Ich bin ein Heimkehrer. Pendler war ich zu Ostern und Weihnachten. Das ist immer die Zeit, wo man nach Hause kommt. Aber jetzt ist es ein Heimkehren. Ich hatte mal ein Lied geschrieben: „Liebe Grüße aus Zittau“. Ich stand auf dem Balkon und erinnerte mich an all die Partys, die wir hier veranstaltet hatten. Die Heimatverbundenheit war immer da. Eigentlich denkst du, du bist am Arsch der Welt. Weil man das Gefühl hat, die Zeit tickt hier langsamer. Die ersten Jahre haben meine Eltern mein Kinderzimmer noch genauso gelassen, wie ich es verlassen hatte. Das war total gruselig. Es war wie eine Rückblende. Als hätte ich wieder Liebeskummer nach meiner ersten Jugendliebe, die mit mir auf dem Balkon Schluss gemacht hat. Das war unheimlich!

Nun hat sich eine Tür geöffnet. In ein paar Jahren kann ich die Bowling-Bar meines Vaters weiterführen. Eigentlich wäre ich weitergereist. Ich habe mich immer gefragt: War das schon alles? Habe ich schon alles gesehen? In der Schauspielschule kam mir die Idee, in jedem Bundesland wenigstens einmal zu spielen. Ich habe daraufhin einfach mein Ziel geändert: Ich spiele jetzt als Gast weiter und kann diesen Wunsch trotzdem wahrmachen. Ich bin kein großer Reisender, aber ich finde, Deutschland hat so viele interessante Ecken – die Dialekte, die Leute, Habitus, Gerichte.

Als ich mit meiner Freundin beschlossen habe zurückzukommen, haderte ich erst und fragte mich, ob das wirklich die richtige Entscheidung sei. Denn ich dachte, ich kenne hier schon alles. Aber da es keine Grenzen mehr gibt, merke ich, dass ich hier doch noch nicht alles kenne – gerade in den Nachbarländern. Mein bester Freund lebt jetzt in Liberec und durch ihn habe ich neue Menschen kennengelernt, die Tschechisch, Englisch und Deutsch sprechen. Die Heimat neu kennenzulernen, das ist eine Art Heimat 2.0. Das bedeutet auch, das, was ich in den letzten acht Jahren gelernt habe, mit hierher zu nehmen. Ich bin jetzt in einem Alter, wo ich sagen kann: Jetzt gestalte ich mit und bringe frischen Wind in die Gegend. Dieses Gestaltungspotenzial ist das Gute an der Region. Der Vorteil als Heimkehrer ist, dass es hier noch immer Netzwerke gibt. Sei es Menschen von früher oder Leute, die ich neu kennenlerne. Ich habe jetzt viel mehr Kontakte und wir unterstützen uns gegenseitig. Das ist der Vorteil hier. Denn in Esslingen kannte ich kaum jemanden – außer die Menschen in meinem Theaterkosmos.

Weniger ist mehr

Eigentlich ist es mir egal, wo ich bin. Die Frage ist ja, wie gestalte ich die Gegend, in der ich lebe, was kann ich neu kennenlernen? Ich mag es, dass in der kleinen Region trotzdem viel los ist. Im Sommer gibt es überall Feste, in jedem Dorf passiert etwas – und die Leute gehen hin. Das Theater ist beliebt, was nicht selbstverständlich ist. In manchen Regionen gehen die Leute kaum ins Theater. Hier gibt es Livebands, Natur vor der Haustür – es ist alles vorhanden. In Esslingen weckten mich am Morgen die Autos, jetzt wecken mich die Kühe. Manchmal habe ich das Gefühl, dass die Welt hier noch in Ordnung ist. Auch wenn manche Leute sagen, Zittau sei tot und leer. Aber es gibt genug andere, die es anders sehen. Vielleicht verdient man hier weniger als in den alten Bundesländern, aber wenn ich sehe, dass in Esslingen das Käsebrötchen 2,90 Euro kostet, dann denke ich mir, kann ich genauso gut an die Tanke gehen. Weniger haben und sich trotzdem besser fühlen – das geht hier allemal. Ich habe das Gefühl, dass es viele Menschen gibt, die wissen, sie werden hier nicht reich, aber trotzdem lebensfroh sind.

Grenzenloses Miteinander

Ich schätze den ländlichen Raum. In der Stadt gibt es oft ein Überangebot, aber hier kann noch etwas Neues entstehen. Ich möchte hier ein Angebot für Familien schaffen, im Bereich Kinder- und Jugendtheater. Auch Musikveranstaltungen möchte ich anbieten, den Leuten einen Ort geben, wo sie ausgelassen und offen sein können. Das Schöne hier ist, dass man kreativ sein kann. Ich finde es nur schade, dass viele nicht in der Lage sind, im tschechischen Restaurant auf Tschechisch zu bestellen. Ich habe angefangen, Tschechisch zu lernen, kann aber noch keine Sätze bilden. Es ist jedoch ein Anfang, den Nachbarn zu zeigen, dass man sich Mühe gibt – und das schätzen sie. Ich stand einmal an der Tanke und habe ein Wort falsch ausgesprochen und eine Tschechin hat mich berichtigt. Das ist einfach ein schönes Miteinander. Das macht mich glücklich. Es heißt immer, wir sind nur eine kleine Region. Aber es gibt so viele Möglichkeiten, sich zu begegnen. In der Bowling-Bar meines Vaters könnte man daher viel mehr Veranstaltungen auch für tschechische und polnische Nachbarn anbieten. Man muss sie nur informieren.

Ich habe in Esslingen Menschen getroffen, die gesagt haben: „Zittau ist so schön“. Ich denke, dieser positive Stolz, den viele Menschen hier von ihrer Region haben, überträgt sich auf andere. Deshalb bin ich auch für die Kulturhauptstadtbewerbung: Denn das bringt mediale Aufmerksamkeit, hoffentlich mehr Touristen, kulturelle Projekte, finanzielle Förderung und ein besseres Miteinander. Ich denke, jeder Einzelne kann damit anfangen.

 

Jsem navrátilec. Cestoval jsem sem a tam o Velikonocích a na Vánoce. To je vždycky ten čas, kdy se člověk vrací domů. Ale teď je to skutečný návrat domů. Kdysi jsem napsal píseň: " Milé pozdravy z Žitavy". Stál jsem na balkoně a vzpomínal na všechny ty večírky, které jsme zde uspořádali. To propojení s domovem tady bylo vždycky. Vlastně tě napadá, že jsi na konci světa. Protože člověk má pocit, že tady čas běží pomaleji. V prvních letech rodiče nechali můj pokoj přesně tak, jak jsem ho opustil. To bylo opravdu děsivé. Bylo to jako vzpomínka. Jako kdybych znovu prožíval milostné zklamání po mé první lásce, která se se mnou rozešla na tomhle balkoně. To bylo divné!

Nyní se mi otevřely dveře. Za pár let můžu vést bowlingový bar mého otce. Vlastně bych dál cestoval. Vždycky jsem se ptal: a to bylo jako všechno? Viděl jsem už všechno? Na divadelní škole jsem měl takový nápad, zahrát si alespoň jednou v každé spolkové zemi. Pak jsem ale jednoduše změnil svůj cíl: nyní zde hraji jako hostující herec a stále můžu toto přání zrealizovat. Nejsem žádný velký cestovatel, ale myslím, že Německo má tolik zajímavých koutů - dialekty, lidi, habitus, jídla.

Když jsem se, společně s mojí přítelkyní, rozhodli, že se vrátíme zpět, tak jsem nejdříve pochyboval a přemýšlel, jestli to opravdu bylo to správné rozhodnutí. Protože jsem si myslel, že už tady znám všechno. Ale protože už neexistují žádné hranice, tak vidím, že tady přeci jenom neznám vše - zejména v sousedních zemích. Můj nejlepší přítel žije nyní v Liberci a díky němu jsem potkal nové lidi, kteří mluví česky, anglicky a německy. Znovu se nově seznámit s domem, to je to druh domova 2.0. To také znamená, že jsem si sem sebou přinesl i to, co jsem se naučil za posledních osm let. Teď jsem ve věku, kdy mohu říci: Teď se budu na něčem spolupodílet a přinesu čerstvý vítr do této oblasti. Tahle možnost něco vytvářet, je to dobré tomto regionu. Výhodou navrátilce je, že zde stále ještě existují vazby. Ať už jsou to lidé z minulosti nebo lidé, se kterými se seznámím. Mám nyní mnohem více kontaktů a vzájemně se podporujeme. To je tu výhoda. Protože v Esslingenu jsem skoro nikoho neznal - kromě lidí v mém divadelním světě.

Méně je víc

Vlastně je mi jedno, kde jsem. Otázkou je, jak spoluvytvářím oblast, ve které žiji, co nového mohu poznat? Líbí se mi, že se v tomto malém regionu toho tolik děje. V létě jsou všude festivaly, v každé vesnici se něco děje - a lidé tam jdou. Divadlo je populární, což není samozřejmé. V některých oblastech lidé jen stěží chodí do divadla. Jsou zde živé kapely, příroda za humny – je zde všechno. V Esslingenu mě ráno budila auta, teď mě probouzí krávy. Někdy mám ten pocit, že tady je svět ještě v pořádku. I když někteří lidé říkají, že Žitava je mrtvá a prázdná. Ale je tu dost jiných, kteří to vidí jinak. Možná, že se tady vydělává méně, než ve starých spolkových zemích, ale když vidím, že v Esslingenu stojí houska se sýrem 2,90 eur, pak si myslím, že si pro ni stejně dobře můžu dojít na pumpu. Mít méně a přesto se cítit lépe - to tady ještě pořád jde. Mám pocit, že existuje mnoho lidí, kteří vědí, že zde nezbohatnou, ale přesto jsou spokojeni se životem.

Společně bez hranic

Oceňuji venkovskou oblast. Ve městě často dochází k převisu nabídky, ale tady může vznikat ještě něco nového. Rád bych vytvořil nabídku pro rodiny v oblasti dětského a mládežnického divadla. Také chci nabídnout hudební akce, které lidem poskytují prostor, kde mohou být uvolnění a otevření. Dobré je, že zde můžete být kreativní. Mrzí mě, že mnozí nejsou schopni objednat si v české restauraci v češtině. Začal jsem se učit česky, ale zatím neumím tvořit věty. Je to ale začátek, jak ukázat sousedům, že se člověk snaží - a to oni ocení. Jednou jsem stál na pumpě a řekl jedno slovo špatně a jedna Češka mě opravila. To je prostě hezké soužití. To mi dělá radost. Pořád se říká, že jsme jen malý region. Avšak existuje tak mnoho způsobů, jak se navzájem setkat. V bowlingovém baru mého otce by se mohlo nabízet mnohem více akcí také pro české a polské sousedy. Musíme je jenom o tom informovat.

V Esslingu jsem se setkal s lidmi, kteří říkali: "Žitava je tak krásná". Myslím, že tato pozitivní hrdost, kterou zde v regionu mnoho lidí má, se přenese i na ostatní. Proto jsem také proto, abychom se ucházeli o titul „Hlavní město kultury“: protože to sebou přináší pozornost médií, doufejme, že i více turistů, kulturní projekty, finanční podporu a lepší soužití. Myslím, že každý z nás s tím může začít.

Powróciłem w stronny rodzinne. Do tej pory dojeżdżałem na Wielkanoc i Boże Narodzenie. Wtedy jest zawsze czas, aby powrócić do domu. Ale teraz jest to powrót do ojczyzny. Kiedyś napisałem piosenkę: "Serdeczne pozdrowienia z Zittau". Stałem na balkonie i wspominałem wszystkie imprezy, które tutaj zorganizowaliśmy. Więź z miastem rodzinnym była zawsze odczuwalna. Właściwie mieszkając tu myślisz, że jesteś na końcu świata. Ponieważ ma się wrażenie, że czas tu leci jakby wolniej. Przez pierwsze kilka lat moi rodzice zostawili mój pokój dziecięcy w takim samym stanie, w jakim ja go opuściłem. To było naprawdę przerażające. To było jak powrót do przeszłości. Jakbym znów miał złamane serce po mojej pierwszej ukochanej z dzieciństwa, która zerwała ze mną na balkonie. To było niewiarygodne!

Poznać ojczyznę na nowo

A teraz otworzyły się nowe możliwości. Za kilka lat mogę prowadzić bar-kręgielnie mojego ojca. Właściwie to bym dalej podróżował. Zawsze się zastanawiałem: czy to już wszystko? Czy już wszystko widziałem? W szkole teatralnej wpadłem na pomysł, aby zagrać przynajmniej raz w każdym regionie Niemiec. Na skutek tego po prostu zmieniłem swój cel: teraz gram jako gość i wciąż mogę spełnić to marzenie. Nie jestem wielkim podróżnikiem, ale myślę, że Niemcy mają tak wiele interesujących zakątków – te dialekty, ludzie, umiejętności i kompetencje jednostki, potrawy.

Kiedy zdecydowałem się powrócić tutaj z moją dziewczyną, sprzeczałem się sam ze sobą i zastanawiałem się, czy to naprawdę dobra decyzja. Ponieważ myślałem, że już wszystko i wszystkich tutaj znam. Ale ponieważ nie ma już żadnych granic, zdałem sobie sprawę, że jednak nie znam jeszcze wszystkiego - szczególnie w sąsiednich krajach. Mój najlepszy przyjaciel mieszka teraz w Libercu i dzięki niemu poznałem nowych ludzi mówiących po czesku, angielsku i niemiecku. Poznanie ojczyzny na nowo jest jak ojczyzna typu 2.0. Oznacza to również czerpanie z tego, czego się nauczyłem w ciągu ostatnich ośmiu lat. Jestem już w takim wieku, w którym mogę powiedzieć: teraz mogę pomóc kształtować tą okolicę i wnoszę świeże spojrzenie na nią. Ten potencjał kształtowania to dobra rzecz w tym regionie. Zaletą osoby powracającej jest to, że nadal istnieją tutaj sieci kontaktów. Czy to ludzie znajomi z przeszłości, czy ludzie, których nowo poznaje. Mam teraz o wiele więcej kontaktów i wszyscy wspieramy się nawzajem. To jest tutejsza zaleta. Ponieważ w Esslingen prawie nikogo nie znałem - z wyjątkiem ludzi w moim kosmosie teatralnym.

Mniej znaczy więcej

Właściwie to jest mi obojętne, gdzie mieszkam. Pytanie brzmi: jak kształtuje ten obszar, w którym żyje, co mogę jeszcze na nowo poznać? Podoba mi się fakt, że pomimo małego regionu tak wiele się tutaj dzieje. Latem wszędzie są festyny, w każdej wiosce coś się dzieje - i mieszkańcy biorą w tym udział. Teatr jest popularny, co nie jest oczywiste. W niektórych regionach kraju ludzie prawie nie chodzą do teatru. Mamy zespoły na żywo, przyrodę za rogiem – a wszystko na wyciagnięcie ręki. W Esslingen samochody budziły mnie co rano, teraz budzą mnie krowy. Czasami czuję, że świat nadal jest tutaj w porządku. Chociaż niektórzy ludzie mówią, że Zittau jest martwe i puste. Ale jest wystarczająco wielu innych, którzy widzą to inaczej. Może zarabia się tu mniej niż w starych landach, ale kiedy widzę, że w Esslingen bułka z serem kosztuje 2,90 euro, to myślę, że równie dobrze mogę iść na stację benzynową. Mieć mniej i pomimo to lepiej się czuć - to wszystko jest tutaj możliwe. Mam wrażenie, że jest wielu ludzi, którzy wiedzą, że nie będą tutaj bogaci, ale mimo to cieszą się życiem.

Bezgraniczne współżycie

Ja doceniam obszar wiejski. W mieście często jest aż natłok wydarzeń, ale tutaj może powstać coś nowego. Chciałbym stworzyć ofertę dla rodzin w dziedzinie teatru dziecięcego i młodzieżowego. Chcę także oferować wydarzenia muzyczne, dając ludziom miejsce, w którym mogą być zabawni i otwarci. Cudowną rzeczą jest tutaj to, że można być kreatywnym. Szkoda tylko, że niewielu ludzi jest w stanie zamówić w czeskiej restauracji po czesku. Zacząłem uczyć się języka czeskiego, ale nie umiem jeszcze formułować zdań. Jednak jest to początek pokazania sąsiadom, że podejmuje się wysiłek - i oni to doceniają. Raz stanąłem na stacji benzynowej i wymówiłem źle jedno słowo, a Czeszka mnie poprawiła. To jest po prostu miłe współżycie. To mnie uszczęśliwia. Zawsze mówi się, że jesteśmy tylko małym regionem. Ale jest tak wiele sposobów żeby się spotkać. W barze-kręgielni mojego ojca można byłoby zaoferować o wiele więcej wydarzeń także dla czeskich i polskich sąsiadów. Trzeba by było tylko o tym poinformować.

Spotkałem ludzi w Esslingen, którzy mówili: "Zittau jest takie piękne". Myślę, że ta pozytywna duma z naszego regionu, którą wielu ludzi tutaj odczuwa, przekazywana jest na innych. Dlatego jestem też zwolennikiem aplikacji o tytuł Stolicy Kultury: ponieważ to przyciągnie uwagę mediów, mam nadzieję, że również więcej turystów, kulturalnych projektów, wsparcie finansowe i lepszą koegzystencję. Myślę, że każdy z osobna mógłby od tego zacząć.