Maribor, Slowenien

Es ist ein sonniger Morgen. Vor uns liegen noch etwa 300 Kilometer Autobahn bis zur bosnischen Grenze. Wir, das sind meine siebenjährige Tochter Johanna und ich. Was wird mich erwarten, wenn ich nach beinahe 20 Jahren in ein Land reise, das ich eigentlich gut kenne und dessen Sprache ich spreche, aber das ich so lange nicht besucht habe? Nördlich von Bosanska Gradiška fahren wir von der Autobahn. Ein paar Kilometer noch, dann kommen wir an die Save, den Grenzfluss zwischen Kroatien und Bosnien. Am Grenzübergang ist nichts los. Ein schneller Blick auf unsere Ausweise, und weiter geht es.

 

Der erste Blick

Wenn man irgendwo hinkommt und seine Sinne offen hält, hat man einen ersten Eindruck, ein erstes Gefühl. Meines ist: freudige Beklommenheit. Eine seltsame Mischung. Einerseits Vorfreude darauf, alte Kollegen und Freunde wiederzutreffen. Was wohl aus ihnen geworden ist? Andererseits erfasst mich schon auf den ersten Metern ein altes, wohlbekanntes Gefühl von Unsicherheit. Ja, so war das kurz nach dem Krieg. Man wusste nie so recht, was einen erwartet. Ich habe damals nur wenige wirklich gefährliche Situationen erlebt, aber ich erinnere mich an eine mehr oder minder ständig vorhandene Beklommenheit, und als könnte sich mein Körper besser erinnern als mein Verstand, erlebe ich genau dieses Gefühl nun wieder. Die staubigen Straßen, die relativ chaotische Art, Auto zu fahren. Ich schalte meinen Kopf ein: Es sind 20 Jahre vergangen, das heutige Bosnien ist nicht mehr das damalige Bosnien, sage ich mir. Mein buchstäblich erster Blick fällt auf eine im Bau befindliche orthodoxe Kirche. Die goldene Kuppel überstrahlt die ansonsten eher grauen Häuser. Dieses Bild begleitet mich die ersten zweihundert Kilometer durch das Land. Ich sehe viele neue Kirchen und Moscheen. Neue Moscheen in Nordbosnien - das heißt, die Rückkehr der von hier vertriebenen Muslime muss funktioniert haben. Dann komme ich auf die Autobahn - eine nagelneue Bezahlstraße quer durch Bosnien. Auch das hat funktioniert. Rechts und links der Straße hohe Masten mit der Fahne der „Serbischen Republik“ (Republika Srpska, einer der beiden Teilstaaten Bosniens). Nach der ersten Stunde auf bosnischen Straßen wird das Gefühl vertrauter - die oft schöne, bergige Landschaft mit den weit auseinanderliegenden Siedlungsflächen und zwischendrin verstreuten einzelnen Häusern und Höfen. Es ist die Zeit zwischen Winter und Frühling - die Wiesen sind noch graubraun, und die Bäume an den Berghängen sind noch kahl, aber die Sonne scheint schon, als wollte sie das Grün hervorlocken. Man sieht, dass vieles repariert wurde. Zwischendrin immer wieder einzelne Ruinen. Aber was bisher nicht wiederaufgebaut wurde, zerfällt und wächst zu. Die Kriegsspuren sind vielerorts noch sichtbar, aber sie stechen nicht mehr ins Auge.

 

Mein buchstäblicher erster Blick fällt auf die goldene Kuppel einer orthodoxen Kirche in Bosanska Gradiška.

 

Kurz ein Tourist sein

Dann erreichen wir Zentralbosnien, eine schöne Landschaft mit bewaldeten Bergen und kleinen Städten mit mittelalterlichen Burgen in den Flusstälern und Bergdörfern links und rechts der großen Flüsse. Bei Doboj verlassen wir den serbisch beherrschten Teil Bosniens. Maglaj ist die erste Station unserer Reise. Eine kleine, schöne Stadt an der Bosna mit einer alten Festung und einem hübschen Stadtzentrum. Ich war seinerzeit oft hier, und obwohl Teile der Stadt vom Krieg schwer in Mitleidenschaft gezogen worden waren, konnte man die Schönheit der Stadt ahnen. Und siehe da, die Stadt ist nicht wiederzuerkennen. Wir machen einen Spaziergang, ich höre die ersten bosnischen Sätze seit Jahren, erinnere mich, wie bestimmte Gebäude damals ausgesehen haben und mache Fotos davon, wie sie heute aussehen. Mir fällt auf, dass an einigen sanierten öffentlichen Gebäuden und Denkmälern EU-Plaketten hängen. Meine Tochter hört zum ersten Mal in ihrem Leben einen muslimischen Gebetsruf und staunt. Ein bisschen fühle ich mich wie ein Tourist, der gerade aus seinem Bus gestiegen ist und bestaunt, was man in 20 Jahren aus einem Land, in dem es einen fürchterlichen Bürgerkrieg gegeben hat, so alles machen kann. Wir tun dann etwas, was man als Tourist in Bosnien unbedingt machen sollte: Wir gehen in eine Čevabdzinica und essen Čevape. Die Hackfleischröllchen kann man in unseren Breiten im Supermarkt kaufen, aber nie und nimmer kommen diese Cevapcici an das heran, was man in Bosnien auf den Teller bekommt. In der Cevabdzinica sitzen nur Männer, und als wir eintreten, verstummt das Gespräch. Ich spreche die ersten bosnischen Worte, und es holpert merklich. Wir nehmen Platz, schauen uns um, und langsam gehen die Gespräche wieder an. Es geht um die Höhe der Renten und dass man von der staatlichen Rente kaum leben kann. Dann wird besprochen, wer aus der Stadt nach Deutschland gegangen ist und wer gerade probiert, sich die notwendigen Papiere zu organisieren. Die Cevape sind lecker. Mein Töchterlein mag vor allem das warme, ölgetränkte Fladenbrot.

 

Ein Denkmal (Uzeirbegov Konak) in traditioneller bosnisch-muslimischer Bauweise in Maglaj, links kurz nach dem Krieg im Winter 1996/97 und rechts heute.

 

Einbildung und Ent-Täuschung

Was ich noch nicht ahnen kann: Die Gesprächsthemen der älteren Herren aus der Cevabdzinica, also dass man von dem Geld, was man bekommt, kaum leben kann und dass viele auswandern wollen, werden uns die ganze Reise lang begleiten. Auch bei dem Gefühl, ein Tourist zu sein, soll es nicht bleiben. Einige Tage später werde ich das Land mit sehr gemischten Gefühlen wieder verlassen. Ich werde das Gefühl haben, das Land und seine Menschen immer noch zu lieben, aber ich werde sehr betroffen sein von der Hoffnungslosigkeit vieler Leute, denen ich begegnet bin. Und ich werde von vielem enttäuscht sein. Wo Enttäuschung ist, muss vorher eine Täuschung gewesen sein. Ich war bereits am Ende meines knapp dreijährigen Einsatzes in Bosnien einigermaßen kritisch bezüglich des Sinns und der Effekte von humanitärer Arbeit und Entwicklungshilfe. Aber am Ende dieser Reise werde ich komplett ernüchtert sein. Ich war seinerzeit froh, keiner von den „erleuchteten Idealisten“ zu sein, sondern eher realistische Erwartungen und pragmatische Ansätze zu haben. Aber ja, auch ich habe mir eine ganze Menge eingebildet.

 

Das Gefühl, nie weg gewesen zu sein

Doch langsam. Wir waren gerade noch Touristen in Maglaj. Zurück zum Auto, eine halbe Stunde an der Bosna entlang fahren, und wir kommen in Begov Han an, dem Dorf, in dem ich vor zwanzig Jahren zwei Sommer und drei Winter lang gelebt habe. Mein damaliger Kollege hat sich eins der Häuser gekauft, in dem seinerzeit einige der Flüchtlinge lebten, für die meine damalige Organisation hergekommen war. Erster Eindruck: Es sieht alles noch so aus wie damals, nur die Kinder fehlen. Früher waren auf dem Dorfplatz kaum weniger als zehn Kinder zu sehen, oft zwanzig oder mehr. Jetzt waren es zwei. Wir werden herzlich empfangen, und wie man das in Bosnien macht: Wir setzen uns hin, trinken Kaffee und rauchen. Kurz überfällt mich das Gefühl, nie weg gewesen zu sein. Die alte Vertrautheit mit meinem früheren Kollegen, die Erinnerung an unsere Freundschaft, die Blicke und Gesten, die ich so lange nicht gesehen habe und doch sofort wiedererkenne. Die Geschichten: zur Arbeit gehen, Kinder großziehen, ein Haus kaufen, eine Ehe führen. Mit wenig Geld auskommen, trotzdem leben. Im Fernseher läuft eine Serie: Eine wunderschöne Frau aus reichem Hause verliebt sich in einen hübschen, irgendwie geheimnisumwitterten Kerl, der als Müllfahrer arbeitet. Dahinter spannen sich Intrigen um Investoren, die armen, aber ehrlichen Leuten ihr Dorf wegnehmen wollen. Mein Freund sagt: „Siehst Du, das ist für den bosnischen Arbeiter, damit er sich einbilden kann, dass sich irgendwann eine reiche Schönheit in ihn verliebt.“ Wir erzählen weiter, und irgendwann wird das Gespräch stockender. Es ist nicht so, dass man vor Geschichten sprudelt, wenn man sich fast 20 Jahre nicht gesehen hat. So etwas geht offenbar langsam.

 

Keine Hoffnung?

Dann schaue ich aus dem Fenster. Die Bosna fließt noch dort, wo sie seinerzeit geflossen ist. Seit die meisten Flüchtlinge weg sind, stehen einige der Häuser leer und verfallen. Die Serben, die hier bis zum Krieg gelebt haben, sind nicht zurückgekehrt. Ich weiß nicht, wie oft ich damals so beim Kaffee gesessen, geraucht und geredet habe. Mit dem Gefühl kommt die Sprache wieder, meine Worte werden flüssiger. Ich erzähle von meinem Eindruck bei der Einreise: dass es viele neue Kirchen und Moscheen gibt und die jeweiligen nationalen Symbole sehr präsent sind, dass sich aber am Leben der Leute kaum etwas geändert zu haben scheint. Die Häuser sehen noch aus wie damals, gut, es sind ein paar mehr Häuser repariert, und an manchen Orten wurde auch viel investiert, aber irgendwie… und dann finde ich ein Wort: als liege eine Hoffnungslosigkeit über dem Land. Als hätte es damals, nach dem Krieg, Hoffnung gegeben, die jetzt nicht mehr zu spüren ist. Das ist nur ein Gefühl, und ich suche nach Worten, um es zu beschreiben. Und mein Freund sagt: „Ja, was willst Du. So ist es. Hier gibt es keine Hoffnung. Das Land ist, wie es ist. Du kannst arbeiten. Wenn Du Glück hast, wirst Du versichert. Aber so oder so: Du wirst schlecht bezahlt.“ Und er erzählt, wie er arbeitet und wie seine Frau arbeitet, und dass sie ihren Kindern die Schule ermöglichen und, und, und. Und ich frage, was aus den Leuten geworden ist, mit denen wir seinerzeit gearbeitet haben. Die meisten sind zurückgekehrt, manche haben sich zurechtgefunden, anderen geht es sehr schlecht.

 

Wer kann, geht weg

Dann zeigt er mir Zeitungsartikel mit Statistiken: Bosnien hat derzeit etwas mehr als dreieinhalb Millionen Einwohner. Unmittelbar vor dem Krieg waren es noch 4,2 Millionen. Allein in den letzten fünf Jahren haben mehr als 170.000 Menschen das Land verlassen (knapp 50.000 Familien). Nun werde ich hellhörig. „Stimmt. Ich habe bisher kaum Kinder gesehen“, sage ich und recherchiere selbst ein wenig: Die Geburtenrate ist weiter gesunken auf derzeit 1,36 Kinder pro Frau. Im Vergleich: Deutschland lag lange bei 1,4 Kindern pro Frau, in den vergangenen Jahren ist die Geburtenrate auf 1,5 Kinder pro Frau angestiegen. „Wer kann, geht“, sagt mein Kumpel. „Die Leute gehen ins Ausland, um zu arbeiten. Hier kannst Du Dich bemühen, wie Du willst. Es geht schon irgendwie, aber eben immer nur irgendwie.“ Und dann erzählt er, dass viele Firmen kaum noch Leute finden. Das Problem kommt mir bekannt vor. In deutschen Unternehmen wird heuer viel über Fachkräftemangel und Mitarbeiterbindung gesprochen. Ich erkundige mich während meiner Reise noch an anderen Stellen nach der Personalsituation und bekomme den Eindruck, dass die Situation auf dem Balkan für Unternehmen noch schwieriger ist als in Deutschland.

 

Hat Viktor Orban Recht?

Die nächsten beiden Tage verbringen wir damit, alte Bekannte und Freunde zu besuchen. Mein Kumpel kennt die Orte und weiß, wo wir langfahren müssen. An viele Wege erinnere ich mich, aber manche Orte würde ich allein nicht finden. Wir besuchen Danijel Milicic, einen jungen Mann, den wiederzutreffen ich mich sehr freue. Er scheint zufrieden zu sein mit seinem Leben und seiner kleinen Werkstatt. Wir trinken ein Bier zusammen, und es bleibt irgendwie das schönste Bier dieser Reise. Später sitzen wir bei einem alten Bekannten, der Besuch von einem serbischen Nachbarn erhält. Als der hört, dass ich aus Deutschland komme und seine Sprache verstehe, fragt er, ob ich erlaube, dass er mir eine Frage stellt. Ich bejahe, und er sagt: „Hat Viktor Orban Recht oder nicht?“

 

Danijel Milicic und ich bei unserem Wiedersehen nach 20 Jahren: Irgendwie blieb unser gemeinsames Bier das schönste dieser Reise.

 

Vom Luxus funktionierender Institutionen

Nach zwei, drei Tagen bin ich wieder „drin“ im Land und im bosnischen Leben. Die Sprache fließt jetzt, aber ich bemerke, dass ich Fehler mache. Die Leute freuen sich, dass wir vorbeikommen. Manche haben sich kaum verändert, andere sind sichtlich alt geworden. Einer, von dem ich gehofft hatte, dass ich ihn treffen könnte, ist nur wenige Wochen zuvor gestorben. Der Zufall will es, dass ich seiner Witwe und einem seiner Kinder begegne und wenigstens mein Beileid aussprechen kann. Ein Gedanke lässt mich nicht los: Ich erkenne, wie wichtig Familien sind. In einem Land, das so korrupt ist wie Bosnien, in dem man sich also bei Weitem nicht in dem Maße auf Institutionen verlassen kann wie in Deutschland, und in dem „Otto Normalverbraucher“ zu wenig verdient, um gut zu leben, gibt die Familie Halt. So wie es auf dem Gebiet der ehemaligen DDR nach wie vor eine gewisse Begeisterung für das „alte Land“ (gemeint ist die DDR) oder die „Friedenszeiten“ (gemeint ist wahlweise die Zeit vor der Wiedervereinigung oder der zunehmenden Globalisierung) gibt, so sehe ich in manchen bosnischen Wohnzimmern noch immer Bilder von Tito, dem Partisanengeneral und späteren Staatschef Jugoslawiens. Der Sozialismus mit seinen mitunter knallharten Institutionen erscheint vielen Menschen wünschenswerter als das korrupte Nationalistentheater, das jetzt in Bosnien herrscht.

 

In den Städten sieht es anders aus

Meine Tochter hat bis jetzt gut durchgehalten. Es ist anstrengend, wenn man kein Wort versteht. Hier und da spielt sie mit einem Kind, oder eine unserer Gastgeberinnen schnappt sie sich und kocht oder spielt mit ihr. Und freilich gefällt es ihr, dass fast überall die Fernseher laufen. Bei Trickfilmen scheint es egal zu sein, ob man die Sprache versteht oder nicht. Nach drei Tagen Besuchen bei alten Freunden und Bekannten ist es genug - für Johanna und für mich auch. Wir machen uns auf in die Einsamkeit der Berge. Auf dem Vlasic, einem malerischen Gebirgszug mitten in Bosnien, liegt noch ein halber Meter Schnee. Wir haben uns ein kleines Appartement gesucht, kaufen Brot und Schinken und Käse ein, gehen spazieren, genießen die Ruhe und das bosnische Essen - ein wunderschöner Tag und eine kleine Pause nach all den vielen Begegnungen, Gesprächen und Gedanken. Am nächsten Tag geht es wieder vom Berg herunter. Unsere nächste Station ist Travnik, die, wie ich finde, schönste Stadt in Bosnien. Hier kommt alles zusammen: malerisch gelegen zwischen hohen Bergen, mit einer alten Burg und vielen, teilweise sehr schönen Moscheen und hübschen Häusern. Eine Kleinstadt eigentlich, aber dennoch voller Leben. Es sitzt sich gut in den Cafés, und die Cevape sollen hier die besten in ganz Bosnien sein. Sie sind gut, so viel bemerken auch wir, und es ist schön, durch die Stadt zu flanieren, einzukaufen und unter der für Ende Februar ungewöhnlich warmen Nachmittagssonne in einem kleinen Park zu sitzen. Man muss nur in die Städte gehen, und schon trifft man andere Menschen, denke ich. Nach den bewegenden, aber mitunter deprimierenden Eindrücken der ersten Tage tut das gut.

 

Travnik war in grauer Vorzeit einmal die Residenzstadt eines Statthalters des Sultans. Heute ist Travnik eine kleine, aber wunderschöne Stadt zwischen hohen Bergen. In der ungewöhnlich warmen Februarsonne hat uns Travnik richtig angestrahlt.

 

Die Schönheit des Lebens

In Travnik treffe ich einen interessanten Gesprächspartner. Unser Gastgeber ist ein älterer Herr, der jünger aussieht, als er ist. Wir fangen an zu reden und hören erst ein paar Stunden später wieder auf. Er schreibt an einem Roman, aus dem er mir vorliest. Ich höre gespannt zu, es geht um die schönen Seiten des bosnischen Lebens. Der Text ist sehr bildhaft geschrieben, und ich sehe die Romanfiguren vor mir, wie sie tanzen, reden, lieben, in Konflikte geraten, sich mit den Umständen des Krieges herumschlagen – und die Hoffnung nicht verlieren. Die poetische Sprache meines Gegenübers nimmt mich regelrecht mit in ein anderes Leben. Dann kommen wir ins Philosophieren. „Was soll ich über den Krieg schreiben? Über den Krieg gibt es nichts zu schreiben. Ich war jahrelang in den Schützengräben. Ich weiß, was Krieg ist, aber darüber habe ich nichts zu schreiben. Als der Krieg vorbei war, bin ich zu meinen serbischen und kroatischen Bekannten gegangen und habe ihnen wieder die Hand gegeben. Mir ist egal, was du glaubst, und wenn du nichts glaubst, ist das auch in Ordnung. Schreiben will ich nur über die Liebe. Über etwas anderes gibt es nichts zu sagen. Ich bin schon älter, und wenn man erstmal so alt ist wie ich, dann gibt es nichts mehr außer der Schönheit des Lebens und der Liebe. Mich hat man nie jammern hören, das habe ich mir nie erlaubt“, sagt er und blickt bei den letzten Sätzen seine Frau an. Er sagt noch viel mehr, bis ich verstehe: Hier hat jemand Hoffnung, hier hat jemand nicht aufgegeben. Und plötzlich wird mein Bosnien-Bild wieder vollständig, plötzlich sehe ich es wieder, das schöne Land mit seinen leicht schwermütigen, manchmal seltsam lauten, leidenschaftlichen und irgendwie nie aufgebenden Menschen. Die Hoffnungslosigkeit liegt nur wie ein Nebelschleier oder ein grauer Firnis über dem Land, und ja, die Armut, die ich an manchen Orten gesehen habe, kam mir regelrecht „bissig“ vor. Aber darunter liegt die Schönheit des bosnischen Lebens. Die Frage ist nur, ob man sich der Hoffnungslosigkeit hingibt oder nicht. Es kostet vielleicht mehr Kraft als in Deutschland, Hoffnung zu haben, will ich denken, doch dann sage ich: „Wissen Sie was, ich glaube, die Menschen in den westlichen Ländern haben ein Problem. Sie glauben nicht mehr viel, sie sind zwar frei, aber ihnen fehlt eine verbindende Hoffnung.“ Mein Gegenüber nickt und lächelt und mir wird klar, dass man, um Hoffnung zu haben, etwas glauben muss.

 

Was von unserer Arbeit geblieben ist

Als wir uns am nächsten Tag verabschieden, denke ich, dass ich bald wieder nach Travnik kommen und mich erkundigen muss, ob der kluge Herr sein Buch drucken lassen hat. Ich hätte gern ein Exemplar. Der letzte Tag unserer Reise ist angebrochen, und wir besuchen in Zenica, der Stadt, in der wir seinerzeit unser Büro hatten, meinen früheren Kollegen Zeljko Cumbo. Ich freue mich sehr, ihn zu sehen, schließlich waren wir drei Jahre lang Kollegen. Die letzten zwanzig Jahre sind schnell erzählt. Was hast Du gemacht, was habe ich gemacht. Zeljko ist Ingenieur und als Spezialist für Pellettfabriken auf dem ganzen Globus unterwegs. Und dann? Dann ziehen wir ein Fazit unserer gemeinsamen Arbeit. Und nein, es fällt nicht besonders gut aus. Klar, von den meisten Infrastrukturprojekten ist etwas geblieben. Aber von einem größeren Wohnungsbauprojekt für Roma ist nicht mal mehr ein Ziegelstein übrig. Und die „einkommensschaffenden Maßnahmen“ haben in vielen Fällen Streit nach sich gezogen. Ein Bauer bekam eine trächtige Kuh und sollte das erste weibliche Kalb an den nächsten Bauern weitergeben. Plötzlich gab es besonders viele männliche Kälber, oder das Kalb war plötzlich gestorben oder gleich die ganze Kuh. Und die Friedensarbeit? Damals wie heute werden solche Bemühungen vom Nationalismus aufgefressen. „Hier ist nur kein Krieg, weil die so einen entsetzlich großen Haufen Geld haben“, sagt mein Kollege, und er meint die Europäische Union. „Immer wenn es um Geld geht, sind sich die drei Präsidenten mal kurz einig und benehmen sich. Aber ansonsten gibt es hier nur Zank und Korruption.“ Und dann höre ich, was ich in den Tagen zuvor schon so oft gehört habe: Wer kann, geht weg.

 

Das post-humanitäre Syndrom

Ich erzähle, dass ich in den ersten Tagen meiner Reise an einigen Stellen regelrecht schockiert war zu sehen, dass einige meiner Bekannten heute schlechter leben als seinerzeit unter den Umständen der Versorgung durch humanitäre Hilfe. Was ich nun zu hören bekomme, ist interessant: Einerseits verschwinde viel Geld durch Korruption und komme nicht bei denen an, die es bräuchten, Veteranen zum Beispiel. Es gebe seit Jahren Proteste, und kurz vor den Wahlen gebe es Geschenke, aber danach gehe es so weiter wie immer. Und dann überrascht mich mein Kollege mit dem Begriff „post-humanitäres Syndrom“. Ich hatte seinerzeit den Eindruck, dass sich einige Flüchtlinge an den Umstand der Versorgung durch humanitäre Organisationen gewöhnen und ein regelrecht „forderndes“ Auftreten entwickeln, wenn die Hilfe zurückgeht oder nach ein paar Jahren schließlich ganz ausbleibt. Nach meiner Rückkehr habe ich das als „Kultur der Abhängigkeit“ bezeichnet, also als eine Art Gewöhnung an die Abhängigkeit. Mein Kollege meint nun, dass größere Teile einer ganzen Generation von diesem Syndrom betroffen sind, und zwar diejenigen, die kurz nach dem Krieg noch Kinder oder Jugendliche waren. Sie hätten sich während der vielen Jahre humanitärer Hilfe so an die „Donations“ (Donacije) gewöhnt, dass sich dadurch ihre Eigeninitiative verringert hätte. Wie schon bei dem Gespräch in Travnik, so habe ich auch jetzt den Eindruck, dass es angesichts der Korruption und der nur bedingt funktionierenden Institutionen umso mehr darauf ankommt, ob man als Mensch für sich und die Seinen standhaft bleibt oder ob man sich von der allgemeinen Unsicherheit und Hoffnungslosigkeit anstecken lässt: „Du kannst nur zusehen, dass Du Dein Leben lebst, so gut es eben geht. Ich denke nur maximal fünf Jahre voraus. Weiter zu denken, lohnt sich nicht.“

 

Die neuen Flüchtlinge

Nach mehreren Tagen umgeben von einer fremden Sprache wird Johanna langsam ungeduldig. Sie weiß, dass wir heute noch in Richtung Heimat aufbrechen und bittet mich mehrfach darum, dass wir gehen. Kurz bevor wir uns verabschieden, läuft ein streunender Hund an dem Café vorbei, vor dem wir in der Sonne sitzen. Ich erzähle meinem Kollegen, dass Johanna in diesen Tagen mehrfach erklärt hat, dass sie, wenn sie groß ist, nach Bosnien kommt und die vielen freilaufenden Hunde mit nach Deutschland nimmt, um ihnen dort ein Zuhause zu verschaffen. „Das sind die neuen Flüchtlinge“, lacht mein Kollege und erzählt, dass es in Bosnien mehrere Organisationen gibt, die in den Großstädten Streuner einfangen, impfen lassen und nach Westeuropa transportieren. Die Chefs dieser Organisationen seien sehr reich geworden, und manchmal passiere es, dass in der Stadt keine Hunde mehr zu finden seien, weshalb man dann aus den Bergdörfern neue Straßenhunde heranschaffen müsste. Ich muss herzlich lachen. Die Story erinnert mich an meinen eigenen Idealismus: Ja, man muss sich eine ganze Menge einbilden, um diese Arbeit zu machen. Und auch wenn ich immer dachte, ich sei unter den Idealisten eher ein Pragmatiker – auch ich war ein Idealist und habe Bosnien mehr so gesehen, wie ich es sehen wollte, und weniger, wie es war.

 

Gedanken zum Abschied

Wir verabschieden uns herzlich, und vor uns liegt die Heimreise. Für mich ist es eine lange Fahrt voller Gedanken – Gedanken an ein Land, das ich gut kenne und dessen Sprache ich spreche, aber das ich doch nicht kenne oder zumindest damals nicht ganz erkannt habe. Wie wir die Dinge sehen, sagt weniger über die Dinge als über uns selbst. Ich denke über Sinn und Unsinn humanitärer Hilfe nach und vor allem über die Wirkungen der so genannten „Entwicklungszusammenarbeit“. Ich muss an die Zukunft Europas denken und an die Frage, was uns in Europa zusammenhält. Zwangsläufig geht mir durch den Kopf, wie gut wir es haben, wie sicher und planbar wir leben, und wie leichtfertig wir das alles hinterfragen und uns gegenseitig als „Nazis“ oder „linksgrün versiffte Aktivisten“ beschimpfen. Und am Ende denke ich über die Frage nach, was seinerzeit mit mir passiert ist und wie mich jene lange zurückliegenden drei Winter und zwei Sommer verändert haben. Ich verlasse Bosnien mit dem Gefühl, das Land und seine Menschen noch immer zu lieben, und mit dem Wunsch, bald wiederzukommen – trotz jener leisen Beklommenheit, die mich während dieser Reise nur selten losgelassen hat.

 

Maribor, Slovinsko

Je to slunečné ráno. Před námi leží ještě asi 300 kilometrů cesty po dálnici, než dojedeme na bosenskou hranici. My, to je moje sedmiletá dcera Johanna a já. Co tam na mě asi čeká, když po téměř 20 letech cestuji do země, kterou dobře znám a jejíž jazykem mluvím, ale kterou jsem tak dlouho nenavštívil? Severně od Bosanska Gradiška sjíždíme z dálnice. Ještě pár kilometrů, pak dojdeme k hraniční řece Save mezi Chorvatskem a Bosnou. Na hraničním přechodu je klid. Rychlý pohled na naše průkazy totožnosti a jedeme dál.

 

První pohled

Když někam přijedete a jste vnímaví, tak máte takový ten první dojem, první pocit. A ten můj je: radostná úzkost. Podivný mix. Na jedné straně se těším na opětovné setkání se starými kolegy a přáteli. Co se s nimi stalo? Na druhou stranu mě po už po prvních metrech zachvátil ten starý, dobře známý pocit nejistoty. Ano, takto to bylo těsně po válce. Nikdy jste nevěděli co očekávat. Zažil jsem tehdy jen několik opravdu nebezpečných situací, ale vzpomínám si na víceméně neustálé znepokojení, a jako by si mé tělo mohlo pamatovat lépe než má mysl, zažívám ten samý pocit znovu. Prašné cesty, relativně chaotický způsob řízení auta. Zapojím mou hlavu: Říkám si, je to už 20 let, dnešní Bosna není bývalá Bosna. Můj doslovně první pohled padne na opravu potřebující pravoslavný kostel. Zlatá kopule ozařuje jinak šedé domy. Tento obraz mě doprovází prvních dvě stě kilometrů v této zemi. Vidím mnoho nových kostelů a mešit. Nové mešity v severní Bosně – to znamená, že návrat vyhnaných muslimů musí fungovat. Pak se dostávám na dálnici – zcela nová placená cesta napříč přes celou Bosnu. To taky fungovalo. Vpravo a vlevo od silnice vysoké stožáry s vlajkami "Srbské republiky" (Republika Srbska, jeden ze dvou států Bosny). Po první hodině na bosenských silnicích se mé pocity stávají důvěrnějšími – často krásná, hornatá krajina se vzdálenými osadami a mezi nimi rozptýlenými jednotlivými domy a statky. Je doba mezi zimou a jarem – louky jsou stále ještě šedohnědé a stromy na horských svazích ještě stále holé, ale slunce už svítí tak, jako by chtělo vylákat zeleň. Je vidět, že hodně už bylo opraveno. Mezitím stále znovu jednotlivé ruiny, to – co dosud nebylo opraveno, se rozpadlo a zarůstá. Stopy války jsou stále viditelné na mnoha místech, ale již nejsou na první pohled patrné.

 

Doslova můj první pohled padl na zlatou kopuli pravoslavného kostela v Bosanské Gradišce.

 

Být krátce turistou

Pak se dostaneme do centrální Bosny, krásné krajiny s lesnatými horami a malými městy se středověkými hrady v říčních údolích a horskými vesnicemi na levé i pravé straně velkých řek. U Doboje opouštíme srbsky ovládanou část Bosny. Maglaj je první zastávkou naší cesty. Malé, krásné město na Bosně se starou pevností a krásným centrem. Tehdy jsem zde byl často, a ačkoliv byly části města tvrdě zasaženy válkou, mohli jsme tušit jeho krásu. A vida, město je k nepoznání. Jdeme na procházku, slyším po letech první bosenské věty, vzpomínám si, jak tenkrát některé budovy vypadaly a fotím si je tak, jak vypadají dnes. Všiml jsem si, že na některých opravených veřejných budovách a památkách visí plakety EU. Moje dcera slyší poprvé v životě svolávání k muslimským modlitbám a je ohromená. Cítím se tak trochu jako turista, který právě vystoupil z autobusu a je ohromen, co vše je možné udělat za 20 let ze země, kde byla tak hrozná občanská válka. Pak uděláme něco, co musíte jako turista v Bosně určitě udělat: jdeme do „čevabdzinice“ a jíme „čevape“. V našich zeměpisných šířkách můžeme tyhle rolky z mletého masa koupit v supermarketu, ale nikdy se tyto čevapčiči nepřiblíží tomu, co dostanete na talíři v Bosně. V „čevabdzinici“ sedí jen muži a jakmile vstoupíme, ztichnou. Říkám první bosenská slova a dost se zadrhávám. Sedneme si, rozhlédneme se a rozhovory se pomalu obnovují. Jde v nich o výši renty a o to, že ze státního důchodu je sotva možno vyžít. Pak diskutují dál, kdo opustil město a odešel do Německa a kdo se snaží zařídit si potřebné dokumenty. „Cevape“ jsou vynikající. Moji dcerce nejvíc chutná teplý, v oleji namočený pita chléb.

 

Památník (Uzeirbegov Konak) v tradičním bosensko-muslimském stylu v Maglaj, vlevo krátce po válce v zimě 1996/97 a vpravo dnes.

 

Představy a zklamání

Co ještě v tu chvíli nemohu tušit: že témata rozhovorů těch starších pánů z „čevabdzinice“, tedy to, že můžete sotva vyžít z peněz, které dostanete, a že mnozí chtějí odejít ze země, nás budou provázet po celou cestu. A také pocit, že jsem turistou mi nezůstává. O několik dní později opustím zemi s velmi smíšenými pocity. Budu cítit, že stále miluji tuto zem a zdejší lidi, ale budu velmi zasažen beznadějí mnoha lidí, se kterými jsem se setkal. A budu mnohým zklamán. Tam, kde je zklamání, musí být předtím oklamání. Na konci mého téměř tříletého působení v Bosně jsem byl již trochu kritický k významu a účinkům humanitární práce a rozvojové pomoci. Ale na konci této cesty zcela vystřízlivím. V té době jsem byl rád, že jsem nebyl jedním z těch „osvícených idealistů“, ale že jsem měl spíš realistická očekávání a pragmatické přístupy. Ale také mohu říci, také jsem si hodně namlouval.

 

Ten pocit, že jsem nikdy neodešel

Ale pomalu. Před chvílí jsme ještě byli jen turisté v Maglaji. Zpátky do auta a po půlhodinové jízdě podél Bosny, dorazíme do Begov Han-vesnice, kde jsem před dvaceti lety strávil dvě léta a tři zimy. Můj bývalý kolega koupil jeden z domů, ve kterých tehdy žili někteří uprchlíci, kvůli kterým sem tehdy přišla moje bývalá organizace. Můj první dojem: všechno vypadá stejně jako tehdy, chybí však děti. Dřív bylo na návsi minimálně deset dětí, často i dvacet nebo více. Teď to byly dvě. Byli jsme srdečně přijati a jak je v Bosně zvykem: sedáme si, pijeme kávu a kouříme. Na okamžik mě přemůže pocit, že jsem nikdy neodešel. Stará důvěra s mým bývalým kolegou, vzpomínky na naše přátelství, pohledy a gesta, které jsem tak dlouho neviděl, a přesto je okamžitě poznávám. Příběhy: chodit do práce, vychovávat děti, koupit dům, vést manželství. Vycházet s málo penězi a přesto žít. V televizi běží seriál: krásná žena z bohatého domu se zamiluje do hezkého, poněkud tajemného chlapa, který pracuje jako popelář. V pozadí jsou intriky okolo investorů, kteří chtějí vzít vesnici chudým, ale upřímným lidem. Můj přítel říká: "Vidíš, to je pro bosenského dělníka, aby si dokázal představit, že se do něj nakonec zamiluje bohatá krasavice." Bavíme se dál, ale po čase začne rozhovor váznout. Není to tak, že z vás tryskají příběhy, když jste se neviděli téměř 20 let. Něco takového potřebuje svůj čas.

 

Bez naděje?

Pak se podívám z okna. Bosna stále teče tam, kde tekla dříve. Od doby, kdy většina uprchlíků odešla, jsou některé domy prázdné a chátrající. Srbové, kteří zde žili až do války, se nevrátili. Nevím, kolikrát jsem tehdy takto seděl u kafe, kouřil a mluvil. S tímto pocitem přichází opět i jazyk, moje slova se stávají plynulejšími. Vyprávím o svém pocitu při příjezdu: o tom, že existuje mnoho nových kostelů a mešit a že jednotlivé národní symboly jsou velmi výrazné, ale že to vypadá, že se v životě lidí téměř nic nezměnilo. Domy stále vypadají tak jako kdysi, dobře – několik z nich bylo opraveno a na některých místech bylo investováno mnoho peněz, ale jinak ... a pak jsem našel to slovo: jako by se nad zemí vznášela beznaděj. Jako by tehdy, po válce, byla naděje, která už teď není cítit. Je to jen pocit a já hledám slova, která by to popsala. A můj přítel říká: „Ano, a co chceš. Tak to je. Není tu žádná naděje. Země je taková, jaká je. Můžeš pracovat. Když budeš mít štěstí, budeš mít pojistku. Ať tak či onak, dostaneš špatně zaplaceno. “A vypráví, jak pracuje a jak jeho žena pracuje, aby umožnili svým dětem chodit do školy a, a, a. Ptám se, co se stalo s lidmi, se kterými jsme tehdy pracovali. Většina z nich se vrátila, některým se daří dobře, jiným velmi špatně.

 

Kdo může, odejde

Pak mi ukazuje novinové články se statistikami: Bosna má v současné době jen něco málo přes tři a půl milionu obyvatel. Bezprostředně před válkou to bylo ještě 4,2 milionu. Jen za posledních pět let opustilo zemi více než 170 000 lidí (skoro 50 000 rodin). Teď zbystřím pozornost. „Přesně tak. Doteď jsem skoro neviděl děti,“ říkám a zároveň si sám hledám informace: porodnost klesla na současných 1,36 dětí na ženu. Pro srovnání: Německo bylo dlouho na 1,4 dětí na ženu, v posledních letech porodnost vzrostla na 1,5 dítěte na ženu. "Kdo může, odchází," říká můj přítel. "Lidé jdou za prací do zahraničí. Zde se můžeš snažit, jak chceš. Nějak to tu funguje, ale vždycky jenom nějak. “A pak říká, že mnoho firem sotva najde lidi. Tenhle problém mi připadá známý. Německé firmy v tomto roce hodně mluví o nedostatku odborníků a udržení zaměstnanců. Během své cesty se ptám na dalších místech na věci týkající se personální situace a získávám dojem, že situace na Balkáně je pro firmy ještě obtížnější než v Německu.

 

Má Viktor Orban pravdu?

Další dva dny strávíme návštěvou starých známých a přátel. Můj přítel zná místa a ví, kam jet. Na mnohá místa si vzpomínám, ale mnoho míst bych sám nenašel. Navštívíme Danijela Milicice, ze setkání s tímto mladým mužem mám velkou radost. Zdá se, že je spokojený se svým životem a svou malou dílnou. Pijeme spolu pivo a nějakým způsobem je to nejkrásnější pivo této cesty. Později sedíme se starým známým, kterého navštívil srbský soused. Když uslyší, že pocházím z Německa a rozumím jeho řeči, tak se zeptá, jestli mu dovolím, aby mi položil otázku. Souhlasím a on se zeptal: "Má Victor Orban pravdu nebo ne?"

 

Danijel Milicic a já při našem setkání po 20 letech: Tak nějak zůstalo naše společné posezení u piva to nejkrásnější z této cesty.

 

Z luxusu fungující instituce

Po dvou nebo třech dnech jsem „zpátky“ v zemi a v bosenském způsobu života. Řeč už je plynulá, ale všiml jsem si, že dělám chyby. Lidé jsou rádi, že se stavím. Někteří se skoro nezměnili, jiní jsou viditelně starší. Jeden z nich, s nimiž jsem doufal, že se setkáme, zemřel jen několik týdnů předtím. Náhoda tomu chtěla, že jsem potkal jeho ženu a děti a mohl jsem jim alespoň vyjádřit svou soustrast. Nemůžu se zbavit jedné myšlenky: Poznávám, jak důležité jsou rodiny. V zemi, která je stejně zkorumpovaná jako Bosna, kde se nemůžete spoléhat na instituce tak, jako v Německu, a kde " Ota Normálníspotřebitel" vydělává příliš málo na to, aby si žil dobře, je rodina jistotou. Stejně jako je na území bývalé NDR stále určité nadšení pro "starou zemi" (což znamená NDR) nebo "dobu pokoje" (což znamená buď čas před znovusjednocením nebo rostoucí globalizaci), tak stejně vidím v některých bosenských obývácích fotky Tita, partyzánského generála a pozdější hlavy státu Jugoslávie. Socialismus, s jeho někdy tvrdými institucemi, je pro mnohé lidí více žádoucí než zkorumpované nacionalistické divadlo, které nyní v Bosně vládne.

 

Ve městech to vypadá jinak

Moje dcera to zatím snáší dobře. Je vyčerpávající, když nerozumíte ani slovo. Sem a tam si hraje s dětmi, nebo si ji vezme jedna z našich hostesek a vaří s ní nebo si s ní hraje. A samozřejmě se jí líbí, že téměř všude jsou puštěné televize. V animovaných filmech nezáleží na tom, jestli řeči rozumíte nebo ne. Po třech dnech návštěvy u starých přátel a známých je toho však dost, pro Johannu a pro mě taky. Vydali jsme se do samoty hor. Na malebném pohoří Vlasic, uprostřed Bosny leží ještě stále půl metru sněhu. Našli jsme si malý apartment, koupili chleba, šunku a sýr, vydali se na výlet, vychutnáváme si klid a bosenské jídlo-nádherný den a pauza po všech těch setkáních, rozhovorech a myšlenkách. Další den se vracíme z hor. Naší další zastávkou je Travnik, což je podle mě nejkrásnější město v Bosně. Je zde vše pohromadě: se starým hradem a mnoha, zčásti velmi krásnými mešitami a hezkými domy leží malebně mezi vysokými horami. Ve skutečnosti je to malé městečko, ale stále plné života. Sedí se zde dobře v kavárnách a čevapčiči jsou zde prý nejlepší v Bosně. Jsou dobré, toho jsme si všimli i my, a je hezké procházet se městem, nakupovat a sedět na konci února pod neobvykle teplým odpoledním sluncem v malém parku. Je potřeba jít do měst a potkáte se s jinými lidmi, aspoň si to myslím. Po pohnutých, ale někdy i depresivních dojmech z prvních dnů, je to příjemné.

 

Travnik byl v dávném starověku sídlem guvernéra sultána. Dnes je Travnik malé, ale krásné město mezi vysokými horami. V nezvykle teplém únorovém slunci nás Travnik opravdu oslnil.

 

Krása života

V Travniku se setkávám se zajímavým partnerem pro rozhovor. Náš hostitel je starší pán, který vypadá mladší, než je. Začneme se bavit a skončíme až o několik hodin později. Píše román, ze kterého mi předčítá. Naslouchám pozorně, je to o krásných aspektech bosenského života. Text je velmi živě psaný a já vidím postavy z románu před sebou jak tančí, mluví, milují se, dostávají se do konfliktů, zabývající se okolnostmi války - a neztrácejí naději. Poetický jazyk mého protějšku mě doslova přenese do jiného světa. Pak přijdeme k filosofování. „Co bych měl psát o válce? O válce není co psát. Byl jsem několik let v zákopech. Vím, jaká válka je, ale o tom nemám co psát. Když válka skončila, šel jsem za mými srbskými a chorvatskými známými a znovu si s nimi potřásl rukou. Nezajímá mě, čemu věříte, a pokud nevěříte, je to také v pořádku. Chci psát jen o lásce. O ničem jiném není co říct. Jsem už starší a když už je člověk tak starý jako já, tak zůstává jen krása života a lásky. Nikdy mě nikdo neslyšel si stěžovat, to jsem si nikdy nedovolil, “říká a dívá se při posledních slovech na svou ženu. Říká ještě mnohem víc, dokud neporozumím: Tady má někdo naději, někdo to tu nevzdal. A najednou je můj bosenský obraz opět kompletní, najednou to zase vidím, krásná země s mírně melancholickými, někdy podivně hlasitými, vášnivými a nějakým způsobem se nikdy nevzdávajícími se lidmi. Beznaděj leží jen jako opar nebo šedý lak nad zemí. A ano chudoba, kterou jsem viděl na některých místech, se zdála být naprosto „kousavá“. Pod tím však leží krása bosenského života. Jedinou otázkou je, zda se beznaději poddáte nebo ne. Mít naději tu stojí to možná více síl než v Německu, pomyslím si, ale pak říkám: „Víte co, myslím si, že lidé v západních zemích mají problém. Oni už moc nevěří, jsou sice svobodní, ale chybí jim sjednocující naděje. “Můj protějšek přikývne a usmívá se a já si uvědomuji, že k tomu, abychom měli naději, musíme něčemu věřit.

 

Co zůstalo z naší práce

Když se na druhý den rozloučíme, tak ve mně zůstává myšlenka, že se brzy musím vrátit do Travniku a zjistit, jestli ten chytrý pán má svou knihu vytištěnou. Chtěl bych mít jeden exemplář. Nastal poslední den naší cesty a my navštěvujeme v Zenice, městě, kde jsme měli svou kancelář, mého bývalého kolegu Zeljka Cumba. Jsem velmi rád, že ho vidím, koneckonců jsme byli tři roky kolegové. Posledních dvacet let je rychle převyprávěno. Co jsi dělal, co jsem dělal? Zeljko je inženýr a jako specialista na továrny na pelety působí po celém světě. A pak? Pak hodnotíme naši společnou práci. A ne, nedopadá to příliš dobře. Samozřejmě, z většiny infrastrukturálních projektů něco zůstalo. Z většího projektu bydlení pro Romy však není ani cihla. A „opatření generující příjmy“ v mnoha případech přinesly hádky. Farmář dostal těhotnou krávu a měl dát první samičí tele dalšímu farmáři. Najednou bylo mnoho samčích telat, nebo tele náhle zemřelo nebo sama kráva. A mírová práce? Stejně tak jako nyní, jsou takové snahy pohlceny nacionalismem. "Válka tu není jen proto, že mají tak strašnou hromadu peněz," říká můj kolega a myslí tím Evropskou unii. "Vždycky, když jde o peníze, tak se ti tři prezidenti krátce shodnou a chovají se." Ale jinak je tu jen hádka a korupce. “A pak jsem slyšel to, co jsem slyšel tak často ve dnech před tím: Kdo může, jde pryč.

 

Post-humanitární syndrom

Říkal jsem, že v prvních dnech mé cesty jsem byl na některých místech opravdu šokován, když jsem viděl, že někteří moji známí dnes žijí hůř než tehdy za okolností zásobování humanitární pomoci. To, co teď slyším, je zajímavé: na jedné straně mnoho peněz mizí skrze korupci a nedosahuje těch, kteří ji potřebují, například veteránů. Už roky existují protesty a krátce před volbami jsou dary, ale pak věci pokračují stejně dál. A pak mě kolega překvapil termínem "post-humanitární syndrom". V té době jsem měl dojem, že někteří uprchlíci si zvykli na to, že jsou zásobováni humanitárními organizacemi a že rozvinou vskutku „požadující“ chování, pokud se pomoc krátí anebo po několika letech úplně přestane. Po mém návratu jsem to popsal jako „kulturu závislosti“, jako druh návyku na závislost. Můj kolega si nyní myslí, že tento syndrom postihuje větší části celé generace, a to ty, kteří byli děti nebo adolescenti krátce po válce. Během mnohaleté humanitární pomoci byli tak „zvyklí“ na „dary“ (donacije), že se díky tomu snížila jejich vlastní iniciativa. Stejně jako v rozhovoru v Travniku mám i nyní dojem, že tváří v tvář korupci a jenom podmíněně fungujícím institucím, je o to důležitější, zda člověk zůstane pevný jako lidská bytost pro sebe a pro ostatní, nebo zda se nakazí nejistotou a beznadějí: „Můžeš jenom přihlížet, že tvůj život žiješ tak, jak dobře to je jen možné. Myslím maximálně pět let dopředu. Dál dopředu přemýšlet nemá cenu.“

 

Noví uprchlíci

Po několika dnech, obklopená cizím jazykem, je Johanna pomalu netrpělivá. Ví, že dnes odjíždíme domů a několikrát mě žádá, abychom už šli. Těsně předtím, než se rozloučíme, prochází okolo kavárny, kde na slunci sedíme, zatoulaný pes. Říkám svému kolegovi, že Johanna v těchto dnech několikrát řekla, že až vyroste, přijede do Bosny, a vezme si do Německa mnoho volně žijících psů. "To jsou noví uprchlíci", směje se můj kolega a vypráví nám, že v Bosně existuje několik organizací, které ve velkých městech odchytávají zatoulané psy, očkují je a transportují do západní Evropy. Šéfové těchto organizací se stali velmi bohatými a občas se stává, že v městech už žádné psy není možné najít, takže je pak museli přivést z horských vesnic nové zbloudilé psy. Musím se smát. Příběh mi připomíná můj vlastní idealismus: ano, musíte si hodně představit, abyste mohli tuto práci vykonat. A i když jsem si vždycky myslel, že jsem mezi idealisty spíše pragmatikem, byl jsem také idealista a viděl jsem Bosnu více tak, jak jsem ji vidět chtěl, a méně tak, jak to ve skutečnosti bylo.

 

Myšlenka na závěr

Srdečně se rozloučíme a před námi je cesta domů. Pro mě je to dlouhá cesta plná myšlenek na zemi, kterou dobře znám a jejímž jazykem mluvím, ale přesto přece neznám nebo minimálně jsem tehdy zcela nepoznal. To, jak vidíme věci, říká méně o věcech než o nás samotných. Přemýšlím o smyslu a nesmyslu humanitární pomoci zejména o důsledcích tzv. „rozvojové spolupráce“. Musím přemýšlet o budoucnosti Evropy a otázce, co nás drží v Evropě pohromadě. Nevyhnutelně přemýšlím o tom, jak dobře se máme, jak bezpečně a předvídatelně žijeme a jak lehkomyslně toto všechno zpochybňujeme a nazýváme se navzájem „nacisty“ nebo „levicovými zelenými aktivisty“. A nakonec přemýšlím o tom, co se v té době stalo se mnou a jak mě změnily ty tři dlouhé zimy a dvě léta. Opouštím Bosnu s pocitem, že stále miluji tuto zemi a její lidi a s touhou se sem brzy vrátit, navzdory jemnému znepokojení, které mě během této cesty zřídka opustilo.

 

Maribor, Słowenia

Jest słoneczny poranek. Przed nami jeszcze około trzysta kilometrów jazdy autostradą do bośniackiej granicy. My, to jest moja siedmioletnia córka Johanna i ja. Co mnie tam czeka, jeśli po prawie dwudziestu latach jadę do kraju, który właściwie dobrze znam i którego język znam także, ale tak dawno mnie tam nie było? Zjeżdżamy z autostrady od północnej strony Bosanskej Gradiszki. Jeszcze kilka kilometrów i dotrzemy nad Savę, rzekę graniczną między Chorwacją a Bośnią. Na przejściu granicznym nic się nie dzieje. Szybkie spojrzenie na nasze dowody osobiste i jedziemy dalej.

 

Pierwsze wrażenie

Jeśli się dokądś dociera i ma się wyostrzone zmysły, to powstaje pierwsze wrażenie, pierwsze odczucie. Moje pierwsze wrażenie to radość i niepokój. Osobliwa to mieszanka. Z jednej strony radość, że się spotka starych kolegów i przyjaciół. Kim są teraz ci ludzie? Z drugiej strony ogarnia mnie już po chwili stare, dobrze znane uczucie niepewności. Tak, tak to wyglądało krótko po wojnie. Człowiek nigdy nie wiedział, co go może spotkać. Przeżyłem wtedy tylko parę niebezpiecznych sytuacji, ale pamiętam niepokój o nierównomiernym natężeniu; coś jakby ciało pamiętało lepiej niż umysł i właśnie to wrażenie przeżywam ponownie. Zakurzone drogi, po których niepewnie się jeździ. Ale włączam myślenie: już przeszło dwadzieścia lat, dzisiejsza Bośnia to nie to samo, co kiedyś, mówię sobie. Moje pierwsze spojrzenie pada na znajdującą się w budowie prawosławną cerkiew. Złota kopuła przebija się przez raczej szare domostwa. Ten obraz towarzyszy mi przez pierwsze dwieście kilometrów jazdy przez kraj. Widzę wiele nowych kościołów i meczetów. Nowe meczety w północnej Bośni świadczą o tym, że wypędzeni stąd muzułmanie wracają z powrotem. Więc to działa. Potem wjeżdżam na autostradę – świeżo zrobioną drogę płatną przecinającą Bośnię. To także funkcjonuje. Po lewej i prawej stronie drogi wysokie maszty z flagami Republiki Serbskiej (Republika Srpska, jedna z dwóch części Bośni i Hercegowiny). Po pierwszej godzinie na bośniackich drogach czuję się już pewniej na drodze – piękne górskie krajobrazy z gęsto leżącymi obok siebie osiedlami mieszkaniowymi i porozrzucanymi pojedynczymi domami i podwórzami. Jest okres między zimą a wiosną – łąki są jeszcze szarobrązowe, drzewa na zboczach jeszcze gołe, choć słońce świeci tak, jakby już chciało wywabić tę zieleń. Widać, że wiele już odbudowano. I gdzieś między tym ciągle jeszcze pojedyncze ruiny, a to, co nie zostało odbudowane, rozpadło się i zarosło. Ślady wojny są w wielu miejscach widoczne, ale nie kłują już w oczy.

 

Moje pierwsze spojrzenie pada na złotą kopułę cerkwi prawosławnej w Bosanskiej Gradiszce.

 

Być turystą przez chwilę

Potem docieramy do środkowej Bośni, piękny krajobraz z zalesionymi górami, małe miasteczka ze średniowiecznymi zamkami w dolinach rzecznych i górskie wioski po lewej i prawej stronie dużej rzeki. W Doboju opuszczamy serbską część Bośni. Maglaj to pierwszy przystanek w naszej podróży. Małe, ładne miasto nad Bosną ze starą twierdzą warowną i prześlicznym centrum. Swojego czasu często tu bywałem i pomimo, że pewna część miasta znacznie podczas wojny ucierpiała, można było sobie wyobrazić jego piękno. Teraz widzę, że miasto jest nie do rozpoznania. Spacerujemy, słyszę pierwsze od lat bośniackie słowa, robię zdjęcia pewnym budynkom i przypominam sobie, jak wyglądały ówcześnie. Zauważam, że na niektórych wyremontowanych budynkach użyteczności publicznej i na pomnikach wiszą szyldy Unii Europejskiej. Moja córka słyszy pierwszy raz w życiu muzułmańską modlitwę i podziwia ją. Czuję się trochę jak turysta, który właśnie wysiadł z autobusu i patrzy z podziwem, co po dwudziestu latach można zrobić z kraju, w którym była straszna wojna domowa. A potem robimy coś, co turysta w Bośni musi koniecznie zrobić: Idziemy do Ćevabdżinicy i zamawiamy Ćevapi. Te mięsne przysmaki można oczywiście kupić w supermarkecie i w naszej szerokości geograficznej, ale to nigdy nie będzie to, co dostaje się na talerzu w Bośni. W Ćevabdżinicy siedzą sami mężczyźni; kiedy wchodzimy, rozmowa cichnie. Wypowiadam pierwsze bośniackie słowa i wyraźnie się zacinam. Siadamy, rozglądamy się, a rozmowa znowu zaczyna się kleić. Chodzi o wysokość emerytur i że z państwowej emerytury ciężko wyżyć. Potem mówi się, kto z miasta wyjechał do Niemiec, a kto jeszcze próbuje załatwić konieczne papiery. Ćevapi jest doskonałe. Mojej córeczce smakuje przede wszystkim ciepły, nasączony oliwą pszenny placek.

 

Zabytkowa budowla mieszkalna  (Uzeirbegov Konak) wg tradycyjnej konstrukcji bośniackich muzułmanów w Maglaju; po lewej – krótko po wojnie w zimie 1996/1997; po prawej – współcześnie.

 

Wyobrażenia i rozczarowania

To, o czym jeszcze nie wiem: rozmowy starszych panów w Ćevabdżinicy o tym, że za pieniądze, które się dostaje, ciężko wyżyć i że wielu chce stąd wyjechać, będą nam towarzyszyć przez całą podróż. Tak samo, jak z wrażeniem, że się jest turystą. Kilka dni później znów będę opuszczał ten kraj z bardzo mieszanymi uczuciami. Będę miał wrażenie, że dalej kocham ten kraj i tych ludzi, ale będę poruszony ich brakiem nadziei. Wieloma rzeczami będę też rozczarowany. Tam, gdzie jest rozczarowanie, musi przedtem być złudzenie. Już podczas mojej prawie trzyletniej misji w Bośni odnosiłem się krytycznie co do sensu i efektu pracy humanitarnej  i pomocy w rozwoju. Ale za to pod koniec podróży zupełnie mnie otrzeźwi. Swojego czasu byłem szczęśliwy, że nie jestem żadnym z tych „oświeconych idealistów”, ale że mam raczej realne oczekiwania i pragmatyczne założenia. Owszem, i ja także wyobrażałem sobie mnóstwo innych rzeczy.

 

Wrażenie, jakbym nigdy stąd nie wyjechał

Ale powoli. Przed chwilą byliśmy właśnie turystami w Maglaju. Z powrotem do auta, pół godziny jazdy wzdłuż Bosny i dojeżdżamy do Begov Han, wioski, w której dwadzieścia lat temu spędziłem dwukrotnie lato i po trzykroć zimę. Mój niegdysiejszy kolega kupił jeden z tych domów, w których swego czasu żyli uchodźcy, dla których przybyliśmy wtedy w ramach naszej misji. Pierwsze wrażenie: Wszystko wygląda tak, jak wtedy, tylko dzieci nie ma. Kiedyś na wiejskim placu ciężko było naliczyć mniej niż dziesięcioro dzieci, a częściej dwadzieścioro i więcej. Teraz było ich dwoje. Zostaliśmy serdecznie przyjęci i, jak to się w Bośni robi, siadamy sobie, pijemy kawę i palimy. Przez moment nachodzi mnie wrażenie, jakbym stąd nigdy nie wyjechał. Zażyłe stosunki z moimi wcześniejszymi kolegami, wspomnienia naszej przyjaźni, spojrzenia i gesty, których tak dawno nie widziałem, a które natychmiast rozpoznaję. Ich historie: praca, dorastające dzieci, kupno domu, małżeństwo. Żyją, mimo że mało pieniędzy. W telewizorze leci serial: Piękna dama z bogatego domu zakochuje się w pięknym, skądinąd owianym tajemnicą facecie, który pracuje jako kierowca śmieciarki. W tle rozgrywają się intrygi inwestorów, którzy chcą biednym a uczciwym ludziom odebrać ich wioskę. Mój przyjaciel mówi: „Widzisz, to dla bośniackiego pracownika, żeby sobie wyobraził, że się w nim jakaś bogata piękność kiedyś zakocha”. Rozmawiamy dalej i potem rozmowa załamuje się. To nie jest tak, że słowa bez przerwy cisną się na język, kiedy się nawzajem nie widziało dwadzieścia lat. Na to trzeba czasu.

 

Nie ma nadziei?

Potem wyglądam przez okno. Bosna jeszcze płynie tam, gdzie płynęła wcześniej. Odkąd większość uchodźców odeszła, niektóre domy stoją puste i rozpadają się. Serbowie, którzy tu do czasu wojny żyli, już nie wrócili. Nie wiem, jak często wtedy siedziałem przy kawie, paliłem i gadałem. Kiedy o tym myślę, słowa powracają i rozmowa staje się płynniejsza. Opowiadam o wrażeniach przy wjeździe do kraju: że dużo nowych kościołów i meczetów, że odpowiednie tu symbole narodowe są bardzo widoczne, ale wydaje się, jakby w życiu ludzi niewiele się zmieniło. Domy wyglądają jak dawniej; no dobrze, jest kilka wyremontowanych domów, a w niektórych miejscach widać dużo inwestycji, ale jakoś… i nagle znajduję odpowiednie słowa: tak, jakby w kraju nie było nadziei. Tak jakby wtedy, po wojnie, była nadzieja, której teraz się nie odczuwa. To tylko wrażenie, ale próbuję znaleźć słowa, mogące to opisać. Mój przyjaciel mówi: „No tak, czego chcesz. Tak już jest. Tu nie ma nadziei. Kraj jest, jaki jest. Praca jest. Jak masz szczęście, to i z ubezpieczeniem. Ale tak czy owak, pensje i tak marne”. Opowiada dalej, jak pracuje, jak pracuje jego żona, że załatwili dzieciom szkołę i tak dalej i dalej. Pytam, co się stało z ludźmi, z którymi niegdyś pracowaliśmy. Większość wróciła, niektórzy z nich się odnaleźli, innym idzie bardzo źle.

 

Kto może, ten wyjeżdża

Potem pokazuje mi artykuł z danymi statystycznymi: Bośnia ma teraz trochę ponad trzy i pół miliona obywateli. Przed wojną było ich jeszcze cztery miliony i dwieście tysięcy. Tylko w ostatnich pięciu latach kraj opuściło więcej, niż sto siedemdziesiąt tysięcy ludzi (ok. pięćdziesiąt tysięcy rodzin). Zaintrygowało mnie to. „Zgadza się. Do tej pory widziałem mało dzieci” – mówię sobie i porządkuję dane: liczba urodzeń dalej spada z dotychczasowej wartości 1.36 dziecka na matkę. Niemcy w porównaniu: wartości utrzymywały się długo na poziomie 1.4 dziecka na matkę, a w ostatnich latach liczba ta wzrosła do 1.5. „Kto może, ten wyjeżdża” – mówi mój kolega. „Ludzie wyjeżdżają za granicę za pracą. Tutaj możesz się wysilać, jak bardzo chcesz. Jakoś idzie, ale tylko jakoś”. Potem mówi, że wiele firm ma problem ze znalezieniem pracowników. Skądś to znam. W niemieckich przedsiębiorstwach dużo się mówi o braku wykwalifikowanej siły roboczej i o braku atrakcyjnych miejsc pracy. Podczas mojej podróży dowiaduję się też w innych miejscach o sytuacji na rynku zatrudnienia i odnoszę wrażenie, że sytuacja na rynku pracy na Bałkanach jest znacznie gorsza niż w Niemczech.

 

Czy Wiktor Orban ma rację?

Następne dwa dni spędzamy na poszukiwaniu starych znajomych i przyjaciół. Mój kolega zna te miejsca i wie, dokąd się musimy udać. Wile dróg jest mi znajomych, ale do niektórych miejsc nie mógłbym sam trafić. Odwiedzamy Danijela  Milicicia, młodego człowieka, i bardzo się cieszę, że go znów widzę. Wydaje się być zadowolony ze swego życia i ze swego małego warsztatu. Wypijamy piwo i to chyba najsmaczniejsze piwo w tej mojej podróży. Potem siedzimy u starego znajomego, którego właśnie odwiedza serbski sąsiad. Kiedy słyszy, że jestem z Niemiec i rozumiem jego język, pyta, czy pozwolę mu zadać sobie pytanie. Przytakuję, a on pyta: „Czy Wiktor Orban ma rację, czy nie?”

 

Danijel Milicić i ja podczas naszego ponownego spotkania po 20 latach: To było chyba najlepsze piwo podczas tej podróży.

 

Z poziomu luksusu dobrze prosperujących instytucji

Po dwóch, trzech dniach jestem znów scalony z tym krajem, z jego życiem. Mówię płynniej, ale zauważam, że robię błędy. Ludzie cieszą się, że do nich przychodzimy. Niektórzy mało co się zmienili, inni wyraźnie się postarzeli. Jeden, którego miałem nadzieję spotkać, zmarł przed kilku tygodniami. Przypadek sprawił, że spotykam wdowę po nim i jedno z jego dzieci i mogę wyrazić im swoje współczucie. Jedna myśl mnie nie opuszcza. Zauważam, jak ważna tu jest rola rodziny. W kraju tak skorumpowanym jak Bośnia, gdzie w żadnym wypadku nie można polegać na instytucjach publicznych tak, jak w Niemczech, w kraju, w którym przeciętny Kowalski za mało zarabia, by dobrze żyć i aby być wsparciem dla rodziny. Podobnie jak na terenie ówczesnej NRD występuje pewna nostalgia za starymi czasami, albo za „czasem pokoju” (mam na myśli okres przed zjednoczeniem Niemiec, albo też postępującą globalizację), tak i tu w niektórych bośniackich domach widzę ciągle jeszcze zdjęcia Tity, partyzanckiego generała i późniejszego przywódcy Jugosławii. Socjalizm ze swoimi niekiedy radykalnymi instytucjami wydaje się wielu ludziom bardziej pożądany, niż skorumpowany nacjonalistyczny teatr, który teraz w Bośni sprawuje władzę.

 

W miastach jest inaczej

Moja córka trzymała się do tej pory dobrze. Bo to jest męczące, kiedy się ani słowa nie rozumie. Tu i tam bawi się z jakimś dzieckiem, albo jedna z naszych gospodyń ją bierze i razem gotują, piorą, albo grają. I podoba jej się oczywiście, że prawie wszystkie telewizory są włączone. Przy filmach animowanych nie ma znaczenia, czy się język rozumie, czy nie. Po trzech dniach odwiedzin u starych znajomych i przyjaciół już nam wystarczy. Wyruszamy w górską samotnię. Na Vlasicu, malowniczym paśmie górskim pośrodku Bośni, leży jeszcze pół metra śniegu. Znaleźliśmy sobie mały apartamencik, kupujemy chleb, szynkę i ser, spacerujemy, napawamy się ciszą i bośniackim jedzeniem – to piękny dzień i mała przerwa po tych wszystkich spotkaniach, rozmowach i przemyśleniach. Następnego dnia schodzimy z gór. Nasz następny przystanek to Travnik, moim zdaniem najpiękniejsze miasto Bośni. Tu wszystko się miesza: malownicze położenie pomiędzy wysokimi górami, stary zamek, dużo meczetów (niektóre bardzo ładne) i piękne domy. Miasteczko właściwie, ale pomimo tego pełne życia. Dobrze się siedzi w kawiarniach, a Ćevapi jest tu ponoć najlepsze w całej Bośni. Jest dobre, zauważamy to i my i pięknie jest spacerować po mieście, robić zakupy i przy niezwykle mocnym jak na koniec lutego  popołudniowym słońcu usiąść sobie w małym parku. Wystarczy pójść do miasta, aby spotkać innych ludzi, myślę sobie. To dobrze robi po poruszających, ale niekiedy przygnębiających wrażeniach pierwszych dni.

 

Travnik był w zamierzchłych czasach rezydencją namiestnika sułtańskiego. Dziś Travnik to małe, ale przepiękne miasto pomiędzy wysokimi górami.  Miło nas opromieniło tym niezwykle ciepłym lutowym słońcem.

 

Piękno życia

W Travniku spotykam ciekawego rozmówcę. Nasz gospodarz to starszy pan, który wygląda na młodszego, niż jest. Zaczynamy rozmawiać, a kończymy dopiero po paru godzinach. Pisze powieść, z której czyta mi fragmenty. Słucham zaintrygowany; chodzi o piękne strony życia w Bośni. Tekst jest bardzo plastyczny i już widzę przede mną postacie, jak tańczą, rozmawiają, kochają, popadają w konflikty, odnajdują się w rzeczywistości wojennej i nie tracą nadziei. Poetycki język mojego interlokutora w pełni przenosi mnie w inne życie. Potem przechodzimy do filozofii. „Co miałbym napisać o wojnie? O wojnie nie ma co pisać. Długie lata siedziałem w okopach. Wiem, co to jest wojna, ale nie ma sensu o tym pisać. Jak się skończyła, poszedłem do moich serbskich i chorwackich znajomych i podałem im znowu rękę. Mnie wszystko jedno, w co wierzysz, a jeśli nie, to też jest w porządku. Pisać chcę tylko o miłości. O innych sprawach nie ma co pisać. Jestem już starszy, a jak się ma tyle lat, co ja, to już nieważne jest wszystko poza pięknem życia i miłością. Nikt nie słyszał, żebym narzekał, na to sobie nigdy nie pozwalałem” – mówi i przy ostatnich słowach spogląda na swoją żonę. Długo jeszcze mówi, aż w końcu go rozumiem: Tu ktoś ma nadzieję, tu się ktoś nie poddał. I nagle mój obraz Bośni staje się pełny, nagle widzę to znów, piękny kraj z jego mieszkańcami, lekko melancholijnymi, czasem dziwnie wybuchowymi, zafascynowanymi i jakoś nie poddającymi się. Beznadzieja wisi nad krajem, jak zasłona mgielna albo szara zawiesina, no i tak, ta bieda, którą w niektórych miejscach widziałem, bardzo mnie ubodła. Ale pod tym kwitnie piękno bośniackiego życia. Pytanie tylko, czy człowiek się tej beznadziei podda, czy też nie. Tu, aby mieć nadzieję, trzeba więcej siły, niż np. w Niemczech, wyobrażam sobie, ale potem mówię: „Wie Pan co, myślę, że ludzie z zachodnich krajów mają jeden problem. Nie wierzą zbytnio już, są wprawdzie wolni, ale brak im nadziei, która by ich wiązała”. Mój rozmówca przytakuje, uśmiecha się, a ja rozumiem, że aby mieć nadzieję, trzeba choć trochę wierzyć.

 

Co zostało po naszej pracy

Następnego dnia, kiedy się żegnamy, myślę sobie, że wkrótce muszę znów przyjechać do Travnika i dowiedzieć się, czy mądry pan wydrukował już swą książkę. Chciałbym mieć jeden egzemplarz. Rozpoczął się ostatni dzień naszej podróży i odwiedzamy mojego dawnego kolegę, Żeljko Cumbo w Zenice, mieście, w którym swego czasu mieliśmy biuro. Cieszę się, że go spotkam, ostatecznie byliśmy przez trzy lata kolegami. Szybko się relacjonuje te ostatnie dwadzieścia lat. Co robiłeś, co ja robiłem. Żeljko jest inżynierem i specjalistą w fabryce śrutu i jeździ po całym świecie. A potem? Potem podsumowujemy naszą dotychczasową pracę. I wcale to dobrze nie wygląda. Oczywiście, że coś zostało z większości projektów infrastruktury. Ale z większego projektu mieszkaniowego dla Rzymu nie zostało nawet ani cegiełki. A przedsiębiorstwa gwarantujące zyski w wielu wypadkach ściągnęły na siebie kłopoty. Jeden chłop dostał cielną krowę i miał pierwszą jałówkę przekazać następnym chłopom. Nagle okazało się, że albo jest szczególnie dużo byczków, albo młode zdychały, albo też i krowa. A praca na rzecz wolności? Kiedyś, tak jak i dziś takie starania są zmiatane przez nacjonalizm. „Tu nie ma wojny tylko dlatego, że oni siedzą na kupie forsy” – mówi mój kolega mając na myśli Unię Europejską. „Zawsze, jeśli chodzi o pieniądze, trzech prezesów się zgadza i są grzeczni przez jakiś czas. Ale poza tym tu są tylko waśnie i korupcja”. A potem słyszę to, co już w poprzednich dniach często słyszałem: Kto może, ten wyjeżdża.

 

Syndrom posthumanitarny

Wyjaśniam, że w pierwszych dniach mej podróży w niektórych miejscach byłem całkowicie zszokowany tym, że niektórym moim znajomym powodzi się gorzej, niż swego czasu w okolicznościach opieki i pomocy humanitarnej. Interesujące jest to, co dociera do moich uszu: Z jednej strony przez korupcję miało znikać dużo pieniędzy i przez to nie dochodzą one do tych, którzy ich potrzebują, np. do weteranów wojennych. Od lat miały mieć miejsce protesty, a krótko przed wyborami były obietnice, ale potem wszystko było jak dawniej. A potem mój kolega zaskakuje mnie terminem „syndrom posthumanitarny”. Miałem swego czasu wrażenie, że niektórzy uchodźcy przyzwyczajają się do opieki ze strony organizacji humanitarnych i, kiedy pomoc ostatecznie wygasa, rozwija się u nich postawa roszczeniowa. Po moim powrocie opisałem to jako „kulturę zależności”, czyli rodzaju przyzwyczajenia się do zależności. Mój kolega ma na myśli mianowicie, że większa część całej generacji jest tym syndromem dotknięta, a to są ci, którzy krótko po wojnie byli jeszcze dziećmi lub młodocianymi. Podczas wieloletniej pomocy humanitarnej mogliby się tak przyzwyczaić do tzw. „datków” (Donacije), że przez to obniżyłaby się ich własna zdolność do samodzielności i inicjatywy. Tak, jak podczas rozmowy w Travniku, tak i teraz mam wrażenie, ze w obliczu korupcji i instytucji, które są sprawne tylko w określonych warunkach, chodzi o to czy człowiek pozostanie wierny swoim ideom, czy też da się ponieść powszechnie panującej niepewności i beznadziei: „Przyjrzyj się, żyjesz swoim życiem tak dobrze, jak się tylko da. Myślę tylko o pięciu latach z wyprzedzeniem. Nie opłaca się dogłębnie planować”.

 

Nowi uchodźcy

Po wielu dniach, otoczona obcym językiem, Johanna zaczyna się niecierpliwić. Wie, że jeszcze dziś jedziemy do domu i wielokrotnie mnie prosi, żebyśmy już jechali. Siedzimy przed kawiarnią w słońcu, zaraz będziemy się żegnać, przebiega obok nas bezdomny pies. Opowiadam moim kolegom, że Johanna w ciągu ostatnich dni mówiła wiele razy, że jak będzie duża, to przyjedzie do Bośni i weźmie ze sobą do Niemiec dużo wolno żyjących psów, aby im tam stworzyć dom. „To nowi uchodźcy” – śmieje się mój kolega i wyjaśnia, że w Bośni jest wiele organizacji, które w dużych miastach wyłapują bezpańskie psy, szczepią je i transportują do Europy Zachodniej. Szefowie tych organizacji zostali bardzo bogaci i czasem się zdarza, że w mieście nie ma już żadnych psów, dlatego trzeba przywozić nowe bezpańskie psy z górskich wiosek. Śmieję się serdecznie. Opowiastka przypomina mi mój własny idealizm: Tak, trzeba sobie to wszystko wymyślić, aby wykonać całą pracę. I kiedy sobie o tym myślę, staję się wśród idealistów raczej pragmatykiem – ja także byłem idealistą i widziałem Bośnię taką, jaką chciałem widzieć, a nie taką, jaką była.

 

Pożegnalne rozmyślania

Żegnamy się serdecznie, przed nami powrót do domu. Dla mnie to długa droga pełna przemyśleń – przemyśleń dotyczących kraju, który dobrze znam i którego językiem mówię, ale jak widać nie znam go tak dobrze, albo przynajmniej wtedy nie znałem go całkiem. To, jak widzimy rzeczy, więcej mówi o nas samych, aniżeli o nich. Rozmyślam o sensie i bezsensie pomocy humanitarnej i przede wszystkim o skutkach tzw. „pracy na rzecz rozwoju”. Muszę myśleć o przyszłości Europy i o pytaniu, co nas w niej razem trzyma. Chodzi mi po głowie natrętna myśl, jak dobrze mamy, jak pewnie i zgodnie z planem żyjemy i jak łatwo przychodzi nam wszystko poddawać w wątpliwość i obrzucać się wzajemnie inwektywami typu „nazista” lub „zasyfiony zielony lewacki aktywista”. I na koniec myślę o pytaniu, co się ze mną swego czasu stało i jak mnie te ówczesne pięć sezonów (dwa letnie i trzy zimowe) zmieniły. Opuszczam Bośnię z wrażeniem, że ten kraj i tych ludzi ciągle kocham i z pragnieniem, aby tu wkrótce znów przyjechać – mimo pewnej dozy cichego niepokoju, który mnie podczas tej podróży rzadko opuszczał.