsere fragenden Blicke antwortet er: „Gleich beginnt meine zweite Schicht. Mein Sohn bestückt jetzt den Ofen und dann beginnt die Glasschmelze. Sand, Kalk, Pottasche und je nach Farbe das passende Metalloxid. Wir machen unser Glas selbst. Nachts um eins drehe ich als letzten Arbeitsgang die Temperatur hoch.“ Und mit einem Augenzwinkern schiebt er nach: „Im August ist frei.“

Und während in der Florianova Hut´ fiebernd versucht wird, rechtzeitig vor den Feiertagen alle Wünsche der Kunden zu erfüllen, bereitet sich Jiří Pačinek mit seinen Kollegen auf ein ganz besonderes Weihnachten vor. Dieses Jahr bekommt die Kirche in Kunratice eine Krippe. Maria und das Kind sind bereits fertig. Am Weihnachtsmorgen versammelt sich die Glasmacherfamilie vor den Öfen, um gemeinsam den Josef zu erschaffen, bevor später der Weihnachtsabend beginnt.

 

Ó Sven Müller

Wir danken David Pastva für die freundliche Unterstützung sowie Jiří Pačinek, Jiří Haidl, Jakub Haidl und Petr Červený für die Spannenden Einblicke in ihr Handwerk.

In den nächsten Beiträgen über das Glas in Nordböhmen wird es um den Sprung der Glasherstellung in den weltweiten Kunstmarkt und die Innovationen auf dem Gebiet der Glasherstellung und die neuen Designs gehen, die inzwischen wieder in aller Welt sehr gefragt sind.

Když jsme vešli do dílny, ovanul nás teplý vzduch. Sklárny jsou v zimě to, co muzea v létě. Kolem procházejí muži v tričkách, šortkách a sandálech. Ze tří pecí se line jasná bílá záře. Na dlouhých sklářských píšťalách a kovových podstavcích se otáčejí rozžhavené tvary. Nejlepší místo v této době.

 

 

Toho rána jsme měli se Svenem schůzku s Davidem Pastvou, ředitelem Crystal Valley – Křišťálového údolí. Rozhodl se, že udělá vše pro to, aby byly sklárny z Lužických hor a Krkonoš známé ve světě a dnes nám představí několik menších rodinných podniků v okolí Nového Boru. Každá z těchto skláren opatruje tradiční řemeslo sklářů svým vlastním způsobem.

Jiří Pačinek mezitím odložil eliptický tvar stranou a ukazuje na paletu s hotovými díly: „To bude lustr pro hotel. Skládá se z několika těchto oválných základních tvarů, z nichž každý má svůj vlastní povrch a barvu.“ Jiří Pačinek je vedoucím sklárny Pačinek v Kunraticích u Cvicova. S několika dlouholetými kolegy a rodinou přestavěl v roce 2015 starou halu na motory a traktory na sklárnu. Jeho první vlastní dílna v domě v Lindavě praskala ve švech. "Tady mám se všemi svými kolegy prostor pro práci. A nejen to. Kromě kanceláře a kuchyně je v podkrovním prostoru také místo pro showroom. “

Tři pece jsou zahřívány plynem. Chladicí pec běží na elektriku. Sklárna je zařízena moderně. To je samozřejmě velmi pohodlné. Dnes. V minulosti by se zde muselo každý den spálit několik kubíků dřeva. Pomalé chlazení hotových skleněných produktů by bylo velmi problematické.

Jedním z těch, kdo zná velmi dobře historii skláren v Čechách a jejich technický vývoj je Jiří Haidl ve Svojkově. Už během studia na skláře se velmi zajímal o historii. Od něho se dozvídáme, že sklárny v severních Čechách jsou známé již od počátku 15. století. Pravděpodobně existují ty v této oblasti ještě mnohem déle. Zde našli naši předci to, co potřebovali pro výrobu skla, ten správný písek a dostatek dřeva. Křemenný písek s tím správným přídavkem přírodního vápníku. Jako rostlinný popel posloužil popel z buků. Měli své hutě v lesích kolem Nového Boru. Když docházelo dřevo, sklárna se zavřela a postavili ji na jiném místě lesa. Dokonce ani pro obchodníky nebylo často jednoduché jí najít.

 

 

Jiří Haidl se jako sklář věnuje své vášní pro tradiční řemeslo. Ve „Sklárně Svojkov“ vyrábí se svým synem Jakubem Haidlem sklenice podle historických modelů. A k tomu také používá nazelenalé a namodralé třpytivé sklo, protože v písku byly obvykle obsaženy i stopy oxidu železa. V minulosti je nebylo možné odfiltrovat. Křišťálově čisté sklo se do regionu dostalo až později s bratry Johannem a Wenzelem Fischerovými, kteří po pětiletém pobytu v Benátkách a po mnoha experimentech mohli v roce 1711 představit slavné „turnovské sklo“. Ale to je jen jeden z příběhů o historii výroby skla v severních Čechách.

Na svých cestách po Evropě a ve spolupráci s muzei sbíral Jiří Haidl formy na skleněné poháry z různých regionů a epoch. Zkoumal společně s historiky a archeology techniky a složení skla. "Ve srovnání s italskými výrobci skla používáme na severu studené sklo. To musí být zpracováno rychle a často se znovu mezitím zahřívat. “

A během toho, když mluvíme o výrobě skla a různých technikách, dělá mnoho na sebe navazujících zručných hmatů. A tak tvoří jeden skleněný pohár za druhým. Počítadlo s dřevěnými korálky na zdi ukazuje 22. Po těch všech procesech lze předem uhodnout další kroky a také nástroj, který se použije jako další. Nyní vyfoukne rozpálený zářící polotovar. Krátké otáčení na kovovém stole. Krátký pohyb nahoru, opět trochu dofouknout. Mezitím je připravena otevřená forma. A polotovar je v ní poté dotvořen dechem skláře do zamýšleného tvaru. Otec a syn jsou dokonale sehraní. To celé má v sobě něco hluboce uvolněného.

Mezitím přináší paní Haidlová vodu a pečivo a zatímco stojím a můj pohled bloudí po krajině, tak si uvědomuji, že v ruce držím sklenici na pití, která je stejná jako ta, která se zde právě vyrábí. Vytvořená rukama dvou sklářů a jejich dovednostmi a dobře promyšlenými a staletími nahromaděnými znalostmi.

V Haidlově dílně jsou sklenice vyráběny jak podle keltských vzorů, tak z období renesance, z českého královského dvora a podle Vikingů. Po vikinských sklenicích je poptávka především ve Skandinávii. Mezi nimi jsou také ty jediné vícebarevné nádoby. Šedesát procent produkce Sklárny Svojkov jde do severní Evropy.

Mezitím je nůžkami tvarován do délky kus skla, který byl právě vytažen z pece. Špičatý konec je připevněn ke spodní části již hotové skleněné části. Otáčením se ze zářící hmoty uvolňuje rovnoměrné vlákno. A rolováním tak vznikne noha sklenice. Vypadá to snadně. A přesto je to spojeno s mnoha zkušenostmi a dovednostmi. Krátce nato je pohár připraven a vložen do chladící pece. Dozvěděli jsme se, že její teplota může být pouze o 30 stupňů nižší než teplota zpracovaného skla. Při vyšší teplotě by se pohár zhroutil. A nadto může takto čerstvě vytvořená nádoba prasknout díky vnitřnímu pnutí.

 

Jiří Pačinek. Ó Sven Müller

Na rozdíl od Haidlů pracují skláři v Pačinkově huti podle svých vlastních návrhů. Jiří Pačinek miluje tvary z přírody a inspiruje se jimi během svých procházek. Nejraději vyrábí zvířata. V showroomu v podkroví jsou nápadná vyobrazení zvířat, přičemž zvláštní místo zaujímají koně. V poslední době ho však přitahují především mořští tvorové. Ryby, vodní rostliny. Ze stropu visí lampa ve tvaru medúzy. Většina z nich je jeho dílem. „Ale“, prohodí, „většinou jde o naše společné dílo.“ Někdo z nás má nápad nebo k nám přijde zákazník s nápadem a poté pracujeme s kolegy na předlohách a technikách tak dlouho, až naše představa získá konkrétní tvar. Pak to trvá ještě až půl dne, než se dílna připraví, dokončí se přípravy a může se skutečně začít.

A díky této rodině sklářů vznikla sklárna a zahrada kolem ní, svět ze skla. "Nejprve jsme na zahradu dávali jen rozbité nebo nevyzvednuté skleněné objekty, protože jsme je nechtěli vyhodit." Později jsme zahradu začali záměrně tvořit. Zasadili keře, vysadili stromy. “Mezitím se zahrada rozrostla do showroomu pod širým nebem. Třpytivé modravé bubliny se houpají ve větru a tiše o sobě cinkají. Od magického stromu snů se vine cesta, kolem tyčících se ledových krystalů a stále nových keřů a obrovských modrých květů až k plameňákům v nyní vyschlém korytu řeky. "Na jaře a v létě se prolíná skleněná tvorba s přírodou." Nyní dominují rostliny ze skla. Někdy přesadí některé kousky do zahrad zákazníků. Vytváří se tak prostor pro nové věci a zahrada se tak časem proměňuje. Sklárnu a její okolí vnímá jako celkový zážitek. „Z pohledu návštěvníka by mělo být hezké pozvat vás sem na jednodenní výlet.“

 

 

Jindy je tu docela hodně návštěvníků, turistických skupin a rodin. Mezitím se zapojil také jeden ze sousedů a pronajímá vedle zahrady rekreační apartmány. Další soused ho následoval a také renovoval svůj dům. "Trochu se bojím, že to bude pro vesnici moc, protože se tu se sklárnou mnoho změnilo." A skutečně, když procházíte vesnicí, najdete další plastiky a mnoho detailů vyrobených ze skla. U vchodu do kostela stojí bílý skleněný strom. Na plotových sloupech před kostelem jsou svícny a lampa nad vchodem má tvar květiny. A v samotném kostele je umělecká sbírka obrazů, soch a objektů ze skla. Svět plný fantazie - krásný a inspirativní.

Vypadá to, že se soužití podaří. Lidé mluví o svém kostele a rádi se zastaví v dílně - včetně dětí. "Doufám, že několik z nich dokážu inspirovat, stejně jako jsem se v dětství inspiroval já." Vlastně jsem byl zápasník, v řecko-římském stylu. A pak běžel v televizi ten seriál „ Jakub, sklář“. Viděl jsem všechny jeho díly. Poté mě kamarád pozval do Nového Boru a šli jsme se podívat do jedné ze skláren. A tím bylo jasné, že budu sklář. No, a když mi bylo 15, nastoupil jsem do učení.“ A zatímco mluví, můžete cítit, že se z jeho nadšení pranic neztratilo.

Petr Červený je jedním z lidí, kteří začínali jako skláři na volné noze po sametové revoluci. Do roku 1994 pracoval v jedné ze skláren v Novém Boru. Někteří z jeho kolegů tam zůstali. On se chopil příležitosti a založil Florianovu huť v Častolovicích. Dnes zná mnoho způsopů zpracování skla, jeho typy a výrobní procesy z různých historických období. A to není vše. Ve své sklárně zaměstnává zpracovatele cínu a brusiče skla, s jejichž pomocí je možné vytvářet i propracované figury a také kombinace z kovu a skla.

 

Stropní světla pro Elbphilharmonie v Hamburku byla mimo jiné vytvořena ve Florianově huti. Ó Sven Müller

Když se po zastávce v brusírně dostáváme z kanceláře přes sklad do cínové dílny a s malou zastávkou před vitrínou, dojdeme konečně do srdce sklárny, je zřejmé, že Petr Červený se nevyhýbá žádným výzvám. Je pro něj tedy těžké popsat, co vše Florianova huť dělá. Vedle secesních amfor, klasicistních misek a petrolejových lamp různého původu, najdete snad všechny druhy užitkových sklenic. Propracované svícny, Art Deco vázy, futuristické nástěnné lampy, džbány na pivo k výročím, speciální objednávky z celého světa. Pravděpodobně neexistuje nic, co by nedělal. V jedné místnosti nám ukazuje starožitné kousky, vzory pro repliky. Nachází je na bleších trzích. Nebo mu zákazníci k objednávce replik přinesou vzory. Upřednostňuje výrobu podle požadavků zákazníka, přičemž se zabývá různými procesy. Na otázku, zda také vyrábí sklenice podle vlastních představ, mávne rukou. "Už to tady všechno bylo. Po 5.000 letech již zde byly sklenice všech tvarů a velikostí. “

Má dobrou náladu, a zatímco mluví, můžete na něm poznat, že jeho nadšení ho staví před nové výzvy. "Dílna běží jedenáct měsíců bez přestání." A na naše tázavé pohledy odpovídá: "Hned začíná moje druhá směna. Můj syn nyní plní pec a pak začíná tavení skla. Písek, vápno, potaš a podle barvy správný oxid kovu. Sklo si vyrábíme sami. V jednu v noci je mým posledním pracovním úkonem zvýšení teploty. “A s mrknutím dodává:„ Srpen máme volno. “

A zatímco se Florianova huť horečně snaží splnit včas před svátky všechna přání zákazníků, Jiří Pačinek a jeho kolegové se připravují na velmi zvláštní Vánoce. Letos dostane kostel v Kunraticích betlém. Maria a dítě jsou již hotové. Na Štědrý den ráno se sklářská rodina sejde před pecí, aby společně, než později začne Štědrý večer, vytvořili Josefa,.

 

 

Děkujeme Davidu Pastvovi za laskavou podporu.

Další články o skle v severních Čechách se budou zabývat skokem výroby skla na světový trh s uměním a inovacemi v oblasti výroby skla a novými designy, které jsou nyní velmi žádané po celém světě.

Gdy wchodzimy do warsztatu, uderza w nas jak obuch ciepłe powietrze. Huty szkła są w zimie tym, czym muzea w lecie. Mężczyźni chodzą w T-shirtach, szortach i sandałach. Z trzech pieców wydobywa się bardzo jasne światło. Na metalowych kozłach, z długich rur szklarskich robotnicy formują z czerwonego płynnego szkła rożne kształty. To najlepsze miejsce o tej porze roku.

 

 

Sven i ja jesteśmy umówieni dziś rano z Davidem Pastvą, dyrektorem Crystal Valley, którego celem jest rozsławienie na świecie hut szkła z Łużyc i Karkonoszy. Podczas dzisiejszego spotkania pokaże nam kilka małych firm rodzinnych z okolic Nowego Boru. Każda z tych hut szkła kultywuje tradycyjne rzemiosło szklarskie na swój sposób.

W międzyczasie Jiří Pačinek odłożył na bok eliptyczną formę i wskazuje na paletę z gotowymi elementami: "To będzie żyrandol dla hotelu. Będzie się składał z wielu owalnych kropli, każda o innej powierzchni i kolorze". Jiří Pačinek jest kierownikiem Huty Szkła Pačinek w Kunraticach koło Cvicova. Z kilkoma wieloletnimi współpracownikami i rodziną przekształcił w 2015 r. starą halę silników i ciągników w hutę szkła. Jego pierwszy własny warsztat, mieszczący się w domu w Lindavie, pękał w szwach. "Tutaj mamy nie tylko miejsce do pracy, oprócz biura i kuchni znalazlo się na poddaszu miejsce na salon wystawowy".

Jego huta szkła jest wyposażona w nowoczesny sprzęt, co w dzisiejszych czasach ułatwia pracę ogromnie. Trzy piece hutnicze ogrzewane są gazem a w procesie chłodzenia wykorzystywana jest energia elektryczna. W przeszłości codziennie trzeba było spalać kilka metrów sześciennych drewna a powolne chłodzenie gotowych kawałków szkła było bardzo problematyczne.

Jedną z osób, które bardzo dobrze znają historię czeskich hut szkła i ich rozwój techniczny, jest Jiří Haidl ze Svojkova. Już podczas studiów, podczas których uczył się zawodu szklarza, interesowała go bardzo historia szkła. Od niego dowiadujemy się, że huty szkła w północnych Czechach znane są już od początku XV wieku, a prawdopodobnie istniały one w tej okolicy jeszcze wcześniej. Szklarze znaleźli tutaj to, co było im potrzebne do produkcji szkła: odpowiedni piasek i wystarczającą ilość drewna. Piasek kwarcowy posiadał naturalną domieszką wapna a popiół roślinny uzyskiwano ze spalania buków.  Wydmuchiwacze szkła zamieszkiwali chaty w lasach wokół Nowego Boru a kiedy skończyło im się drewno, huta szkła była likwidowana na jednym miejscu i odbudowana w innym, tam, gdzie drewna było pod dostatkiem. Czasami nawet handlowcy mieli problem znaleźć miejsca, gdzie szklarze przenosili się ze swoimi hutami.

 

 

Jako szklarz Jiří Haidl rozwija ciągle swoje zamiłowanie do tradycyjnego rzemiosła. W Sklárnej Svojkovie wytwarza wraz z synem Jakubem Haidlem szkło według historycznych wzorów. Do tego potrzebuje zielonkawego i niebieskawego mieniącego się szkła, ponieważ piasek zawierał wtedy ślady tlenku żelaza, których w przeszłości nie można było odfiltrować. Krystalicznie czyste szkło pojawiło się w tym regionie dopiero później, wraz z braćmi Johannem i Wenzel Fischer, którzy po pięcioletnim pobycie w Wenecji i po wielu eksperymentach mogli zaprezentować słynne szkło Turnover w 1711 roku. Ale to tylko jedna z opowieści o historii produkcji szkła w północnych Czechach.

Jiří Haidl współpracował z muzeami, zbierał formy szklane z różnych regionów i epok podczas swoich podróży po Europie, badał techniki i skład chemiczny szkła wspólnie z historykami i archeologami. "W porównaniu z włoskimi szklarzami używamy na północ od Włoch zimnego szkła. Musi być ono szybko przetworzone i w czasie formowania często podgrzewane." I podczas gdy my rozmawiamy o produkcji szkła i technikach, Jiří Haidl wykonuje wprawionymi ruchami kolejne czynności. Powstaje jedno szkło za drugim.

Licznik na ścianie z drewnianymi koralikami pokazuje liczbę 22. Po jakimś czasie można z góry odgadnąć kolejne kroki i narzędzia, które będą zaraz używane. Właśnie wydmuchiwana jest gorąca pustka, która krótko rolowana jest na metalowym stole. Szybki i krótki obrót do góry, następnie znów zostaje trochę wydmuchana. W międzyczasie przygotowana będzie forma. W niej otrzyma przeznaczony dla niej kształt. Ojciec i syn są ze sobą idealnie dograni. Wszystko to ma w sobie coś głęboko relaksującego.

W międzyczasie pani Haidl przyniosła wodę i ciastka, a ja, stojąc tam i błądząc spojrzeniem po okolicy, zdaję sobie nagle sprawę, że w ręku trzymam jedną z wytworzonych tu szklanek do picia. Wyprodukowaną przez ręce dwóch dmuchaczy szkła, z nabytymi przez nich umiejętności, przemyśleniami i z wiedzą skoncentrowaną na przestrzeni minionych stuleci.

W warsztacie Haidlów wykonuje się szkło według wzorów z czasów Celtów, renesansu, czeskiego dworu królewskiego i Wikingów. Szkło wikingów jest szczególnie poszukiwane w Skandynawii. Wśród nich są również jedyne wielobarwne naczynia. Sześćdziesiąt procent produkcji szklarni Svojkov trafia do krajów Europy Północnej.

Właśnie wyciągnięta z pieca za pomocą nożyc kropla szkła jest rozciągana. Spiczasta końcówka przymocowana zostaje do dolnej części gotowego już szklanego korpusu. Przy przekręcaniu oddziela się równomierna nić z żarzącej się masy. Zwinięta, tworzy podstawę kubka do picia. Wydaje się to takie łatwe! Cały ten proces wymaga dużego doświadczenia i umiejętności. Wkrótce potem kubek jest gotowy i umieszczony w szafie chłodniczej. Dowiadujemy się, że jej temperatura może być tylko o 30 stopni niższa od temperatury obróbki szkła. Przy wyższej temperaturze naczynie mogłoby się zapaść. Świeżo uformowane szkło pod wpływem zbyt dużej różnicy temperatur może łatwo pęknąć, na wskutek naprężeń w materiale.

 

 

W odróżnieniu od rodziny Haidls, szklarze w hucie szkła Pačinek tworzą wzory na podstawie własnych projektów. Jiří Pačinek kocha kształty wywodzące się z natury, czerpie inspiracje podczas spacerów. Najchętniej tworzy zwierzęta. W atelier na ostatnim piętrze wyróżniają się one wśród innych okazów, a na szczególną uwagę zasługują konie. Ostatnio jednak upodobał sobie morski świat - ryby, rośliny wodne. Z sufitu wisi lampa w kształcie meduzy. To są głównie jego prace. "Ale" wtrąca się, "w większości są to dzieła grupowe." Ktoś ma pomysł, albo klient przychodzi do niego z pomysłem, a potem on i jego koledzy pracują nad szablonami i technikach, tak długo, aż projekt zostanie ukończony. Następnie potrzeba jeszcze około pół dnia, aż warsztat będzie wyposażony, przygotowania będą zakończone i praca może się rozpocząć.

Ta rodzina szklarzy tak pokochała swoją hutę i szkło, że utworzyła w ogrodzie mały świat ze szkła, dostępny jest dla zainteresowanych.  "Na początku, postawiliśmy po prostu potłuczone lub nieodebrane szklane przedmioty do ogrodu przed domem, bo nie chcieliśmy ich wyrzucić. Później z rozmysłem stworzyliśmy ogród, posadziliśmy krzewy i zasadziliśmy drzewa." W międzyczasie ogród rozrósł się jak salon wystawowy na wolnym powietrzu. Migoczące niebieskie pęcherzyki kołyszą się na wietrze, dzwonią cicho uderzając o siebie. Ścieżka wije się od Magicznego Drzewa Snu, obok wznoszących się kryształów lodu i ciągle zmieniających się krzewów oraz ogromnych niebieskich kwiatów, do flamingów w wyschniętym już korycie rzeki. "Wiosną i latem kreacje ze szkła idą w parze z naturą. Teraz dominują rośliny wykonane ze szkła. Czasami przeszczepiają niektóre fragmenty do ogrodów klientów. To sprawia, że jest miejsce na nowe rzeczy, a ogród zmienia się z czasem." Widzimy hutę szkła i ten ogród jako całościowe doznanie. "Z punktu widzenia zwiedzającego powinno być pięknie i zachęcać do krótkiej wycieczki."

 

 

Przychodzi do nas wielu zwiedzających, grup wycieczkowych i rodzin. W międzyczasie dołączył do nas również sąsiad i wynajmuje obok ogrodu pokoje na noclegi. Inny sąsiad poszedł za jego przykładem i również wyremontował swój dom. "Trochę się boję, że wioska nie nadąży za zmianami, tak wiele się tu zmieniło z naszą hutą szkła." I rzeczywiście, idąc przez wioskę, można znaleźć wiele rzeźb i detali wykonanych ze szkła. Przy wejściu do kościoła znajduje się drzewo wykonane z białego szkła a na słupach ogrodzeniowych przed kościołem stoją świeczniki, lampa nad wejściem zamieniona jest w kwiat. A w samym kościele znajduje się kolekcja obrazów, rzeźb i naczyń ze szkła. Świat pełen wyobraźni - piękny i inspirujący.

Wygląda na to, że współpraca się sprawdza. Ludzie opowiadają o swoim kościele i lubią przyjeżdżać na warsztaty - także dzieci. "Mam nadzieję, że uda mi się ich oczarować, tak jak ja byłem oczarowany w dzieciństwie. Właściwie byłem zapaśnikiem, w grecko-rzymskim stylu. A potem zobaczyłem serial w telewizji - "Jakub Szklarz. Widziałem wszystkie części. Kiedy jakiś czas później przyjaciel zaprosił mnie do Nowego Boru, odwiedziliśmy jedną z hut szkła. I wtedy zdecydowałem się zostać szklarzem. Dalej poszło już gładko, w wieku 15 lat poszedłem na praktykę." Kiedy opowiada, można usłyszeć, że jego entuzjazm nie zgubił się w ciągu minionych lat.

Petr Červený jest jednym z tych, którzy po upadku komunizmu zaczęli pracować jako szklarz na własny rachunek.  Do roku 1994 pracował w jednej z fabryk szkła w Nowym Borze. Niektórzy z jego kolegów zostali tam do dziś. On sam skorzystał z okazji i założył w Častolovicach "Florianovą Hutę". Teraz zna wiele rodzajów produkcji, typów szkła i procesów produkcyjnych z różnych epok. I to nie wszystko. W swojej hucie szkła zatrudnia cynarzy i szlifierzy szkła, z którymi możliwe jest wykonywanie skomplikowanych figur łączących szkło i metal.

 

Żyrandole sufitowe w Elbphilharmonie (Filharmonia nad Łabą) w Hamburgu powstały m.in. w hucie Florianova. Ó Sven Müller

Po wypadzie z biura przez magazyn do szlifierni, trafiamy do warsztatu lutniczego. Następnie podziwiamy gablotę i docieramy ostatecznie do serca huty szkła. Tam staje się dla nas jasne, że Petr Červený nie boi się żadnego wyzwania. Jemu samemu trudno jest opisać wszystkie wyroby, które wytwarza Florianova Huta. Wśród secesyjnych amfor, klasycystycznych misek, lamp naftowych różnego pochodzenia, znajdują się wszelkiego rodzaju szkła użytkowe.

Wystawne żyrandole, wazony Art Deco, futurystyczne kinkiety, kufle z okazji rocznic, specjalne zamówienia z całego świata, nie ma chyba nic, czego by nie zrobił. W jednym pokoju pokazuje nam antyki, szablony do replik, które znajduje na pchlich targach. Albo klienci przynoszą mu wzory, zamawiając repliki. Woli jednak tworzyć zgodnie z życzeniami klientów, zagłębiając przy tym różne procesy. Na pytanie, czy robi też szkło według własnego pomysłu, macha ręką. "Wszystko było już wcześniej. Po 5.000 latach szkło miało już każdą formę.

Jest w dobrym nastroju, a w miarę jak mówi, można zauważyć, że jego entuzjazm wciąż stawia przed nim nowe zadania. "Warsztaty trwają jedenaście miesięcy, bez przerwy." I w odpowiedzi na nasze pytające spojrzenia, odpowiada: "Właśnie zaraz się zacznie druga zmiana. Mój syn ładuje piec i lada moment szkło zacznie się topić. Piasek, wapno, potaż oraz, w zależności od koloru, odpowiedni tlenek metalu. Robimy szkło sami. O pierwszej w nocy jako ostatnią czynność podnoszę temperaturę." I z przymrużeniem oka dodaje: "Sierpień jest wolny."

Podczas gdy "Florianova Huta" gorączkowo będzie się starała przed świętami spełnić wszystkie życzenia swoich klientów, Jiří Pačinek i jego koledzy przygotowują się do bardzo wyjątkowych świąt. W tym roku w kościół w Kunraticach otrzyma szopkę. Maryja i Jezus są już gotowi. W świąteczny poranek cała rodzina szklarska zgromadzi się przed piecami, aby wspólnie stworzyć Józefa, jeszcze nim zacznie się wigilijny wieczór.

 

 

 

Dziękujemy Davidowi Pastva za wszystkie informacje i jego wsparcie.

Kolejne artykuły o szkle w północnych Czechach będą dotyczyły przełomu w produkcji szkła na światowym rynku sztuki oraz innowacji w dziedzinie produkcji szkła, jak również nowych wzorów, na które od jakiegoś czasu istnieje ponownie duże zapotrzebowanie na całym świecie.