Wir alle werden einige besondere Erinnerungen aus dem Frühjahr 2020 mitnehmen. Für mich, wie für so viele andere, hieß es mehr Homeoffice, weniger reisen, zu Hause bleiben, Abstand halten. Ich hatte plötzlich etwas mehr Zeit, um zu sehen, zu erleben und zu genießen. Ganz unspektakulär etwa Wildkräuter aus meinem Garten. Dieses grüne Wohnzimmer ist ein Ruhe- und Rückzugsraum für uns und viele tierische Mitbewohner von Fledermaus bis Glühwürmchen. Wer uns besucht, bekommt auf den fragenden Blick meine Standarderklärung „Unkraut kann ich am besten“. Unkraut blüht und duftet, ist Augenweide und Nahrungsquelle, und das auch für uns Menschen, wenn wir wollen. 

Foto: Tina Jurtz

Seit mein Mann und ich 2013 in ein Umgebindehaus im Grünen gezogen sind, bin ich immer auf Entdeckungen aus. Meine Liebe zu gutem Essen und meine Liebe zur Landschaft haben mich neugierig gemacht auf das, was vor der Haustür liegt und was man, gerade darum (?), nicht so gut kennt. Mein Korb voll Glück ist eine Idee, ein Wunsch und eine Vision: die Lausitz mit alle ihren kulinarischen Potenzialen kennenzulernen und so vielen Menschen wie möglich davon zu berichten. Entstanden ist diese Idee da, wo viele gute Ideen entstehen, in der Küche. Der banale Pfannkuchen ist eine Geschichte im Ganzen. Milch direkt ab Hof, Mehl aus der Mühle, der Honig kommt vom Imker im Nachbardorf und die Eier kann ich bei einer netten Nachbarin holen, deren Hühner das maximale Lebensglück genießen, das mit Scharren auf dem Misthaufen zu erlangen ist. Jedes Gericht, so ist mir nach einer Weile aufgefallen, ist aufgeladen mit Geschichten und Anekdoten, Tipps und Vorschlägen. Erzählungen von Fülle, Vielschichtigkeit, gelungenen Ideen, kleinen Nischen und vor allem Geschichten über Menschen. 

Wenn wir wüssten, was wir alles wissen, dann wären wir sehr reich. Habe ich den Satz mal von einer meiner Großmütter gehört? Er ist jedenfalls so wahr wie vieles, was kluge Frauen weitergeben. Wenn wir wissen, was wir haben, können wir es nutzen und schätzen lernen. Wenn sich die vermeintlich leere Karte um uns mit Anregungen und Möglichkeiten füllt, ändert sich auch der Blick. Der Blick, mit dem wir unsere Umgebung betrachten, und vielleicht auch der Blick, den Menschen aus anderen Regionen auf die Lausitz haben. Ich habe meinen Korb voll Glück Schritt für Schritt aufgebaut mit dem, was ich erfahren habe und was ich weitergeben möchte. Wir haben das so sprechende Wort Lebens-Mittel. Unsere Nahrung ist kein beliebiger Treibstoff für einen Motor, sondern eine köstliche Bereicherung unseres Lebens. Die Menschen, die diese Lebensmittel herstellen, sollten wir kennen und ihre Arbeit schätzen. Ich suche immer nach Möglichkeiten, die Vielfalt auch praktisch Menschen zugänglich zu machen. Die durch Corona gewonnene Zeit habe ich daher auch genutzt, um eine Marktschwärmerei für Zittau ins Leben zu rufen. Diese innovative Verbindung von Online-Handel und traditionellem Wochenmarkt macht es leicht, saisonale Lebensmittel von den Direktvermarktern zu bekommen. Fair und transparent, direkt und persönlich, so möchten wir einkaufen, aber eben auch unkompliziert und alltagstauglich.

Foto: Tina Jurtz

Um Unkraut als kulinarischen Reichtum zu sehen, braucht man ein bisschen Übung und Zeit, was ich durch die Corona-Wochen hatte. Wenn die Konzentration weg-ge-zoomt war, habe ich im Garten den Korb mit köstlichsten Unkräutern für das Mittagessen gefüllt. Brennnesseln, Knoblauchrauke und Giersch sind Frühlingsbegleiter in den Sommer. Zu Beginn zart als Salat, dann kräftig wie Spinat und später ein wenig an feinen Grünkohl erinnernd, habe ich sie im Wortsinn genossen. Wir leben mitten in einer essbaren Landschaft und auch das Unscheinbare ist wertvoll, wenn wir wissen, wie damit umzugehen ist. 

Foto: Tina Jurtz

Mein Wildgemüsefrühjahr wollte ich gern teilen und mehr erfahren. Das Beste am Korb voll Glück sind die Begegnungen und das Lernen von anderen Menschen. So habe ich auch Kräuterkundige kennengelernt, die ihr Wissen mit Interessierten teilen, so wie Christine Cieslak. Wir haben uns rasch gefunden, weil wir gleiche Interessen teilen und die Vernetzung uns hier im ländlichen Raum leichtfällt. Das Potential der Pflanzen am Wegesrand ist ein ideales Thema, um Naturheilkunde und Kulinarik zusammenzubringen. Daher habe ich Christine gebeten, einen Text über Wildkräuter zu schreiben, und sie zu einem kulinarischen Spaziergang eingeladen. Begleitet hat uns Tine Jurtz, eine Fotografin und Lausitz-Rückkehrerin, die unsere gemeinsamen Eindrücke festgehalten hat.

Wenn wir zu Fuß oder mit dem Fahrrad durch unsere Heimat Oberlausitz unterwegs sind, begleiten uns viele Wildpflanzen am Wegesrand. Wildpflanzen suchen sich ihren Platz und kommen und gehen. Unter ihnen befinden sich viele, die wir essen können oder die als Heilpflanze nutzbar sind. Über all die Jahre meiner Beschäftigung mit Kräutern als Heilpraktikerin in eigener Praxis und bei Führungen mit Christine habe ich beobachtet, dass jedes Jahr andere Wildpflanzen besonders stark aus der Natur hervortreten. Dieses Frühjahr 2020 hat sich hauptsächlich die Knoblauchrauke ausgebreitet. Wenn wir die Lieblingsstandorte der Pflanzen kennen, führt unser suchender Blick bei den Spaziergängen uns zu den Standorten. Die sogenannten Ruderalpflanzen wie die Brennnessel oder der Giersch lieben den Menschen und wachsen gern dort, wo der Mensch die Natur durcheinandergebracht hat, und „regenerieren“ den Boden. Besonders an der Brennnessel und dem Holunder ist das gut zu beobachten. Das macht es uns auch manchmal schwer, die Pflanzen zu sammeln. Aber wenn wir bei unserem Streifen durch Garten und Natur die Plätze kennen und wissen, dass dort keine Hunde regelmäßig pinkeln und Unrat entsorgt wird, oder die Wildwuchsecken im Garten haben, dann empfehlen wir die Pflanzen zu sammeln und zu nutzen. Nutzen können wir sie in unserer Nahrung oder als Heilpflanzen für Tees. Eine gesunde Ernährung ist ein Grundpfeiler unserer Gesundheit. Meine Empfehlungen hier ersetzen keinen ärztlichen oder heilpraktischen therapeutischen Rat oder eine Behandlung.

Aber warum empfehlen wir gerade die Wildpflanzen? Einmal für die Menschen, die den Wildgarten bevorzugen und nicht viel Zeit für den Gemüseanbau haben und auch für die Menschen, die keinen eigenen Garten besitzen. Wenn wir die Pflanzen selbst suchen und sie sich von uns finden lassen, wenn wir mit Aufmerksamkeit ernten und verarbeiten, dann steckt in der Nahrung viel Energie. Das ist einer der Vorteile. Das erkennen wir unter anderem daran:

  • Wildpflanzen enthalten mehr Mineralien, Vitamine und andere wertvolle Inhaltsstoffe als Kulturpflanzen.
  • Beim Sammeln und Verarbeiten von Wildpflanzen lernen wir unsere Umgebung besser kennen. Durch die Beziehung zu den Pflanzen entwickeln wir eine Achtsamkeit für unsere Speisen. 
  • Das Verarbeiten von Wildkräutern ist oft ein wenig mühsamer als das von gekauftem Gemüse, aber es bereitet Freude. Vielleicht können wir darin die Kraft der Langsamkeit entdecken.
  • Das Verarbeiten von Wildkräutern regt unsere Phantasie an, z.B. durch das Probieren neuer Rezepte.  
  • Wir bereiten Anderen Freude, wenn wir ihnen ein Menü aus Wildpflanzen zubereiten.

Wir drei haben erlebt, wieviel Freude es macht, gemeinsam im Garten und am Wegesrand die Brennnesseln, den Giersch und die Knoblauchrauke zu ernten, zu verarbeiten und zu essen. Die Geschichten der Heilpflanzen wollten erzählt werden und als die Mondviole sich uns in den Weg leuchtete, waren wir ganz eingetaucht in die Kräutermythen.

Foto: Tina Jurtz

Anja Nixdorf-Munkwitz schreibt auf ihrem Blog Ein Korb voll Glück über das Genießen in der Oberlausitz, wo wir regional, saisonal, nachhaltig und fair die Lebens-Mittel dazu bekommen können, und verrät manch ungewöhnliches Rezept aus ihrer eigenen Küche.

Christine Cieslak ist seit 20 Jahren Heilpraktikerin in eigener Praxis mit dem Schwerpunkt Pflanzenheilkunde und bietet Veranstaltungen zum Entdecken der Kräuter über ihren Blog NaturWege an.

 

 

Ein Spaziergang in drei Rezepten – mit Teebegleitung 

 

Suppe

  • Pro Person 1 Hand voll Wildkräuter als Gemüse (Giersch, Brennnessel) 
  • 1-2 Kartoffeln 
  • Würzige Kräuter nach Wahl zum Abschmecken: Gundermann, Kresse, Liebstöckel, Majoran, Oregano 
  • Brühe
  • Saure Sahne 

Die „Gemüsekräuter“ in einem Topf mit Butter oder Bratfett anschwitzen, kleingeschnittene Kartoffeln hinzugeben, Brühe aufgießen und bei geschlossenem Deckel 15 Minuten köcheln lassen.

Saure Sahne und Würzkräuter hinzugeben und alles fein pürieren. Abschmecken mit einem Schuss Sojasauce und Sahne. 

Hauptgang Pastetchen mit Wildkräuterfüllung (https://ein-korb-voll-glueck.de/pastetchen-mit-wildkraeuterfuellung/)

 Pro Person / Portion für die Füllung: 

  • 2 Hand voll gemischte Wildkräuter, gern Giersch und Brennnessel, auch Löwenzahn, Vogelmiere oder Melde 
  • 1 halbe Zwiebel
  • 1 Knoblauchzehe 
  • Etwas Butter 
  • 1 EL Blauschimmelkäse, idealerweise Blue Stilton 
  • Pfeffer, Salz, Muskatnuss

Für den Teig:

  • Helles, feines Dinkel- oder Weizenmehl
  • Etwas frische Hefe, etwas Honig 
  • Warmes Wasser 
  • Salz 
  • Ein Ei
  • Sesam

Zubereitung der Füllung: 

Die feinen Blätter von den Stielen lösen, in Salzwasser blanchieren, gut ausdrücken und grob hacken. In einem Topf Butter schmelzen und darin Knoblauch und Zwiebeln anschwitzen und die Kräuter hinzugeben. Dann den Blauschimmelkäse hineinbröseln und alles gut durchmischen, mit den Gewürzen abschmecken.

Zubereitung Teig:

Hefe in etwas Wasser mit Honig auflösen und 5 Minuten stehen lassen. Dann mit dem Mehl und Salz einen elastischen Teig kneten, der nicht mehr klebt und sich gut vom Schüsselrand löst. An einem warmen Ort 1 Stunde abgedeckt gehen lassen. 

Zubereitung Pastetchen:

Teig ausrollen und in Vierecke teilen. Jeweils einen EL Füllung auf ein Viereck setzen, den Rand mit verquirltem Ei bestreichen. Die Pastetchen schließen und die Ränder zusammendrücken, mit dem Rest des Eis bestreichen für einen goldenen Glanz und Sesam darauf streuen. Im vorgeheizten Backofen 20 – 30 Min. backen, je nach Größe. Schmecken heiß und kalt. 

 

Snack Brennnesselchips  https://ein-korb-voll-glueck.de/chips-aus-brennnessel-giersch-und-co/

Zutaten für knusprig, aromatische Brennnesselchips mit besonderen Aromen 

Pro Person 

zwei Hand voll Brennnesselblätter 

2 TL Sesampaste 

2 TL Erdnusspaste 

2 TL Sesamöl (geröstet) 

2 TL Sojasauce 

Zubereitung

 

Alle Zutaten außer den Blättern in einer großen Schüssel mit dem Schneebesen gut vermischen. 

Darin die Brennnesselblätter gründlich wenden, so dass alle Blätter mit der Marinade von beiden Seiten bedeckt sind.

Drei Backbleche mit Backpapier belegen und die Brennnesselblätter darauf so ausbreiten, dass sie sich möglichst nicht überlappen.

Die Bleche in einen Backofen schieben, dabei auf etwas Abstand dazwischen achten und dann auf 200 °C Umluft aufheizen.

Mit einem Kochlöffel o.ä. die Tür des Backofens einen Spelt breit auflassen, so kann die Feuchtigkeit besser entweichen.

Trotzdem empfiehlt es sich, die Backofentür von Zeit zu Zeit zu öffnen, um den entstehenden Dampf entweichen zu lassen.

Wenn die Blätter beginnen knusprig zu werden, die Hitze ausschalten und die verbleibende Restwärme zum Trocknen nutzen.

Die Chips sind fertig, wenn sie kross knuspern. Sofort servieren. 

Eine bessere Art, Brennnesseln im Garten zu nutzen, gibt es möglicherweise, aber keine schmeckt besser, finde ich. 

 

Tee

Die harten Stiele von Brennnesseln und Giersch sollte man nicht wegwerfen, sondern einen gesunden Tee daraus zubereiten. 

Alle harten Pflanzenteile mit einem Liter Wasser zum Kochen bringen und feine Ingwerscheiben hinzugeben. Alles zusammen 20 Minuten köcheln lassen, abseihen.

Die lange Kochzeit löst die Inhaltsstoffe perfekt aus. Der Ingwer sorgt für einen feuriges Geschmack und bringt positive Pflanzenstoffe ein. 

In den lauwarmen Tee kommen der Saft einer Zitrone und ein Esslöffel Honig zum Abschmecken. 

Die Stiele der Brennnesseln enthalten zum Beispiel viel Kieselsäure, für kräftige Haare und Nägel. 

Der Zitronensaft behält im warmen Tee alle Vitamine, ebenso wie der Honig alle wertvollen Eigenschaften behält bei unter 40 °C (Rohkostqualität).

Všichni si z jara 2020 poneseme nějaké zvláštní vzpomínky. Pro mě, stejně jako pro mnoho dalších, to znamenalo více práce z domova, méně cestování, pobyt doma, dodržování vzdálenosti. Najednou jsem měla trochu více času věci vidět, prožít a užívat si. Zcela neobvykle vnímat divoké byliny z mé zahrady. Tento zelený obývací pokoj je místem, kde si můžete odpočinout a kam můžeme odejít do klidu, ale to nejen pro nás, ale i pro mnoho spolubydlících živočichů od netopýrů po světlušky. Kdo nás navštíví, ten dostane na své udivené pohledy moji standardní odpověď: „Plevel dokážu pěstovat nejlépe“. Plevele kvetou a voní, jsou potěchou pro oči a zdrojem potravy, a to i pro nás lidi, pokud to tak chceme.

Fotka: Tina Jurtz

Od té doby, co jsme se s manželem v roce 2013 přestěhovali do podstávkového domu obklopeného zelení, pořád něco objevuji. Moje láska k dobrému jídlu a moje láska ke krajině ve mně probudily zvědavost na to, co je na prahu našich domů a co, možná právě proto, tak dobře neznáme. Můj „Košík štěstí“ je myšlenka, přání a vize - poznat region Lužice se všemi kulinářskými možnostmi a informovat o tom co nejvíce lidí. Tento nápad se zrodil, stejně jako mnoho jiných dobrých nápadů, v kuchyni. Banální palačinka v sobě nese celý příběh. Mléko přímo z farmy, mouka z mlýna, med pochází od včelaře v sousední vesnici a vajíčka si mohu vyzvednout u milé sousedky, jejíž kuřata si užívají maximální štěstí, které lze získat hrabáním pařáty na hnojišti. Každé jídlo, jak jsem si po chvíli uvědomila, je plné příběhů a anekdot, tipů a návrhů. Příběhy o hojnosti, různorodosti, plné úspěšných nápadů, malých zákoutí a především příběhů o lidech.

Kdybychom věděli, co všechno víme, byli bychom velmi bohatí. Slyšela jsem tuhle větu od jedné z mých babiček? V každém případě to platí stejně, jako to mnohé, co moudré ženy předávají dál. Pokud víme, co máme, můžeme se to naučit užívat a ocenit. Když se údajně prázdná mapa kolem nás naplní podměty a příležitostmi, tak se změní i náš pohled. Pohled, kterým se díváme na naše okolí, a možná také pohled, který mají lidé z jiných regionů na Lužici. Postavila jsem svůj „Košík plný štěstí“ krok za krokem s tím, co jsem poznala a co chci předat dál. V němčině máme pro jídlo slovo, které zní: Lebens-Mittel, což znamená život-prostředky, tedy prostředky k životu. Naše jídlo není libovolným palivem pro motor, ale chutným doplňkem našich životů. Měli bychom znát lidi, kteří vyrábějí tyto potraviny, a ocenit jejich práci. Vždy hledám způsoby, jak lidem prakticky zprostředkovat tuto rozmanitost. Proto jsem využila čas, který jsem získala díky Coroně, k vytvoření „tržního-nadšence“ pro Zittau. Tato inovativní kombinace online obchodu a tradičního týdenního trhu usnadňuje získávání sezónních potravin od přímých prodejců. Chceme nakupovat spravedlivě a transparentně, přímo a osobně, ale také nekomplikovaně a vhodně pro každodenní použití.

Fotka: Tina Jurtz

Pokud chceme vidět plevel jako kulinářské bohatství, potřebujete trochu praxe a času, což jsem během Corona – týdnů měla. Když moje koncentrace vyprchala, naplnila jsem v zahradě koš k obědu nejchutnějšími plevely. Kopřiva, česneková rukola a bršlice kozí noha jsou našimi jarními společníky na cestě k létu. Na začátku jemné jako salát, pak silné jako špenát a později trochu připomínající jemnou kapustu, takto jsem si je doslova užila. Žijeme uprostřed jedlé krajiny a dokonce i to nenápadné je cenné, pokud víme, jak s tím zacházet.

Fotka: Tina Jurtz

Chtěla jsem se podělit o jaro naplněné divokou zeleninu a dozvědět se více. Nejlepší věcí na „Koši plném štěstí“ jsou setkání a získávání zkušeností od druhých lidí. Takto jsem poznala bylinkaře, kteří sdílejí své znalosti s těmi, kteří se zajímají, jako je Christine Cieslak. Našly jsme se rychle, protože sdílíme stejné zájmy a vytváření sítí je zde, ve venkovských oblastech, snadné. Potenciál rostlin podél cest je ideálním tématem pro spojení přírodního léčitelství a kulinářského umění. Požádala jsem tedy Christine, aby napsala text o divokých bylinách a pozvala ji na kulinářskou procházku. Doprovázela nás Tina Jurtz, fotografka a lužický navrátilec, která zachytila naše společné dojmy.

Když jdeme nebo jedeme na kole naším rodným krajem Horní Lužici, doprovází nás podél cest mnoho divokých rostlin. Divoké rostliny si najdou své místo a přicházejí a odcházejí. Je mezi nimi mnoho takových, které můžeme jíst nebo používat jako léčivé rostliny. Během mnoha let, kdy jsem se zabývala bylinkami jako přírodní léčitelka s vlastní ordinací, jsem při výpravách za bylinami s Christine pozorovala, že každý rok se v přírodě objevují zvlášť silně různé druhy divokých rostlin. Letos na jaře 2020 se rozšířil hlavně česnáček. Pokud známe oblíbená místa rostlin, tak nás náš hledající pohled dovede během našich procházek právě na tato místa. Takzvané ruderální rostliny, jako je kopřiva nebo bršlice, milují lidi a rádi rostou tam, kde lidé zasáhli do přírody a tam „regenerují“ půdu. To lze zvláště dobře pozorovat na kopřivách a černém bezu. To nám někdy ztěžuje sběr rostlin. Pokud ale známe místa, která jsme objevili při našich procházkách zahradou a přírodou a víme, že tam nečůrají žádní psi a nevyhazují se tam odpadky, nebo také na místa divokého růstu rostlin v rozích zahrad, pak doporučujeme právě tam, tyto rostliny sbírat a využívat. Můžeme je použít v potravinách nebo jako léčivé byliny pro čaje. Zdravá strava je základním kamenem našeho zdraví. Moje doporučení zde nenahrazují žádná lékařská nebo bylinkářsko-terapeutická doporučení ani léčení.

Ale proč doporučujeme právě divoké rostliny? Na jedné straně je to pro lidi, kteří dávají přednost divoké zahradě a nemají moc času na pěstování zeleniny, a také pro ty, kteří nemají vlastní zahradu. Pokud sami hledáme tyto rostliny a necháme je, aby mohli najít nás, pokud je s úctou a pozorností sklidíme a zpracujeme, pak je v potravě mnoho energie. To je jedna z výhod. Můžeme to poznat z toho, že:

- Divoké rostliny obsahují více minerálů, vitamínů a dalších cenných složek než plodiny

- Při sběru a zpracování divokých rostlin se lépe seznámíme s naším okolím. Prostřednictvím vztahu k rostlinám rozvíjíme pozornost pro naše jídlo.

- Zpracování divokých bylin je často obtížnější než u kupované zeleniny, ale přináší nám radost. Možná v tom můžeme objevit sílu pomalosti.

- Zpracování divokých bylin stimuluje naši představivost např. vyzkoušením nových receptů.

- Uděláme tím druhým radost, když pro ně připravíme nabídku jídel z divokých rostlin.

Všechny tři jsme zažily, kolik radosti to přináší, společně na zahradě a u cesty sklízet kopřivy, bršlici a česnáček a ty poté zpracovávat a jíst. Příběhy léčivých rostlin chtějí být vyprávěny, a když nám záře měsíce osvítila naší cestu, tak jsme se zcela ponořily do bylinných mýtů.

Fotka: Tina Jurtz

Anja Nixdorf-Munkwitz píše na svém blogu „Košík plný štěstí“ o užívání si v Horní Lužici, kde můžeme získat regionální, sezónní, udržitelně a spravedlivě vypěstované jídlo a odhalila nám některé neobvyklé recepty z vlastní kuchyně.

Christine Cieslak je již 20 let přírodní léčitelkou s vlastní ordinací se zaměřením na bylinnou medicínu a nabízí prostřednictvím svého blogu Natur Wege akce zaměřené na objevování bylin.

 

Procházka třemi recepty - s doprovodem čaje

Polévka

• na osobu 1 hrst divokých bylin jako zeleniny (bršlice, kopřiva)

• 1-2 brambory

• pikantní bylinky dle vašeho výběru: popenec, řeřicha, libeček, majoránka, oregano

• vývar

•zakysaná smetana

"Zeleninové byliny" opečte v pánvi s máslem nebo na oleji, přidejte jemně nakrájené brambory, přilijte vývar a nechte 15 minut vařit pod pokličkou.

Přidejte kysanou smetanu a kořenící byliny a vše rozmixujte. Dochuťte trochou sojové omáčky a smetany.

 

Hlavní jídlo: Taštičky plněné divokými bylinami

Na osobu / porce pro náplň:

• 2 hrsti směsi divokých bylin, jako bršlice a kopřiva, také pampeliška, ptačinec nebo lebeda

• 1 půlka cibule

• 1 stroužek česneku

• trochu másla

• 1 lžíce modrého sýra – např. Niva,

• pepř, sůl, muškátový oříšek

 Na těsto:

• světlá, hladká špaldová nebo pšeničná mouka

• trochu čerstvých kvasnic, trochu medu

• teplá voda

• sůl

• vejce

• sezam

Příprava náplně:

Oddělte jemné listy od stonků, ty poté blanšírujte ve slané vodě, dobře vymačkejte a nahrubo nakrájejte.Na pánvi rozpusťte máslo a opečte česnek a cibuli a přidejte bylinky.

Poté rozdrťte modrý sýr a vše dobře promíchejte, dochuťte aromatickými bylinkami a kořením.

Příprava těsta:

Kvasnice rozpusťte v trošce vody s medem a nechte 5 minut stát.

Potom uhněťte společně s moukou a solí elastické těsto, které se již nelepí a dobře se oddělí od okraje mísy. Nechte přikryté 1 hodinu na teplém místě.

Příprava taštiček:

Těsto rozválejte a rozdělte na čtverce. Na každý čtverec položte jednu polévkovou lžíci náplně a okraje natřete rozšlehaným vejcem.

Uzavřete taštičky a přitlačte okraje k sobě, natřete zbytkem vajíčka, abyste získali zlatý lesk a posypte sezamovými semínky.

Pečte v předehřáté troubě na 180 stupňů po dobu 20-30 minut, v závislosti na velikosti. Chutnají teplé a studené.

 

Chuťovka – kopřivové lupínky

Ingredience pro křupavé, aromatické kopřivové lupínky se speciálními příchutěmi

Na osobu

dvě hrsti kopřiv

2 polévkové lžíce sezamové pasty

2 polévkové lžíce arašídové pasty

2 polévkové lžíce sezamového oleje (pražený)

2 polévkové lžička sojové omáčky

 

Příprava

Smíchejte důkladně šlehačem všechny ingredience, kromě listů bylin, ve velké misce. Listy kopřivy pak obalte tímto těstíčkem tak, aby byly všechny listy pokryty po obou stranách.

Tři plechy pokryjte pečícím papírem a rozložte na ně obalené listy kopřivy tak, aby se pokud možno nepřekrývaly.

Dejte plechy do trouby, ponechte mezi nimi dostatečný prostor, pečte na horko-vzduch na 200 ° C. Dřevěnou vařečku vložte mezi dvířka tak, aby trouba zůstala pootevřená a mohla unikat vlhkost. Přesto doporučujeme občas otevřít dvířka trouby, aby mohla pára uniknout.

Když začnou být listy křupavé, vypněte teplotu a zbylé teplo využijte k vysušení. Lupínky jsou hotové, když křupou. Podávejte neprodleně.

Existuje asi i lepší způsob, jak využít kopřivy v zahradě, ale myslím, že žádný nechutná lépe.

 

Čaj

Tvrdé stonky kopřivy a bršlice by se neměly vyhazovat, ale měli bychom z nich připravit zdravý čaj.

Litr vody s tvrdými částmi rostlin přiveďte k varu a přidejte na jemné plátky nakrájený zázvor. Vařte vše dohromady po dobu 20 minut, poté přeceďte. Dlouhá doba vaření dokonale uvolní všechny ingredience. Zázvor přidá ohnivou chuť a přináší pozitivní rostlinné látky.

Podle chuti přidejte do vlažného čaje šťávu z citronu a lžíci medu. Například stonky kopřivy obsahují hodně silic pro silné vlasy a nehty. Citronová šťáva si ve vlažném čaji zachová všechny vitamíny, stejně tak med si zachovává všechny cenné vlastnosti do teploty 40 ° C.

Wiosna 2020 r. pozostawi w nas szczególne wspomnienia. Dla mnie, podobnie jak dla wielu innych, oznacza ona Homeoffice, mniej podróży, więcej czasu spędzonego w domu, zachowanie dystansu. Nagle mogłam więcej rzeczy zaobserwować, doświadczyć nowych i cieszyć się chwilą. Na przykład całkiem niespodziewanie poznałam dzikie zioła z mojego ogrodu. Ten zielony salon jest miejscem wypoczynku i oazą spokoju dla nas i wielu zwierząt, począwszy od nietoperzy a skończywszy na świetlikach. Ktokolwiek nas odwiedza, otrzymuje na swój pytający wzrok standardową odpowiedź: "Najlepiej rosną chwasty". Chwasty kwitną i pachną, są ucztą dla oczu i źródłem pożywienia, i to nie tylko dla insektów ale także dla nas, ludzi. 

Zdjęcie: Tina Jurtz

Odkąd wraz z mężem przeprowadziliśmy się w 2013 roku na wieś do domu przysłupowego, jestem nastawiona na nowe odkrycia. Moje zamiłowanie do dobrego jedzenia i krajobrazu sprawiły, że ciekawi mnie, co można znaleźć przed progiem i co jest mi jeszcze nieznane. Mój koszyk pełen szczęścia to pomysł, życzenie i wizja: poznać Łużyce z całym ich potencjałem kulinarnym i opowiedzieć o tym jak największej ilości osób. Mój pomysł narodził się tam, gdzie rodzi się wiele dobrych pomysłów, a mianowicie w kuchni. Banalny naleśnik to historia sama w sobie. Mleko bezpośrednio od gospodarza, mąka z młyna, miód od pszczelarza z sąsiedniej wsi a jajka od miłego sąsiada, którego kury cieszą się szczęśliwym życiem grzebiąc w kupie obornika. Po pewnym czasie wpadło mi do głowy, że każde danie jest pełne opowieści i anegdot, wskazówek i sugestii. Opowieści o obfitości, złożoności, udanych pomysłach, małych niszach i przede wszystkim opowieści o ludziach.

Gdybyśmy wiedzieli to, co wiemy, bylibyśmy bardzo bogaci. Słyszałem to zdanie kiedyś od jednej z moich babć? To jest tak samo prawdziwe, jak wiele z tego, co mądre kobiety przekazują następnym pokoleniom. Jeśli wiemy, co mamy, możemy nauczyć się tego korzystać i doceniać to. Gdy rzekomo pusta kartka wokół nas wypełnia się sugestiami i możliwościami, zmienia się też nasz kąt widzenia. Spojrzenie, z jakim obserwujemy otoczenie, a być może także spojrzenie, jakie mają na Łużyce ludzie z innych regionów. Krok po kroku rozbudowałam mój koszyk szczęścia tym, czego się dowiedziałam i co chcę przekazać dalej. Mamy słowo "jedzenie". Nasze jedzenie to nie tylko paliwo dla motoru, jakim jest nasz organizm, ale także smakowite wzbogacenie naszego życia. Powinniśmy znać ludzi, którzy produkują tę żywność i doceniać ich pracę. Zawsze szukam sposobów na to, by różnorodność była praktycznie dostępna dla każdego. Dlatego też wykorzystałam czas, jaki miałam dzięki koroniewirusowi, aby stworzyć Ubóstwiany Rynek dla mieszkańców Zittau. To innowacyjne połączenie handlu internetowego i tradycyjnego cotygodniowego targu sprawia, że łatwo jest uzyskać żywność sezonową od bezpośrednich producentów. Fair i przejrzyście, bezpośrednio i osobiście, tak właśnie chcemy kupować, ale też nieskomplikowanie i odpowiednio do codziennych potrzeb.

Zdjęcie: Tina Jurtz


Żeby postrzegać chwasty jako kulinarne bogactwo, potrzeba trochę praktyki i czasu, który akurat podarowała nie tylko mi ta pandemia. Kiedy mogłam się już bardziej skoncentrować, napełniłam w ogrodzie koszyk najsmaczniejszymi chwastami na obiad. Pokrzywy, czosneczek pospolity i podagryczak pospolity są towarzyszami wiosny. Na początku delikatne jak sałatka, potem mocne jak szpinak, a później przypominają trochę delikatny jarmuż – dosłownie się nimi rozkoszowałam. Żyjemy w środku jadalnego krajobrazu i nawet to, co niepozorne jest cenne, jeśli wiemy, jak to wykorzystać.

Zdjęcie: Tina Jurtz

Chciałem podzielić się moją „wiosną z dzikimi warzywami”  i dowiedzieć się o tym więcej. Najlepszą stroną  „Koszyka Szczęścia” są spotkania z innymi i uczenie się od nich. W ten sposób poznałam zielarzy, którzy dzielą się swoją wiedzą z zainteresowanymi ludźmi, jak Christine Cieslak. Szybko nawiązałyśmy nić porozumienia, ponieważ mamy te same zainteresowania, a nawiązywanie kontaktów na wsi jest łatwe. Potencjał roślin rosnących na brzegach dróg jest idealnym tematem łączącym medycynę naturalną z kuchnią. Dlatego poprosiłem Christine, aby napisała tekst o dzikich ziołach i zaprosiłam ją na kulinarny spacer. Towarzyszyła nam Tine Jurtz  fotografka, która powróciła z powrotem na Łużyce i która utrwaliła nasze wspólne wrażenia.

Podczas naszych wędrówek lub przejażdżek na rowerze po rodzinnych Górnych Łużycach, widzieliśmy wiele dziko rosnących roślin na skraju dróg. Dzikie rośliny znajdują swoje miejsce, rosną i przekwitają.

Wśród nich jest wiele takich, które są jadalne lub mogą być wykorzystywane jako rośliny lecznicze.

Przez lata mojej pracy jako osoby leczącej metodami niekonwencjonalnymi, m.in. ziołami, jak również podczas  wycieczek z Christine, zaobserwowałam, że każdego roku inna dzika roślina występuje najliczniej. Wiosną 2020  rozprzestrzenił się przede wszystkim czosneczek pospolity. Kiedy znamy ulubione miejsca tych roślin, nasze spojrzenie podczas spacerów biegnie automatycznie do tych miejsc. Tak zwane rośliny ruderalne jak pokrzywa czy podagryczak pospolity uwielbiają bliskość człowieka i rosną tam, gdzie człowiek wkroczył w naturę i "regeneruje" glebę. Szczególnie dobrze można to zaobserwować na przykładzie pokrzywy i bzu czarnego. Ale ten fakt utrudnia nam również zbiór tych roślin. Ale jeśli znamy miejsca w ogrodzie lub w naturze i wiemy, że żadne psy nie sikają w tych kątach, nikt nie wyrzuca tam śmieci lub mamy dzikie miejsca w ogrodzie, to najlepiej tam zbierać rośliny, które chcemy potem zjeść. Możemy nimi urozmaicić nasze posiłki lub użyć jako rośliny lecznicze w postaci herbaty. Zdrowa dieta jest kamieniem węgielnym naszego zdrowia. Uwaga: moje zalecenia w tym zakresie nie zastępią żadnych porad lekarskich ani leczenia medycznego.

Ale dlaczego polecamy w szczególności rośliny uważane za chwasty? Skorzystać na tym mogą ci, którzy wolą dziki, niewypielęgnowany na wysoki połysk ogród i nie mają dużo czasu na uprawę warzyw. Albo ci, którzy nie mają własnego ogrodu. Jeśli sami szukamy roślin lub pozwolimy  im się znaleźć, jeśli zbieramy i przetwarzamy je z uwagą, to mamy z pożywienia dużo energii. To jedna z wielu zalet. Między innymi wiemy że:
- dzikie rośliny zawierają więcej minerałów, witamin i innych cennych składników niż rośliny uprawne
- zbierając i przetwarzając dzikie rośliny poznajemy lepiej nasze środowisko. Dzięki naszym relacjom z roślinami rozwijamy w sobie szacunek do naszego pożywienia. 
- przetwarzanie dzikich ziół jest często bardziej pracochłonne niż warzyw, które kupujemy, ale sprawia nam radość. Może uda nam się odkryć siłę w tej powolności.
- przetwarzanie dzikich ziół pobudza naszą wyobraźnię, np. poprzez wypróbowywanie nowych przepisów

- sprawiamy przyjemność innym, kiedy przygotowujemy posiłki z dzikich ziół

Nasza trójka miała okazję przeżyć, ile radości sprawia wspólne zbieranie w ogrodzie i na skraju dróg pokrzywy, czosneczku pospolitego i podagrycznika, wkomponowanie ich w menu i samo jedzenie. Chcieliśmy opowiedzieć historie o roślinach leczniczych, a kiedy na naszej drodze zabłysnął fioletowy księżyc, byliśmy całkowicie zanurzeni w ziołowych mitach.
 

Zdjęcie: Tina Jurtz


Anja Nixdorf-Munkwitz pisze na swoim blogu Ein Korb voll Glück (Koszyk szczęścia) o przyjemnościach z Górnych Łużyc, gdzie możemy dostać towary regionalne, sezonowe i fair. Oprócz tego  autorka ujawnia wiele niezwykłych przepisów z własnej kuchni.
Christine Cieslak od 20 lat  leczy w swoim gabinecie metodami niekonwencjonalnymi, skupiając się na medycynie ziołowej i oferuje poprzez jej blog NaturWege imprezy pozwalające odkryć świat ziół.

 

 

Spacer w trzech przepisach – z akompaniamentem herbaty

Zupa

  • na osobę 1 garść dzikich roślin jako warzywa  (podagrycznik, pokrzywa) 
  • 1-2 ziemniaki 
  • pikantne zioła do wyboru: bluszczyk kurdybanek, rzeżucha, lubczyk, majeranek, oregano 
  • bulion
  • kwaśna śmietana 

Podsmażyć "zioła warzywne" w garnku z masłem lub innym tłuszczem , dodać pokrojone ziemniaki, zalać bulionem i gotować na wolnym ogniu pod przykryciem przez 15 minut.
Dodać kwaśną śmietanę, zioła i wszystko delikatnie zmiksować. Doprawić do smaku odrobiną sosu sojowego i śmietaną.

 Danie główne pasztet z nadzieniem z dzikich ziół 

 Na osobę / porcja na nadzienie: 
- 2 garści mieszanych dzikich ziół, n.p. podagrycznik, pokrzywa, mniszka lekarskiego, gwiazdnicy pospolitej lub łobody
- pół cebuli
- 1 ząbek czosnku 

- trochę masła 
- 1 łyżka stołowa sera pleśniowego, najlepiej Blue Stilton 
- pieprz, sól, gałka muszkatołowa

 Na ciasto:

- delikatna mąka orkiszowa lub pszenna
- trochę świeżych drożdży, trochę miodu 
- gorąca woda 
- sól
- jedno jajko
- sezam

Przygotowanie nadzienia: 
usunąć drobne liście z łodyg, zblanszować w osolonej wodzie, dobrze wycisnąć i grubo posiekać. 
Roztopić masło w garnku, podsmażyć w nim czosnek i cebulę oraz dodać zioła.
Następnie pokruszyć do potrawy ser pleśniowy i wszystko dobrze wymieszać, doprawić do smaku przyprawami

Przygotowanie ciasta:

Drożdże rozpuścić w małej ilości wody z miodem i pozostawić na 5 minut. Następnie zagnieść elastyczne ciasto z mąką i solą. Ciasto nie powinno się kleić i dobrze odchodzić od  brzegów miski.
Pozostawić na 1 godzinę w ciepłym miejscu pod przykryciem do wyrośnięcia. 

Przygotowanie pasztetu:

Ciasto rozwałkować i podzielić na kwadraty. Na każdym kwadracie położyć łyżkę stołową nadzienia, brzeg posmarować roztrzepanym jajkiem. Kwadraty złożyć i dociśnąć brzegi, posmarować resztką jajka, aby uzyskać złoty połysk i posypać ziarenkami sezamu. 
Piec w nagrzanym piekarniku przez 20 - 30 minut, w zależności od wielkości. Smakuje na gorąco i zimno.

 

Snack chipsy z pokrzywy

Składniki dla chrupiących, aromatycznych chipsów pokrzywowych o interesującym smaku
 

Na osobę
dwie pełne garście liści pokrzywy
2 łyżki pasty sezamowej
2 łyżki pasty z orzeszków ziemnych
2 łyżki oleju sezamowego (prażonego)
2 łyżki sosu sojowego

Przygotowanie:

Wszystkie składniki oprócz liści wymieszać trzepaczką w dużej misce.
Liście pokrzywy zanurzyć w masie tak, aby wszystkie były pokryte z obu stron marynatą.
Trzy blachy do pieczenia przykryć papierem do pieczenia i rozłożyć na nim liście pokrzywy w ten sposób, aby się nie nakładały.
Włożyć blachy do piekarnika, upewniwszy się, że jest między nimi trochę miejsca, a następnie podgrzać piekarnik do temperatury 200 °C (obieg).
Za pomocą drewnianej łyżki zostawić uchylone drzwi piekarnika, aby wilgoć mogła łatwiej wydostać się na zewnątrz.
Niemniej jednak, wskazane jest otwieranie od czasu do czasu drzwi piekarnika, aby umożliwić wydostanie się pary.
Kiedy liście zaczną być chrupiące, należy wyłączyć ogrzewanie i wykorzystać pozostałe ciepło do wysuszenia chipsów.
Chipsy są gotowe, gdy staną się chrupiące. Najlepiej natychmiast podawać. 
Może jest lepszy sposób na wykorzystanie pokrzyw w ogrodzie, ale chyba żaden nie smakuje lepiej jak ten.

 

Herbata
Nie należy wyrzucać twardych łodyg pokrzyw i podagrycznika pospolitego, lecz użyć ich do zrobienia zdrowej herbaty.
Doprowadzić wszystkie twarde części rośliny do wrzenia w jednym litrze wody i dodaać drobno pokrojony imbir. Gotować wszystko na małym ogniu przez 20 minut, odcedzić.
Długi czas gotowania doskonale uwalnia składniki tych roślin. Imbir zapewnia ostry posmak i daje herbacie korzystne substancje roślinne.
Do letniej herbaty dodać sok z cytryny i łyżkę miodu do smaku.
Łodygi pokrzyw zawierają, na przykład, dużo kwasu krzemowego, który wzmacnia włosy i paznokcie.
Sok z cytryny zachowuje wszystkie witaminy w ciepłej herbacie, podobnie jak miód zachowuje wszystkie cenne właściwości w temperaturze poniżej 40 °C (witariańska jakość).